„Staň se kurýrem, vydělej si dvacet tisíc týdně a buď pánem svého času!“ Rozvoz jídla pro Wolt, Dáme jídlo nebo Bolt fungoval ve velkých městech během pandemie jako pomyslná záchranná sociální síť v pozadí – „když to nevyjde v práci, všichni si můžeme navzájem vozit jídlo“. Platformy, kterým se prakticky přes noc znásobil počet zákazníků, spustily velké náborové kampaně lákající nové kurýry, a umocnily tak pocit, že se v případě potřeby může rozvážkou živit každý. Na tom, že zaměstnávají v těžkých časech herce, umělce, zpěváky a další zajímavé lidi, kteří v důsledku covidu přišli o práci, si platformy dělaly během pandemie PR. Mé kolegyni dokonce přišla od PRistky jedné z platforem nabídka, jestli bychom pro Alarm nechtěli právě na toto téma udělat reportáž. A dobré jméno šlo ruku v ruce s rostoucí hodnotou těchto firem, které si pro svůj růst nemohly přát nic lepšího než virus, který všechny zavře doma.
Několikaměsíční proměna ulic v dystopii, kdy se ve večerních hodinách po městě pohybovala jen auta, motorky a kola s logy rozvážkových a taxi služeb, akcelerovala jev, který probíhá ve všech vyspělých zemích několik posledních let. Vzájemně provázané fenomény jako automatizace, digitalizace a platformy radikálně proměňují podobu zaměstnávání a způsobují, že čím dál větší množství lidí po světě pracuje v takzvané gig economy a hledá jednorázovou práci („kšeft“) přes aplikace a platformy, obvykle bez zaměstnanecké smlouvy a s ní souvisejících benefitů a jistot. V postcovidových Spojených státech roste „freelance economy“ třikrát rychleji ve srovnání s tradičním způsobem zaměstnávání.
Snaha omezit platformy a vnutit jim status zaměstnavatelů, kterou vidíme v Německu, Británii nebo Španělsku, nemusí do Česka, kde se dopřává sluchu průmyslníkům a oligarchům víc než komu jinému, vůbec dorazit.
Za touto změnou, o které se často nadšeně referuje jako o technologickém skoku, do velké míry stojí investice velkých kapitálových fondů do technologických startupů. Startup v tomto případě neznamená malé, „garážové“ firmy, ale podniky s miliardovými obraty, byť – až do pandemie – většinou nevykazující zisk. V roce 2015, rok po svém založení, Wolt zahrnoval deset restaurací v Helsinkách. Dnes jich je v aplikaci přes třicet tisíc a platforma působí ve 23 zemích světa. Teprve vlivem pandemie se finská společnost v roce 2020 dostala do černých čísel, když se jí podařilo celosvětově ztrojnásobit příjmy na 330 milionů dolarů. Díky tomuto úspěchu získal Wolt od investorů dalších 548 milionů dolarů na rozvoj svého podnikání. Česká společnost Rohlik.cz vykázala poprvé zisk (32 milionů korun před zdaněním) už v roce 2019, během nějž zvětšila obrat o šedesát procent. Covidový rok 2020 pak znamenal růst obratu o dalších sto procent na celkem osm miliard korun (380 milionů dolarů). Po svém nejúspěšnějším roce Rohlík od investorů získal na expanzi dalších pět miliard korun. Výše investice na další rozvoj tak dosahuje dvou třetin obratu.
Politická ekonomie platforem
„Je to důsledek současné situace na globálních finančních trzích. Investice do platforem jsou sice potenciálně rizikové, ale největší investoři často nemají kam jinam peníze dávat,“ říká Kateřina Smejkalová, politoložka, která se takzvanému kapitalismu platforem dlouhodobě věnuje. Vedle realit a digitálních měn jsou tak technologické startupy oblíbenou investiční možností. Investice do platforem jako Uber nebo Wolt jsou podle Smejkalové mimo jiné také spekulací do budoucna, kdy budou auta řízena autonomně a zisk všech donáškových a taxi služeb, zejména pokud se jim do té doby podaří dosáhnout monopolního postavení, raketově vystřelí. Do té doby jsou zisky poměrně malé.
„Množství kapitálu, které hledá, kde se realizovat, je v současnosti tak velké, že dokáže vytvořit digitální molochy, které nemají základnu v reálné ekonomice, protože ani poptávka po nich není dostatečná k realizování zisku. Kapitál je vyrábí sám od sebe,“ vysvětluje ekonom Jan Bittner jeden z podstatných rysů platforem, které vznikají jako produkt volného kapitálu. „Spíše než zisk investoři oceňují růst obratu. Nejvíce peněz jde do té firmy, která má zrovna predátorské postavení a pohlcuje ostatní. V tomto typu investic není důležitý výdělek, benefit je jinde,“ říká filosof Václav Janoščík, který o digitálním kapitalismu připravuje knihu. Janoščík mluví o takzvaném behaviorálním kapitalismu – algoritmy sledující spotřební návyky jsou čím dál lepší, pamatují si například sezónní návyky uživatelů a všímají si stránek, při jejichž prohlížení je člověk spíš ochoten objednat jistý druh zboží. Opravdová hodnota technologických gigantů, často se teprve rodících z technologických startupů sycených investičním kapitálem, je podle Janoščíka v behaviorálním kapitálu. Většina toho, co dělá například Amazon, je spíše ztrátová, obrovskou cenu má především datové úložiště Amazonu, které je největší na světě. „Platforma vytváří segment reality, který ovládá a kapitalizuje ho. Ale klíčové je, a to i pro zisk, digitální infrastruktura. Nejvíce to udivuje u Amazonu – prakticky všechny služby, které provozuje, jsou jen málo výdělečné nebo ztrátové. Jediné, na čem vydělává, jsou servery, webová infrastruktura a reklama,“ říká Janoščík.
V případě většiny platforem projevují investoři zájem především o jejich algoritmus, který se zlepšuje a sám se učí tím, že ho používají desítky milionů spotřebitelů a uživatelů. Pro velké hráče je klíčové mít svůj podíl v této rodící se obrovské digitální infrastruktuře, která se okolo platforem vytváří a která nemusí přinášet okamžitý zisk. Řada technologických firem může o zájem investorů rychle přijít. „Celý segment je hodně nestabilní. Funguje to jako kasíno, kam ostatní přihazují. Škodovka nemůže tak rychle růst, ale ani spadnout. Zoot mohl najednou prakticky zmizet, protože se zastavil přísun investic,“ připomíná Bittner český startup vlastněný holandským kapitálem, který se rovněž pohyboval v oblasti e-commerce a dovážek oblečení. Zoot byl několik let ve ztrátě, zkoušel rozšířit portfolio i na taxislužby a na rozdíl od konkurence koronavirus nepřežil.
Vítěz bere všechno
Americký publicista Martin Ford v knize Roboti nastupují: automatizace, umělá inteligence a hrozba budoucnosti bez práce popisuje, že podnikání v digitální éře se chová podle distribučního pravidla dlouhého chvostu. Jednoduše řečeno, vítěz bere (skoro) vše. „Trhy zboží a služeb, které se dají přenést na internet, spějí vždy neodvratně k distribuci, kde vítěz bere všechno. Prodej knih a hudby, půjčování filmů, reklamní inzerce – to jsou jen některé z příkladů, kdy příslušný trh postupně ovládla hrstka internetových distribučních center,“ vysvětluje v knize Ford. Sociální sítě nejsou sice neměnné prostředí a čas od času se vynoří novinka jako TikTok, ale opravdu významných hráčů je na tomto poli jen několik. Podobná je situace v oblasti vyhledávačů, přehrávačů hudby a videí a podobně. Platforem na rozvážení lidí nebo distribuce zboží není potřeba o mnoho víc. I když například v oblasti rozvozu jídla nemusí nakonec nutně vzniknout jediný monopol, tak jako nemá úplný monopol Facebook nebo YouTube, na trhu zůstane vždy jen velmi málo hráčů na samotné špici. Firma v podobě startupu na začátku musí vyvinout co nejlepší strojovou inteligenci – algoritmus a datovou základnu – a poté už ji může „klonovat“ na další trhy a přidávat další služby. To vše za takřka nekonečného přílivu peněz.
Wolt z pouhého rozvážení jídla z restaurací rozšířil svoji činnost do dalších oblastí doručovaní a společnost hodlá v této oblasti konkurovat i Amazonu, gigantu vlastněnému nejbohatším člověkem planety Jeffem Bezosem. Wolt je od počátku financovaný skupinou ICONIQ Capital, která se zaměřuje na dlouhodobé investice do technologických startupů, a celkově už na své podnikání získal v investicích skoro devět set milionů dolarů. Zakladatel Woltu Miki Kuusi věří, že příští vlna online obchodování bude znamenat další zrychlování: „Standard se brzy opět posune z doručení do týdne a doručení do dne na doručení během třiceti minut“. Tímto směrem hodlá Kuusi Wolt mířit a přizpůsobuje tomu technologický vývoj. Podobně mluví i zakladatel Rohliku, který už expandoval do Maďarska a Rakouska a nyní chce otevřít pobočku i v Berlíně.
Dopady na trh práce, které přicházejí s nástupem digitalizace, ilustruje Ford na rozdílu mezi digitálními a „tradičními“ firemními giganty. Zatímco Google v roce 2002 jako jednička digitální éry dokázal generovat obrovský zisk jen se 1400 zaměstnanci, General Motors ve zlaté éře amerického průmyslu potřeboval k podobnému zisku desítky tisíc zaměstnanců a další stovky tisíc pracovních míst v navazujících provozech. Google kromě superkvalitních pracovních míst pro IT experty a samotný korporátní provoz nikoho nepotřebuje. To platí i o dalších digitálních firmách, jejichž hodnota neleží ve skladech, autech ani provozním kapitálu, ale v oblasti dat, IT a umělé inteligence.
Podle Bittnera platformy nejsou klasickými aktéry, což platí hned na dvou úrovních: nejsou klasickými zaměstnavateli a nejsou ani klasickými firmami, které za pomocí inovací konkurují ostatním subjektům. „Neusilují o klasickou konkurenční výhodu, kdy by pomocí různých inovací bojovaly o lepší pozici na trhu. Jdou po dominanci, a pokud jsou dostatečně velké, získávají něco, čemu říkám regulativní výhoda. Neplacení daní a vyhýbání se společenské odpovědnosti není inovace, ale nekalá konkurence. Platformy nejsou běžnými účastníky trhu, ale tvůrci trhu, což je zcela výjimečná situace.“ S tím podle Bittnera souvisí řada problémů. Jedním z nich je i to, že platformy s výjimkou zajištění vlastního technického provozu nevytvářejí standardní zaměstnanecké vztahy, a tím přispívají k podkopání sociálního státu. Digitální molochy táhly růst nerovností už před pandemií a samotná pandemie pro ně na rozdíl od jiných mezinárodních firem znamenala výhodu. Bojuje se o to, kdo bude do budoucna mít monopol nebo alespoň dostatečný podíl na trhu. Malé platformy nemůžou na trhu přežít.
Kontraktoři, nebo zaměstnanci?
V ekonomických magazínech, kde se obvykle o byznysu a růstu cen akcií startupů informuje, se to často hemží frázemi o „spokojenosti a pohodlí zákazníků“, ale už se příliš nemluví o dopadech na český pracovní trh a podobu práce. Korporátní vizionáři a lidé ve vedoucích pozicích se rádi zmiňují o technologickém pokroku a automatizaci, kterou například Rohlik zavádí ve svých nových skladech u Prahy a v Brně, ale bez lidí se jejich sklady ještě dlouho neobejdou a pokrok je přes veškerou rétoriku o high-tech budoucnosti v jejich případě diskutabilní.
„Žádná taxislužba o sobě netvrdí, že přináší technologický pokrok, i když taxikářské dispečinky používaly digitální technologie už před Uberem. Uber si naopak z domnělých technologických inovací udělal vývěsní štít, a přitom jeho byznysový model spočívá spíš ve vyhýbání se platné regulaci včetně té pracovně-právní,“ připomíná politoložka Kateřina Smejkalová. „Pro zaměstnavatele je tímto způsobem možné do budoucna nahradit značnou část klasických zaměstnaneckých vztahů v řadě dalších oblastí. Říká se tomu crowdsourcing. Bez platformy by firmy musely s freelancery neustále dělat pohovory, zjišťovat dovednosti, uzavírat smlouvy a podobně. Toto všechno pro ně nyní může udělat platforma, například prostřednictvím svých systémů hodnocení,“ říká Smejkalová. „Německé firmy už celkem běžně poptávají i poměrně náročné technické úkoly na specializovaných platformách. Ukazuje se tak, že outsourcovat na platformy se dá i poměrně kvalifikovaná práce,“ dodává politoložka.
V USA, v Německu, Španělsku i v dalších zemích se čím dál tím intenzivněji projevuje snaha dát „partnerským“ vztahům mezi platformami a jejich kontraktory právní rámec, respektive donutit platformy, aby přiznaly pravdu a daly lidem, kteří pro ně v různých službách pracují, zaměstnanecká práva. V Německu připravují zákon, podle nějž platformy budou muset dokázat, že jejich partneři nejsou zaměstnanci. Dokud se jim to nepodaří, budou považováni za zaměstnance. „Mluvit o kontraktorech je v mnoha případech nesmysl. Platforma obvykle stanovuje, kdy a kam ‚kontraktor‘ pojede, a ten si obvykle nemůže příliš vybírat podle lukrativnosti. Cena se často generuje podle aktuální poptávky zákazníků a podle množství právě aktivních pracujících. Je možné si tak při odečtení nákladů za celý den nevydělat skoro nic. Nezávislost je celkově dost iluzorní,“ podotýká Smejkalová.
Tuto praxi, byť v jiné platformě, potvrzuje i Martin Karlík, který během pandemie přišel o práci a začal jezdit pro Dáme jídlo. „Člověk klikne v aplikaci, že chce pauzu. Udělal jsem to teda jen jednou, když jsem píchl kolo, ale oni mi napsali, že si pauzu dát v tu chvíli nemůžu, protože je málo lidí. Tak jsem jim musel napsat, že mám píchlé kolo. Někdy se naopak stane, že se udělá pauza v té aplikaci automaticky, což se mi nelíbí a píšu jim pak, že pauzu nechci,“ popsal svou zkušenost partner aplikace Dáme jídlo.
Šéfem kurýrů a dalších kontraktorů ve skutečnosti není žádný konkrétní člověk, což posiluje iluzi nezávislosti všech zúčastněných. Jenže boss existuje – algoritmus. „Platí, že není dovážka jako dovážka. Někde jsou zácpy, někde kopce, horší dostupnost, jsou tedy různě namáhavé a lukrativní. A aplikace přiděluje jednotlivé ‚gigy‘ podle klíče, který zůstává před kontraktory skrytý. Španělské odbory v reakci na tento fenomén přinutily Uber, Wolt a další platformy k alespoň částečné transparentnosti algoritmů, které rozdělují lidem úkoly,“ vysvětluje Smejkalová. Pro platformy je výhodné mít co nejvíc potenciálních kontraktorů, kteří je nic nestojí, dokud nejsou ve službě. I proto byly během covidové pandemie reklamy na práci u platforem, zejména u rozvážkových služeb, tak rozšířené. „Kolik lidí přesně mají, se nedá úplně zjistit, ale dává pro ně smysl mít co nejvyšší množství lidí, aby mohli kdykoliv pokrýt případnou zvýšenou poptávku,“ říká k tomu Smejkalová.
Nové typy pracovních vztahů organizovaných platformami a přidělované jejich algoritmy taky znamenají, že se pracovníci prakticky nikdy nemusejí setkat. Kromě krátkých rozhovorů například na benzínkách pro řidiče Uberu nebo Boltu (kteří se ale vůbec nemusí jako kolegové navzájem rozpoznat) nebo při předávkách jídel u vytíženějších restaurací komunikují „partneři platforem“ výhradně s aplikací, která je jejich bossem. To pochopitelně podemílá také možnosti odborové nebo jiné organizace pracujících. Problém často bývá i v komunikaci se samotnou platformou, pro kterou člověk pracuje a jejímž je oficiálně partnerem. V případě potřeby nemusí být komu se dovolat.
Restaurace a platformy
Pohostinství patří k pandemií nejpostiženějším sektorům ekonomiky. Provozovatelé, kteří se rozhodli to nezabalit, se museli dlouhé měsíce spolehnout na výdejová okénka a právě na rozvážku. Využívání platforem, které si berou podstatný díl z ceny jídla, rychle vedlo k výraznému zdražování a posunulo restauratéry do nepohodlné pozice. Buď museli zdražit jídlo tak, aby jim i po odečtení podílu pro platfromu zůstal zisk, anebo doufat, že počet nových zákazníků umožní restauraci vydělávat i přes desítky procent z ceny pro Wolt, Bolt nebo Dáme jídlo. Větší restaurace si ještě mohly rozvoz zorganizovat sami, ale většinou na to nebyly vybavené, a lidé už jsou zvyklí používat aplikace. Platformy navíc mají prostředky na investice do marketingu a reklamy. Hospodám tak nezbylo než se spolehnout právě na ně.
Veganská hospůdka Shromaždiště na pražském Žižkově nakonec během pandemie spolupracovala s Woltem pouhý měsíc. Australanovi Nickovi, který malou restauraci provozuje se svou ženou Ivetou, sice od začátku vadil princip, kdy člověk vaří, a vydělává na tom někdo jiný, ale nakonec se rozhodli to zkusit. Rychle se ale ukázalo, že je to pro ně nezvladatelné a nevýhodné. Počet objednávek sice narostl o víc než sto procent, ale zisky kvůli třicetiprocentnímu podílu pro platformu se prakticky nezvýšily. Shromaždiště navíc není plátcem DPH, což spolupráci s platformami ještě prodražuje. Pandemii se proto rozhodli přežít bez doručovacích platforem, zvláště když zjistili, že někteří jejich pravidelní zákazníci si jsou sice za normálních okolností ochotni pro jídlo dojít, ale když bylo jídlo ze Shromaždiště dostupné na Woltu, objednali si ho tam. Zatímco doručení si zákazník zaplatí z velké části sám a třeba při dvou jídlech na krátkou vzdálenost není rozdíl v ceně nikterak markantní, pro restauraci je třicet procent z ceny jídla velmi zásadní.
I v nedalekém sociálním bistru Střecha na Žižkově přežili pandemii bez platforem, i když s Dáme jídlo spolupracovali. Hned na začátku pandemie ale zároveň zprovoznili vlastní e-shop a začali s rozvážkou sami. „Tím, že jsme museli zavřít, bylo potřeba méně personálu, a zároveň jsme nechtěli nikoho vyhodit, čili tři až čtyři začali rozvážet autem. Tím jsme to celé pokryli, i když to znamenalo trošku míň hodin. Třicet procent z objednávky pro malé podniky, které si bere Wolt, jsou neuvěřitelně nevýhodné. Na meníčku bychom nevydělali vůbec nic. Pro normální hospody a restaurace, jako jsme my, je to nesmysl. Restaurace to ale dělají, protože nemají jinou možnost,“ popisuje Filip Hausknecht z bistra Střecha. Stejně jako Nick ze Shromaždiště i Hausknecht vidí jedinou výhodu platforem v reklamě, kterou podniku zajistí, a ten se tak dostane k lidem, kteří ho předtím neznali. „Rozdíl mezi Woltem a Dáme jídlo je v tom, že Dáme jídlo jsou lajdáci a nekontrolují, jestli náhodou nemáš jinou cenu na webu a jinou cenu pro ně. Díky tomu je možné nabízet jídlo přes vlastní e-shop levněji. V pandemii se ukázalo, že ten systém je pro menší podniky neudržitelný, marže jsou tak vysoké, že se to zkrátka nevyplatí. Přitom za co se platí? Za řidiče a za dopravu platí zákazník. Hospoda platí obaly, servis, zázemí, obsluhu a všechny další věci. Jim platíš za robota a za web. Jejich odměna je skoro za nic,“ shrnuje Hausknecht.
Shromaždiště i Střecha jsou pochopitelně malé podniky, které mají určitou profilaci, a mají také od platforem ty nejhorší podmínky. Větší podniky mají možnost dostat se k lepším podmínkám. Jinak jsou na tom prestižní brandy v oboru, které se samy platformy snaží získat. Naopak je pro ně prestižní a důležité dostat pod svoje křídla společnosti jako McDonalds a další podobné řetězce, jejichž značka láká sama o sobě. Právě tímto způsobem mezi sebou platformy soupeří (a to nejen v oblasti dovážek z restaurací, ale i v dalších sektorech). I když si větší hráči můžou dovolit vyjednat lepší podmínky a procento z ceny jejich produktu není zdaleka tak velké jako u malých provozů typu Střecha nebo Shromaždiště, výhledově je čeká zhoršení pozice v prostoru ovládaném několika monopolními platformami, které budou určovat pravidla hry na svém hřišti.
Postcovidová krize v zemi levné práce
Přestože během pandemie nebývale vzrostla hodnota digitálních firem vydělávajících na sociálním distancování, a tedy i rozvážkových platforem, na další prekarizaci českých zaměstnanců se to příliš projevit nemusí. Svou roli v tom hraje i to, že česká konkurenceschopnost je v rámci Evropské unie založená na tak levné práci, že už takřka není kam klesat. „Poptávka po levné pracovní síle je u nás tak absurdně vysoká, že na trhu práce pořád trvá převis nabídky levné práce nad poptávkou po ní, a to dokonce i v pandemii – což jen dokládá absurditu českého trhu práce,“ říká ekonom Bittner. „V Česku, kde jsou stovky tisíc falešných OSVČ pracujících v švarcsystému, neznamená nástup platforem, co se týče kvality pracovněprávních vztahů, výraznou změnu. Přesto je důležité jim věnovat pozornost,“ myslí si Smejkalová.
V zemích jako Česko, Polsko nebo Maďarsko vlády volí raději větší zaměstnanost za nižší mzdy. Pokud se objeví tlak na mzdový růst, vlády ho raději samy brzdí. Celá struktura české ekonomiky tak nahrává vysoké zaměstnanosti, kterou firmy často realizují skrze agenturní zaměstnávání. Pracovní agentury přitom vůči zaměstnancům uplatňují velmi podobné prvky jako gig economy, a to už mnoho let. Díky fungování agentur není pro průmyslové podniky problém někoho najmout, když přijde vyšší množství objednávek, a zase se ho zbavit, když je zakázek málo. Sektory jako pohostinství nabízely i před covidem tak mizerné pracovní podmínky, často i načerno, že po konci pandemie mají problém vůbec dostat zpátky lidi, kteří si mezitím našli práci jinde.
Trend zhoršování pracovních podmínek a nástup gig economy, který přichází společně s tím, jak platformy se svými algoritmy čím dál víc proměňují současný kapitalismus, postihuje postcovidovou Českou republiku založenou na levné práci už dnes. Bohatnutí několika málo lidí na samé špičce globálního kapitalismu může s nástupem platforem a algoritmizace světa práce jen posilovat, zatímco snaha omezit platformy a vnutit jim status zaměstnavatelů, kterou vidíme v Německu, Velké Británii nebo Španělsku, nemusí do Česka, kde se dopřává sluchu průmyslníkům a oligarchům víc než komu jinému, vůbec dorazit. Dost špatné pracovní podmínky v současném Česku, které se nejvýrazněji projevují v rozšířeném švarcsystému a agenturním zaměstnávání, nezajišťují, že se do budoucna nemůžou ještě zhoršit a rozšířit do dalších sektorů. Gig economy bez zaměstnaneckých jistot je ale jen jedním projevem nové, digitální, platformové, behaviorální fáze kapitalismu, opírajícího se o mohutnou digitální infrastrukturu, algoritmy a shromažďování dat.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
