Kniha jako záchranné lano. Proč je queer literatura důležitá?

Na začátku svého románu Giovanni’s Room (Giovanniho pokoj) z roku 1956 vykresluje James Baldwin skrze postavu Davida okamžik, kdy si člověk poprvé uvědomí vlastní homosexualitu: mladík leží v peřinách s jiným mužem. V Baldwinově knize se z postele stává symbol něčeho špinavého – je to právě David, a ne jeho okolí, kdo sám sebe odsuzuje k dvojímu životu, ve kterém nedokáže naplno prožívat vlastní identitu.

Přestože Giovanniho pokoj zdaleka není první román otevřeně zobrazující homosexualitu, do velké míry právě tato kniha určuje směr současné queer literatury. Možná i proto stále figuruje na předních příčkách všech seznamů „queer četby“. Je totiž pořád aktuální, a to i přesto, že boj za LGBTQ+ práva od dob prvního vydání dosáhl spousty menších i větších vítězství. Giovanniho pokoj je aktuální také proto, že to nikdy nebyla jen kniha o utrpení, ale především příběh o lásce a o tom, co to znamená žít světu navzdory.

Je nesmírně důležité, aby současná queer literatura žila ve všech možných životech. Její pestrost totiž musí odrážet především bohatost lidské zkušenosti.

Je proto škoda, že spousta současných queer příběhů je jen její vyčištěnou, vybělenou verzí pro širší – heterosexuální – publikum. Nedávno se mi podařilo narazit na anotaci ke knize Buzíčci od Jana Folného: „Líbající se muži nebo dívky vedoucí se za ruce jsou dnes výjevy asi stejně pohoršlivé, jako když někdo nosí do sandálů ponožky.“ Není nic lepšího, než když někdo vaše tělo, váš život, přirovnává k národnímu stereotypu, který většina považuje za vrchol nevkusu…

Pokud se někomu zdá, že výjevy z queer života se rovnají ponožkám v sandálech, tedy něčemu, nad čím rádi a často ohrnujeme nos, můžeme poukázat třeba na výzkumy Human Rights Watch, které spolu s Human Dignity Trust varují, že boj za práva LGBTQ+ menšin utrpěl v roce 2020 spíše ztráty, než že by zaznamenal nějaké významné pokroky. Zatímco v české Poslanecké sněmovně dobře známá parta politiků hlásá, že „gayové a lesbičky“ chtějí čím dál tím víc a „kdo je konečně zastaví?“, v jedenasedmdesáti zemích světa se můžete za to, s kým žijete, dostat do vězení a v jedenácti z nich by vás mohli rovnou popravit. Pokud je tedy přítomnost queer lidí ve veřejném prostoru podobná fádním ponožkám v sandálech nebo pokud jsme to my, kdo někoho ohrožuje, jak je možné, že jsou vraždy trans lidí už několik let celosvětově na vzestupu?

Romantika, nebo tragédie?

V těchto dvou extrémech se vlastně odrážejí dva časté přístupy většinové společnosti ke queer lidem. Tyto přístupy se pak často propisují i do kultury a příběhů, které si vyprávíme. Jedním je blahosklonné odsouvání LGBTQ+ témat na okraj pozornosti, druhým určitá fetišizace queer zkušenosti. Potom se dočkáme buď tragických příběhů plných bolesti, nebo vyprázdněných milostných románků. Podobně jako romantickou a erotickou literaturu nečtou jen ženy, ani LGBTQ+ literatura totiž nepatří pouze queer lidem. Například heterosexuální ženy tvoří většinovou část čtenářů subžánru MM romance (tedy knih zobrazujících milostné vztahy dvou mužů).

Americká spisovatelka Annie Proulx vzpomíná na masovou hysterii, kterou vyvolala filmová adaptace její povídky Zkrocená hora (Brokeback Mountain, 1997). „Přála bych si, abych tu povídku nikdy nenapsala,“ prohlásila Proulx v rozhovoru pro literární časopis The Paris Review a dodala, že záplava dopisů (většina z nich od čtenářek prosících ji o novou verzi se šťastnějším koncem) jí nadlouho znemožnila psát cokoliv nového. Fetišizace gay mužů je jedním z největších problémů dnešní fandom kultury.

Na opačné straně najdeme docela jiný extrém. Tragické příběhy queer lidí plné násilí a bolesti sklízejí úspěchy už pěknou řádku let. Přestože autoři jako Proulx nebo francouzský spisovatel Édouard Louis ve svých knihách poukazují na reálné a hlubší problémy, mediální šum kolem podobných příběhů páchá víc škody než užitku. Občas to skoro vypadá, že queer životy nejsou nic jiného než ono neustále vyobrazované utrpení, šikana a tragické konce. Najít kompromis se někdy může zdát jako nadlidský úkol.

Jiné dějiny života

Několik knih se přesto dokázalo vymanit ze zavedených klišé queer literatury a uniknout mediálnímu diskursu snažícímu se přeformulovat jejich význam. Douglas Stuart, který loni vyhrál prestižní Man Bookerovu cenu, v debutovém románu Shuggie Bain vypráví o životě v chudobě a o vztahu homosexuálního dítěte se svou matkou. Přestože je příběh tragický, homosexualita v něm hraje jen okrajovou roli. Ústředním tématem je právě vztah syna s matkou. Jejich láska překračuje hranice příběhu a dodává knize nevyřčený nadějný tón. Podobně nadějně působí i loňský román Akwaeke Emezi The Death of Vivek Oji (Smrt Viveka Ojiho), v němž Emezi budují (autor/ka pro sebe používá střední rod v množném čísle) portrét křehkého života vymykajícího se hranicím genderu. Kniha Detransition, Baby (Detranzice, miláčku) americké autorky Torrey Peters naopak zkoumá možnosti ženství a moderního mateřství a zároveň si do velké míry utahuje právě z těch klišé, kterými queer literatura často trpí. Brontez Purnell v románu 100 Boyfriends (Sto kluků) mapuje vnitřní rozpory uvnitř gay scény, včetně internalizované homofobie, rasismu a třídních rozdílů.

Tyto čtyři knihy nejsou tragické – snaží se vytyčit nové, skutečnější způsoby vyprávění queer příběhů, které nemusí být nutně šťastné, přesto si však jejich postavy dokáží najít své místo na světě a zůstat sami sebou.

Tón lidskosti

Pohledu nezasvěcených se může zdát, jako by queer literatura byla doslova všude. Patrná je zvýšená poptávka na trhu a také různorodost titulů. Vlastně se ale nedá s jistotou říct, v jakém bodě se současná queer literatura nachází. Přísný kritik by mohl poznamenat, že z queer literatury se poslední dobou stává mainstreamová záležitost na úkor autentických hlasů. Tak například young adult série grafických románů Heartstopper (Srdcerváči) Alice Oseman může pro svou pozitivní a často bezproblémovou naivitu působit jako pouhá mašina na peníze. Kritika ale často opomíjí, že young adult literatura je tu především pro mladé lidi – umožňuje jim pochopit stále složitější svět v důležitých souvislostech a ukázat, že v něm nejsou sami.

Pokud dítě, vyrůstající v nepříznivých podmínkách zoufale hledá pozitivní zobrazení vlastního života, právě young adult literatura mu má co nabídnout. Takové knihy, podobně jako filmy a seriály, se pak stávají nejen útěkem před vlastním životem, ale především nevyslovenou nadějí na jiný život, takový, který je přes všechna úskalí přece jenom možné prožít šťastně. Pro mě – stejně jako pro mnoho dalších LGBTQ+ lidí – je literatura zdrojem útěchy, radosti a zároveň záchranným lanem. I přes rozdílnost hlasů a kultur se v ní dá zachytit jednotící tón společné lidskosti.

A právě v oné různorodosti je síla – literatura totiž podléhá tomu, co popsal německý sociolog Niklas Luhmann v knize Die Kunst der Gesellschaft (Umění společnosti, 1995). Lidé získávají odvahu být sami sebou skrze pozorování svého okolí. Sledují odrazy vlastní podoby napříč uměním a z příběhů, které o nich vyprávíme, spřádají příběhy vlastní. Lidská identita totiž není něčím, co by vznikalo samo o sobě, je vždy v dialogu se svým okolím. A do jisté míry se dá říct, že všechna umění – a všechna literatura – slouží právě tomu: nabízí nám obraz možných světů, ve kterých hledáme sami sebe. Z toho důvodu je nesmírně důležité, aby současná queer literatura žila ve všech možných životech. Její pestrost totiž musí odrážet především bohatost lidské zkušenosti.

Autor je spisovatel.