Komunismus byl odpovědí na selhání společnosti

O založení KSČ, levicových tendencích za první republiky, ale také o zdrojích, z nichž komunistické hnutí u nás vyrůstalo, jsme hovořili s historikem Jakubem Rákosníkem z Ústavu hospodářských a sociálních dějin Univerzity Karlovy.

Foto Eva Rákosníková. Použito se svolením autorky

V květnu si připomínáme sto let od založení KSČ, nebylo by ale vhodnější považovat rok 1921 nikoli za začátek, ale spíš za vyvrcholení procesu, který začal přinejmenším s první světovou válkou?

Jeho kořeny můžeme nacházet i hlouběji v minulosti. Sociálnědemokratické strany byly strany marxistické, jejich deklarovaným cílem byla sociální revoluce a už dávno před válkou v nich byly patrné vnitřní tenze mezi radikálními křídly, která kladla důraz na revoluci, a křídly reformistickými, jež měla za to, že k jejímu úspěchu musí podmínky kapitalismu nejprve uzrát. V roce 1914 se toto štěpení vyhrotí s ohledem na postoj sociálních demokracií k národním vládám a vedení války. Většina nakonec opustila svá pacifistická a antimilitaristická stanoviska a podpořila válečné rozpočty – německý Burgfrieden nebo francouzská Union Sacrée – a jen menšina to odmítala. Nebyli to vždycky příští bolševici! Patřil k nim například i Eduard Bernstein, emblematická postava revizionismu, který zůstal důsledným sociálním demokratem a brzy po propuknutí války stál mezi jejími předními odpůrci. Řada z těch, jež odmítli kompromis s buržoazními vládami, ale posléze skutečně nalezla cestu do radikální, komunistické levice.

Komunisté jsou kritizováni za to, že poslouchali Moskvu. Když ale ODS rozpustí buňku v Královehradeckém kraji, protože neplní usnesení, nikomu na tom nepřijde nic divného.

Proti válce se jako celek postavili pouze srbští socialisté a ruští bolševici. V Německu odpor klíčil postupně a nakonec vedl k rozkolu ještě před vznikem tamní komunistické strany. Jak to bylo u nás?

Štěpení zde odpovídalo místním podmínkám a klíčovou se stala štěpná linie nacionální. Do roku 1917 směroval Bohumír Šmeral sociální demokracii loajálně k Rakousku. Z jeho strany nešlo o vypočítavost nebo pragmatismus, nýbrž vycházel ze široce sdíleného přesvědčení, vlastního nejenom marxistům, že velké habsburské soustátí bude pro vytvoření socialismu podstatně vhodnějším prostředím než střední Evropa rozbitá na nějaké malé etnické celky. Navíc si sociální demokraté, včetně těch, jež budou později představovat státotvornou pravici strany, procesy probíhající za první světové války interpretují jako nastoupení cesty k socialismu. Přechod trojspolkových spojenců Rakouska a Německa k centrálně plánované ekonomice v důsledku války pro ně představoval předzvěst nových pořádků. To se začne měnit v roce 1917. Za prvé dojde k uvolnění politických poměrů po nástupu nového císaře Karla I. Ten v květnu otevře Říšskou radu a uvolní vojenskou diktaturu, což umožňuje otevřenější diskuse. Sociální demokracie se začne štěpit na Šmeralovo loajalistické a nacionalisticky orientované křídlo, jež se zapojí do národněosvobozeneckého boje, který vrcholí 28. říjnem. Už v září 1917 se pak „nacionalistům“ podaří Šmerala svrhnout, ovládnout sociální demokracii a vést ji do opozičního tábora českých státoprávních nároků.

Jestliže v mnoha evropských stranách poválečný rozkol vyrostl na odporu k válce, Československu válka přinesla samostatnost. Jak jste zmínil, s tím se ztotožňovala i značná část socialistů…

Na určitou dobu vznik Československa znamenal uklidnění. Bylo totiž velmi snadné spojit sociální očekávání s nacionálními, takže velmi rozšířené byly představy typu: „Máme naši republiku, tak teď už to bude konečně dobré!“ Nicméně s tím, jak přetrvávaly zásobovací obtíže v důsledku demobilizace válečného průmyslu a armády, narůstala i nespokojenost obyvatelstva. Poměry byly neurovnané a slibované reformy se nekonaly. Přestože prvním premiérem byl národní demokrat Karel Kramář, vláda měla ambiciózní sociální program, který se však nakonec z větší části neuskutečnil. A to pro část obyvatelstva – převážně právě pro socialistické voliče – znamenalo deziluzi.

Za vyvrcholení této deziluze můžeme asi považovat prosincovou generální stávku. Komunistická historiografie v této souvislosti připomínala vyhlašování republiky rad na Kladně, a dokonce mluvila o pokusu o revoluci. Byl to skutečně tak zásadní mezník?

V komunistické historiografii se období 1918–1920 označovalo jako doba „boje o charakter republiky“, na niž navazuje etapa po roce 1945, která je považována za návrat do roku 1920 a příležitost tentokrát už republiku konečně vybudovat na socialistickém základu. Já osobně považuji prosincovou stávku rovněž za naprosto zásadní mezník v dějinách Československa, nikoli ovšem proto, že by to byl pokus o vytvoření republiky rad – na to byl ten proces příliš slabý. Do té doby totiž státní moc nešla do přímé konfrontace s tím přítomným sociálním hnutím. Až v prosinci 1920 si dodá odvahy a pomocí četnictva a armády je potlačí. Dobře to postihl Ferdinand Peroutka v Budování státu, když říkal, že nasadit ozbrojené složky proti Němcům nebyl problém, protože státní moc se na ně v té situaci mohla spolehnout. V případě sociálních bojů vedených českým a slovenským obyvatelstvem se ovšem na jejich loajalitu spolehnout nemohla. Navíc šlo o nepopulární krok: republikánská vláda a jde proti lidu. Ty politické vlády to tedy trochu jako horký brambor přehodily na úřednickou vládu Jana Černého, která byla u moci na přelomu let 1920–1921. Černý to zkusil a vyhrál – byť za to na stará kolena hořce zaplatil, když mu v roce 1953 zkrátili jako nepříteli lidu starobní důchod na minimální částku. Tehdy se nicméně rozhodlo o směřování republiky, radikální socialismus byl poražen, odstraněn ze systémové politiky a nezbylo než vytvořit komunistickou stranu. Šmeral se do té doby snažil ovládnout celou sociální demokracii, a kdyby se mu to povedlo, mělo by to podle mého názoru pro osud republiky osudové důsledky. Vznikla by tu obrovská, radikální socialistická strana, která by nemohla vstoupit do žádné vládní koalice, politický systém by se vychýlil doprava a vývoj by patrně spěl k nějaké formě diktatury, opírající se o pravicové strany. Díky tomu, že tu zůstala relativně silná sociální demokracie, vedle níž byli komunisté tím extrémem, mohly vznikat pravolevé koalice, na nichž stál prvorepublikový politický konsenzus.

Co si čeští a slovenští socialisté tehdy pod komunismem vlastně představovali?

Můj učitel profesor Kárník vždycky říkával, že v první polovině dvacátých let byla KSČ ve skutečnosti stranou radikálního socialismu. V těch letech byly jejich představy velmi rozvolněné. Měli bychom se vyhnout tomu, dívat se na tehdejší situaci anachronicky. Velká československá komunistická strana dokázala pojmout množství nejrůznějších názorů, které s tehdejším bolševismem měly pramálo společného. Postupně se tito nonkonformisté buď přizpůsobili, nebo od té strany odpadli – to je i jeden z důvodů, proč na konci dvacátých let měla KSČ už jen zlomek původního členstva. Když vykládám studentům toto období, zjednodušuji jim to do následujícího schématu. Zaleží, jak interpretujete první světovou válku. Buď ji považujete za zakolísání v pevném, či dokonce přirozeném běhu světa, po němž je nutné se vrátit k roku 1914 a pokračovat dál. To je představa Aloise Rašína: odbourání všech zkažeností válečné ekonomiky a co nejrychlejší návrat k ekonomice tržní. A druhá možnost je válku interpretovat jako definitivní selhání liberální modernity. Podobné kritiky se objevují od poloviny 19. století ze strany Nietzscheho, Gobineaua a jiných antiosvícenců či konzervativců: dekadentní liberální modernitu je potřeba odstranit a začít znovu a jinak. Do války tyto názory kolovaly v prostředí avantgardních umělců a nonkonformních filosofů, válka z podobných postojů udělala masovou zkušenost běžných lidí. Odpovědí na toto selhání a snahou o nový začátek byl jak fašismus, tak komunismus.

Což zpochybňuje představu, kterou najdeme u řady kritiků marxismu, totiž že v ruském komunismu se ukázala jeho pravá podstata a nutná vnitřní logika…

To je podobně nesmyslné jako ptát se, zda je to „pravé“ křesťanství východní, ortodoxní nebo západní, katolické. Každý marxista se považuje za toho autentického…

Do jaké míry byl pro vývoj evropských komunistických stran rozhodující ruský příklad, nebo řekněme recept na revoluci?

Postupně hrál čím dál větší roli – konec konců Kominterna sídlila v Moskvě, financovali ji Rusové, a byť tam byli hojně zastoupeni i členové evropských komunistických stran, ruské zájmy měly díky těm ekonomicko-mocenským faktorům jednoznačně navrch. Ostatně Rosa Luxemburg prorocky varovala, ať Kominternu nezakládají, že skončí jako ruská „Krämerei“. V letech 1919 a 1920 ještě nebylo jisté, že očekávané evropské revoluce nevypuknou, ta naděje pořád žila, v průběhu dvacátých let se ale ukázalo, že jediní úspěšní byli bolševici, což dodalo přesvědčivosti argumentům, že jejich cesta je ta správná.

Lze říci, do jaké doby komunistické strany mohly hledat své vlastní cesty a od kdy slepě plnily vůli moskevského ústředí?

V tom asi nelze stanovit nějaké jednoznačné datum, byl to postupný proces, v němž k přitahování šroubů docházelo zejména během tzv. bolševizace v druhé polovině 20. let, kterou u nás dovršil nástup Gottwaldova vedení v roce 1929. Tehdy vznikla ta kýžená disciplinovaná strana profesionálních revolucionářů, která měla ovšem pouze deset až dvacet tisíc členů, zatímco hlavní strany v republice počítaly členstvo ve stovkách tisíc. Musíme ale vzít v potaz, že Kominterna byla od počátku založena jako globální politická strana. Komunisté jsou kritizováni za to, že poslouchali Moskvu. Když ale ODS rozpustí buňku v Královehradeckém kraji, protože neplní usnesení, nikomu na tom nepřijde nic divného. Vztah komunistických stran a ústředí Kominterny byl stejný, jen to nebylo v národním, ale v globálním měřítku. Kominterna už od počátku zasahovala velmi autoritativně do místního dění. Je to dobře vidět právě na vzniku KSČ. To Kominterna přinutila židovské, slovenské, německé, české a polské komunisty, kteří během roku 1921 zakládali vlastní komunistické strany, aby společně vytvořili jednotnou KSČ. A nelze říct, že by přijímali ten pokyn s bezvýhradným nadšením.

Snaha pružně reagovat na lokální dění, například na vzestup fašismu, ale existovala a mezi „sekcemi“ a ústředím vedla k napětí a třenicím. Známé jsou třeba spory o jednotnou frontu, tedy společný postup s dalšími dělnickými stranami…

Jednotná fronta byla přítomná v komunistickém hnutí konstantně, ve dvacátých, třicátých i čtyřicátých letech. Velké rozdíly ale byly v tom, jak ji dělat – historik Miloš Hájek o tom v roce 1969 napsal legendární knihu. Když to zjednoduším, šlo o to, zda ji dělat shora nebo zdola. Shora znamenalo vyjednávat s vůdci tzv. pokrokových stran a uzavírat spojenectví v boji proti fašismu, jak to komunisté dělali v druhé polovině třicátých let. V jednotné frontě zdola se naopak snažili mobilizovat členstvo těchto stran bez ohledu na postoje jejich vedení. První dvě třetiny dvacátých let se nesou ve znamení jednotné fronty shora, pak přijde v poslední třetině doktrína „třída proti třídě“ a do roku 1935 ji komunisté budují striktně pouze zdola, poté nastoupí „lidová fronta“ a za druhé světové války „národní fronty“, které zase umožní spolupráci i s vůdci těch reformistických stran a zkoušet národní cesty k socialismu.

Klasická periodicita vývoje KSČ v meziválečném období pracuje s již zmíněným V. sjezdem, na němž se vedení ujímají „karlínští kluci“ v čele s Klementem Gottwaldem, coby ostrým předělem. V čem spočíval?

Byl to nepochybně naprosto zásadní přeryv. Mimo jiné v tom, že zdůraznil dimenzi generačního konfliktu. Richard Vinen ve svých dějinách 20. století ukazuje, jak byly meziválečné režimy silně gerontokratické. Když předák agrární strany Rudolf Beran slavil v roce 1937 padesátiny, v novinách psali, jak je skvělé, že agrárníci mají tak mladého vůdce! Pátý sjezd KSČ je tedy vyvrcholením generačního konfliktu, který v komunistické straně probublával po celá dvacátá léta. Na jedné straně stáli starší, zasloužilí členové, odboráři a bývalí sociální demokraté. A proti nim stáli mladí zapálení bolševici, často se stranickým vzděláním v Rusku, kde se ve svých radikálních názorech ještě utvrdili. Ten konflikt měl rovněž ideologickou dimenzi, protože ti starší členové považovali KSČ za stranu radikálního socialismu, kdežto ti mladí ji chápali jako skutečně leninskou stranu profesionálních revolucionářů, v níž pro bývalé sociální demokraty není místo, protože z nich jen čiší nebezpečí „oportunismu“.

Byla existence prvorepublikové komunistické tradice důležitá pro vývoj po druhé světové válce?

Význam meziválečného období pro vývoj po roce 1945 bych měl spíš sklon umenšovat. Už personální kontinuita byla strašně slabá. KSČ, ta obrovská catch-all party, která vyhraje volby v šestačtyřicátém, vzniká v letech 1945–1946 v podstatě znovu. Pro poválečný vývoj hraje daleko větší roli kredit Sovětského svazu, vysoká legitimita komunistů z doby odboje, organizační práce, infiltrace institucí a masových organizací a v neposlední straně skutečnost, že to oni navrhli Košický vládní program, který jim ostatní strany víceméně odsouhlasily. Díky tomu se jim podařilo v podstatě vytvořit „agendu“ třetí republiky – a nesmíme zapomínat, že tento program měl skutečně masovou podporu. Proto nelze vývoj v letech 1945–1948 jednoduše označit za sovětský import.

A nezůstaly v paměti negativní jevy meziválečného období, jako byly moskevské procesy?

To bylo v té době deset let zpátky. I my si přece pamatujeme, co se dělo v roce 2011. Mezitím však proběhla hrůzná válka a Stalin byl vítěz. Nehledě na to, že ani předválečná interpretace procesů nebyla jednoznačná. Někteří komunisté se snažili sami sebe přesvědčit, že se jednalo o omyl či zveličování. Pochopení pro ně měla i část pravice. Mnozí národní demokraté moskevské procesy a Stalina oceňovali za to, že se vrací k tradiční ruské imperiální politice a likviduje „blouznivé bolševiky“. A v paměti byla také industrializace a umně medializované úspěchy pětiletek v době, kdy na Západě zuřila krize. Nejdůležitější ale byly obrovské oběti SSSR při osvobozování Evropy, vedle nichž vzpomínka na procesy bledla.

Projekt dějin KSČ začal připravovat Zdeněk Kárník už před dvaceti lety. Teprve loni ale vyšel jeho poslední, čtvrtý svazek věnovaný normalizaci, letos na podzim by měl vyjít svazek první, který je z velké části vaším dílem. Mohl byste říct něco málo o genezi toho projektu? Proč to trvalo tak dlouho?

Když Zdeněk Kárník začal s prací, který vyústila v tyto naše dějiny, šlo o dva na sebe navazující granty. Ten první vůbec žádnou syntézu nesliboval. Kárník tehdy říkal, že základní výzkum je tak slabý, že ji ani nikdo nemůže očekávat. Grant nicméně dostal, díky čemuž začala vycházet řada sborníků Bolševismus, komunismus a radikální socialismus v Československu a vzniklo mnoho dílčích studií. Na to navázal druhý grant, který pod sebou měl už Jiří Kocian, protože Zdeněk Kárník byl už pokročilého věku, byť zůstal členem kolektivu. Cílem tohoto grantu už bylo vytvořit syntézu. To se také povedlo, i když se nám ta původní skromnější koncepce rozšířila na čtyři poměrně masivní svazky. Základní problém a důvod, proč to trvalo tak dlouho, spočíval v tom, že nám klíčoví autoři zemřeli. Zemřel Zdeněk Kárník, který měl se mnou dělat první díl. To se podařilo vyřešit díky tomu, že nám vyhověl profesor Pavel Marek z Olomouce, který napsal dějiny do roku 1921 a já jsem pak zpracoval zbytek meziválečného období. Větší problém ale byl s obdobím druhé světové války. To měli na starost Jan Kuklík starší a Jan Gebhart, osvědčená autorská dvojice na toto období. Nejdřív ale zemřel profesor Kuklík a po něm i Gebhart. A autorů, kteří by byli schopni solidně zpracovat dějiny komunistické strany za války, je jen pár a mají své zájmy a výzkumné úkoly. Z toho důvodu se ten projekt zadrhl a z téhož důvodu ty díly vycházejí na přeskáčku: vloni vyšel čtvrtý, následovat bude první, pak s velkou pravděpodobností třetí a „protektorátní“ díl je stále ve fázi zpracování.

Dlouho platilo, že nejlepšími relevantními dějinami KSČ jsou ty Rupnikovy z roku 1981 – protože jsou vlastně jediné. Jak byste je hodnotil dnes, když jste dokončil vlastní práci, pokrývající téměř totožné období?

Vzhledem k tomu, že od té doby nic srovnatelného nevyšlo, si Rupnikovy Dějiny Komunistické strany Československa svou váhu a důležitost zachovaly. Já se na ně po pravdě dívám s lehkým obdivem. Když vezmu v úvahu, že se jednalo o doktorskou práci, že mu nebylo ještě ani třicet, a zároveň i to, jak omezené množství pramenů měl k dispozici, je to vlastně mistrovské dílo. Určitě jsme se od té doby interpretačně posunuli, co se týče faktografie toho známe nesrovnatelně víc, než mohl znát tenkrát on, ale jako syntéza mi to přijde pořád výtečné.

Proč jste se dějinám komunistického hnutí začal věnovat vy? Mám pocit, že u vaší generace hrála často roli motivace „odhalit“ zločiny komunismu. Někdy se stával z historika v jistém smyslu až prokurátor…

Už od bakalářského cyklu studia mě zajímal sociální stát. Disertační práci jsem psal na meziválečnou nezaměstnanost. Tak jsem se dostal ke komunistickým pramenům, protože komunisté významně utvářeli tehdejší hnutí nezaměstnaných. Od toho byl už jen krůček k tomu, aby mě Kárník oslovil a já začal pracovat v rámci zmíněného grantu. Do té doby jsem o KSČ nic nenapsal a ani mě nijak nezajímala. Ta prokurátorská pozice, o které mluvíte, byla důsledkem devadesátých let: porevoluční úleva, touha vyplnit bílá místa v dějinách a konečně přinést pravdivé interpretace. Jednalo se o dobový étos, který nutně musel časem vyšumět. Já tohle souzení minulosti nemám rád. Stavět se do pozice soudce nám jako historikům nepřísluší, myslím, že se máme snažit dobovým aktérům porozumět v kontextu doby, ne ideologizovat minulost do podoby boje dobra a zla.

Vím, že jste byl velkým obdivovatelem Friedricha Augusta Hayeka…

A jsem jím pořád! Neredukuji ho na Cestu do otroctví a strašení před státním přerozdělováním. Jeho myšlenky k problematice právního státu, vlivu zájmových skupin v konfrontaci s individuální svobodou či kritika mocenských nároků vědy zůstávají relevantní dodnes.

A jak se dostal obdivovatel Hayeka k tématům sociálních dějin a nezaměstnanosti?

Zrovna on na to měl dost zásadní vliv. Když jsem v mládí četl Hayeka a jeho intelektuální souputníky, terčem jejich kritiky byly keynesiánské sociální státy. A jako mladý natěšený badatel jsem si říkal, že musím poznat svého nepřítele, musím pochopit, o čem ten sociální stát je. Tak jsme se vlastně dostal k té problematice, kterou jsem pak dál rozvíjel a vlastně dodnes tvoří hlavní předmět mých výzkumů.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace