Na bydlení a manželství pro všechny zapomeňte! České dokumenty ukazují, jak vězíme v minulosti

Jeden svět představil devět nových českých dokumentů. Tématem spojujícím několik z nich je lpění na přežitých tradicích a neschopnost připustit paralelní existenci různých hodnotových systémů.

Vinou zavřených kin, zrušených festivalů, omezení sociálních kontaktů a cestování došlo v uplynulém roce k zásadnímu narušení výroby a distribuce nových filmů. Navzdory řadě překážek ale s vývojem, realizací a uváděním nových projektů nepokračoval pouze Netflix, který nás týden co týden zásobuje novinkami, na něž si po měsíci nikdo nevzpomene. Točily se také české filmy. Druhým režijním počinem Petra Kolečka a asi šesti dalšími komediemi s Jiřím Langmajerem nás distributoři oblaží až po otevření multikin a spuštění strojů na popcorn. Na čerstvé dokumentární snímky, jejichž expirace vzhledem ke snaze reflektovat současné dění bývá přece jen kratší, jsme zásluhou různých online přehlídek čekat nemuseli.

Dokumenty vybrané do programu Jednoho světa oproti zdejší žánrové produkci nepřipomínají relikty minulé éry. Nanejvýš zkoumají, jak myšlenkové vzorce osvojené ve zcela odlišném sociopolitickém kontextu ovlivňují naši přítomnost.

Kdo smí bydlet v Brně

Oceňovaný celovečerní debut Jindřicha Andrše Nová šichta již mohli vidět účastníci online verze jihlavského festivalu. Stejně tak přemýšlivý videodeník Viery Čákanyové Bílá na bílé, sociologickou studii o zvířatech, lidech a obyčejné české xenofobii Vlci na hranicích nebo rozpačitý cestopis Víta Klusáka a Filipa Remundy Jak Bůh hledal Karla, který se v katolickém Polsku ztrácí stejně jako titulní hrdina. Rozpaky budí také Anny, šestnáct let natáčený portrét ženy, která si ve čtyřiceti letech kvůli chudobě začala přivydělávat jako pouliční prostitutka. Film vyžívající se v detailech plačící tváře a vypomáhající si truchlivou hudbou exploatuje cizí neštěstí místy podobně nevkusným způsobem jako Výměna manželek. Měli bychom při jeho sledování cítit menší stud jen proto, že jej natočila Helena Třeštíková?

Vkusněji a nikoli pouze z pozice pasivního pozorovatele k problematice sociálního vyloučení přistoupil Tomáš Hlaváček ve filmu Bydlet proti všem. Student dokumentární tvorby na FAMU se na sociálně-kulturní a politická témata zaměřuje dlouhodobě a jeho záměrem není dojímání diváků. Jeho první celovečerní film upozorňuje na naléhavou problematiku bytové nouze. V té se podle úvodního titulku vinou diskriminace na trhu s byty, předraženého nájemného nebo absence zákona o sociálním bydlení momentálně nachází přes padesát tisíc obyvatel Česka. O dlouho neřešeném strukturálním problému se začalo živěji diskutovat teprve v posledních letech. Konkrétně v Brně k tomu došlo zejména z iniciativy hnutí Žít Brno, na jehož aktivity se Hlaváček zaměřil.

Pět let natáčený film sleduje zastupitele a člena hnutí Žít Brno Martina Freunda, který se s kolegy snaží prosadit projekt Rapid Re-Housing. Padesát vybraných rodin v bytové nouzi by v rámci něj mělo získat jeden z mnoha nevyužívaných městských bytů pod podmínkou, že budou včas platit nájemné a spolupracovat se sociálními pracovníky. Hlaváček chtěl původně natáčet oběti obchodu s chudobou. Skličující záběry z přeplněných ubytoven sice v dokumentu nechybějí, ale režisér správně usoudil, že výmluvnější příběh poskytnou střety dvou názorových táborů. Na jedné straně stojí aktivisté a pracovníci neziskových organizací hájící ústavou garantované právo na bydlení, na straně druhé obyvatelé Brna a politici přesvědčení, že si lidé, zvlášť ti „nepřizpůsobiví“, musejí střechu nad hlavou zasloužit.

Kdo smí uzavřít sňatek

Reportážně natáčený film množstvím konfrontací demonstruje, jak těžké je přesvědčit veřejnost, že bydlení by nemělo být podmíněné tím, že dotyčný začne pracovat nebo studovat a stane se „lepším“ občanem, ale že představuje hodnotu a cíl samo o sobě. Nedostatek empatie a sociálního cítění, v jejichž pozadí vnímáme neoliberální logiku vyhroceného individualismu, jsou naplno obnaženy během dramatické situace okolo ubytovny na Šámalově ulici, jejíž majitel asi stovce nájemníků ze dne na den vypověděl smlouvy. Při vypjaté diskusi o náhradním bydlení lidé namísto faktů argumentují svými dojmy a rasovými předsudky. Nic jiného než vlastní pravdu slyšet nechtějí. Obavy, s jakými brání „své“ území, se stávají pochopitelnějšími ve světle nenávistné rétoriky politických reprezentantů, jejichž totální odtrženost od reality nízkopříjmových rodin vyvstává do popředí při schůzkách zastupitelů.

Hlaváčkův dokument je tak především obžalobou systému, jenž lidem v krizové situaci nepomáhá, ale apeluje na jejich strach a úzkost a poštvává je proti sobě. Podobně vyznívá Zákon lásky, v němž Barbora Chalupová sleduje snahu organizace Jsme fér prosadit manželství pro všechny. Film, který počínaje úvodními titulky prozrazuje, že vznikal s lepším technickým zázemím a vyšším rozpočtem než Hlaváčkův spíše nadšenecký projekt (na jehož distribuci tvůrci nyní shánějí peníze crowdsourcingem), má rovněž podobu pásma střetnutí dvou znesvářených skupin. Šéf iniciativy Jsme fér Czeslaw Walek, právnička Adéla Horáková a další zastánci práv LGBTQA+ komunity se účastní veřejných slyšení, pořádají petiční akce, navštěvují poslanecké kluby a trpí u bezobsažného řečnění politiků, kteří se stále nemají k tomu, aby projednali zákon, jehož návrh byl poprvé předložen v červnu 2018 (teprve na konci letošního dubna zamířil k posouzení do výborů).

Zastánce manželství pro všechny vidíme také mimo veřejná vystoupení, když se domlouvají na dalším postupu nebo slaví svatbu. Jsou nám představeni jako sympatičtí lidé, kteří neztrácejí nadhled a dokážou kolem sebe vždy vytvořit uvolněnou atmosféru. Od Dominika Duky, Pavla Bělobrádka, Aleše Juchelky, Jany Jochové a dalších zástupců druhu rychle mířícího k vyhynutí si film drží odstup. V doslovném i přeneseném významu. Poznáváme je výlučně skrze jejich homofobní výroky prostoupené tradičním konzervativním strachem z jakékoli společenské změny. Záběry Waleka a jeho přátel klábosících u piva střídá modlitba zastánců rodiny tvořené výlučně mužem a ženou. Dějištěm je kostel, jehož interiér představují odosobněné záběry honosné výzdoby. Pohyb vpřed versus ustrnutí na místě.

Žádné velké drama

Nebudeme-li počítat opilecké pokřikování nácků, není ve filmu zastoupen hlas lidu. Chybí tu střední proud – lidé, kteří se rádi označují za tolerantní, ale při pohledu na duhovou vlajku dostávají tik a nutkání napsat na Twitter nebo Facebook pár slov o buzerantech. Škoda, že Chalupová neměla ambici prozkoumat do větší hloubky historické a psychosociologické kořeny tuzemské nenávisti k jinakosti a potřeby dogmaticky omezovat práva lidí, kteří fakticky nikoho ničím neohrožují. Při postihnutí celospolečenského rozměru sledované problematiky mohla vzniknout nadčasová sonda. Takto Zákon lásky nabízí alespoň svižně sestříhané uvedení do probíhajícího sporu.

O tom, že manželství v Česku není pro všechny, se mohli přesvědčit i aktéři časosběrného dokumentu Kateřiny Hager Manželství. Zdena a Tabiš se poznali během hraní Farmville. Jejich zásnuby proběhly přes Skype. Ona žila v Aši, on v Karáčí. Nechtěli se ale dál vídat jen na dálku. Větší výzvou než překonání kulturních a jazykových rozdílů a několika tisíc kilometrů se pro ně ovšem staly české zákony. Podle vyjádření státní správy Zdena své city jen předstírá a její soužití s pákistánským IT konzultantem by nebylo založené na upřímné lásce. Až po dlouhém vyjednávání a zásahu někdejšího ministra zahraničí Tomáše Petříčka se jim podařilo vyřídit veškeré náležitosti a Tabiš se přestěhoval do Česka. Touto událostí by film mohl skončit. Režisérka ale pokračuje ve sledování idylického společného života i navzdory tomu, že už nemá, čím by podněcoval zvědavost.

Přestože Hager v práci části filmu zohledňuje motiv státních zásahů do soukromých vztahů, je Manželství především dojemným romantickým příběhem o lásce vzdorující času i českým úřadům. Odpovídá tomu i sentimentální hudební podkres a množství intimních momentů, při nichž kamera ústřední pár zabírá. Po přesunutí z virtuálního do fyzického světa přestává být vztah pozoruhodný do té míry, že by si zasloužil být zvěčněn v celovečerním dokumentu. Žádná velká dramata, jen drobné úsměvné neshody. K udržení divácké pozornosti tato všednost není optimální, nicméně dobře vystihuje, že dva lidé z odlišných kultur ve vztahu řeší v zásadě totéž, co kdokoli jiný. Jejich manželství navzdory stereotypním představám veřejnosti o tom, jak se lidé z muslimských zemí chovají ke svým ženám, není ničím exotické. Tím víc se lze podivovat množství překážek, které kvůli němu museli překonat.

Formanovští sokolové

Poslední a nejzdařilejší z českých filmů premiérově představených na Jednom světě natočila slovenská režisérka Mária Pinčíková. Na značky! zachycuje z první ruky přípravy na Všesokolský slet v roce 2018. Střídá se v něm primárně perspektiva temperamentního trenéra Mirka a introvertního teenagera a cvičence Radka, který pokračuje v rodinné tradici. Vyprávění za svou vtahující energii vděčí zejména trenérovým cholerickým výlevům a organizačním zmatkům, které eskalují v den D, kdy selhává technika i cvičenci. Divácky vděčné jsou také mezigenerační dialogy málomluvného Radka s jeho vysoce komunikativní matkou, které by se skvěle vyjímaly v komedii od Formana nebo Papouška. Řídící strategií Pinčíkové ale oproti některým jejím českým kolegům není výsměch.

Z mnoha desítek hodin natočeného materiálu se jí daří vybírat momenty odkrývající různé osobnostní stránky sociálních herců. Skrze Mirkovu nervozitu neustále prosvítá obdivuhodný zápal pro sokolství, a když pomáhá Radkovi s matematickými úlohami, dokáže se zklidnit a projevit až otcovskou starostlivost. Mladého sokola pak poznáváme nejen během snahy čelit matčiným indiskrétním otázkám a při nácvicích, ale také ve chvíli, když se ostýchavě seznamuje se stejně starou dívkou. Výborně rytmizovaný, vtipný a empatický film o sportovcích, kteří se snaží najít správnou pozici v životě i na stadionu, ukazuje, že vytrácející se tradice lze udržovat, aniž by bylo třeba vnucovat je lidem, jejichž hodnoty a životní styl se odvíjí od odlišných představ.

Všechny filmy vyjma Zákona lásky, uváděného pouze formou fyzických projekcí, budou až do 6. června dostupné v online videotéce Jednoho světa.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace