Foto Rob Milsom, Creative Commons, CC BY-ND 2.0
Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dalo minulý týden za pravdu ženě, kterou Úřad práce ČR potrestal vyřazením z evidence uchazečů o zaměstnání za to, že se bez omluvy nedostavila na plánovanou schůzku na brněnské pobočce úřadu. Na úřad přišla o tři dny později, než měla, 29. listopadu 2018, s tím, že si tento termín označila v diáři. Podstatou Nejvyšším správním soudem projednávané věci bylo zodpovědění otázky, zda skutečnost, že žena promeškala schůzku, představovala důvod pro její vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání.
Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by mělo představovat pouze krajní opatření, nikoliv běžný nástroj řešení agendy úřadu práce.
Žena byla v seznamu uchazečů o zaměstnání od 1. srpna 2018 a povinnosti s tím spojené pravidelně plnila, svou situaci se snažila řešit a od 1. ledna 2019 si sama našla zaměstnání. Nic přitom podle Nejvyššího správního soudu nenasvědčuje tomu, že by byla dne 26. listopadu 2018 pro žalobkyni připravena jedinečná nabídka zaměstnání, kterou by zmeškáním schůzky zmařila. Za této situace bylo vyřazení žalobkyně z evidence uchazečů o zaměstnání podle soudců zcela nepřiměřené; její pochybení nedosahovalo intenzity maření součinnosti s úřadem práce. Nejvyšší správní soud v rozsudku zdůraznil, že činnost správních orgánů je v prvé řadě službou veřejnosti, a při výkonu svých pravomocí by proto měl mít správní orgán vždy na zřeteli účel, pro který byl zřízen. „Smyslem činnosti úřadu práce je především zprostředkování zaměstnání. K tomuto účelu by měla vést veškerá činnost úřadu, přičemž vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání by mělo představovat pouze krajní opatření, nikoliv běžný nástroj řešení agendy úřadu práce,“ uvedla k rozhodnutí předsedkyně senátu Lenka Kaniová.
Soud přitom nijak nezpochybňuje, že si uchazeč o zaměstnání musí plnit své zákonné povinnosti, protože bez jeho součinnosti by úřad práce nebyl schopen dostát své úloze. „Vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání má však pro uchazeče dosti tvrdé právní důsledky, a to nejen v oblasti naplnění jeho ústavního práva na práci (čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod) tím, že je mu odepřena pomoc při zajištění zaměstnání a eventuálně i hmotné zabezpečení v podobě podpory v nezaměstnanosti, ale i v oblasti účasti na důchodovém a zdravotním pojištění. Úmyslem zákonodárce při zakotvení možnosti vyřazení z evidence uchazečů o zaměstnání přitom bezesporu nebylo ‚trestat‘ uchazeče za každé bagatelní pochybení, ale zajistit, aby výhod spojených s vedením v seznamu uchazečů o zaměstnání nemohly požívat osoby, které své postavení zneužívají a znemožňují úřadu práce vykonávat jeho činnost,“ uvádí se mimo jiné v rozsudku Nejvyššího správního soudu.
Proti nepřiměřené tvrdosti je i ombudsman
Rozhodnutí soudu vítá i zástupkyně veřejného ochránce práv Monika Šimůnková, jejíž úřad se vyřazením z evidence úřadu práce z důvodu nesplnění povinnosti dlouhodobě a opakovaně zabývá. Veřejný ochránce práv dlouhodobě upozorňuje na nepřiměřenou tvrdost právní úpravy v oblasti sankčního vyřazení z evidence úřadu práce. „Vyřazení z evidence má pro člověka řadu důsledků, uchazeč mimo jiné přestává být osobou, za kterou hradí pojistné na zdravotní pojištění stát. Pokud nenastoupí do zaměstnání, nezahájí podnikatelskou činnost anebo není poživatelem invalidního důchodu, vzniká mu zákonná povinnost hradit pojistné na veřejné zdravotní pojištění v kategorii osob bez zdanitelných příjmů. Neplacení pojistného vede ke vzniku dluhu a nárůstu penále. Pokud pobírá podporu v nezaměstnanosti, musí ji ode dne vyřazení vrátit,“ upozorňuje Šimůnková.
Podle Ministerstva práce a sociálních věcí (MPSV) lze negativní sociální dopady vyřazení uchazeče z evidence zmírnit pomocí právních předpisů v oblasti nepojistných sociálních dávek. Přístup osoby, která je vyřazena z evidence úřadu práce, k sociální pomoci ve formě některé ze sociálních dávek, je však podle Šimůnkové velmi problematický. Jestliže uchazeč o zaměstnání pobírá dávky pomoci v hmotné nouzi, vyřazením z evidence přestává splňovat jednu z podmínek pro nárok. Pokud úřad práce neshledá důvody pro to, aby osobu vyřazenou z evidence považoval za osobu v hmotné nouzi, může vyřazený uchazeč žádat pouze o dávku mimořádné okamžité pomoci z důvodu újmy na zdraví ve výši existenčního minima, tj. 2 490 Kč. Další v úvahu přicházející dávka mimořádné okamžité pomoci poskytovaná z důvodu sociálního vyloučení je nenároková.
„Role úřadu práce spočívá především v pomoci potřebným, nikoliv v tvrdém trestání a odmítání pomoci každému, kdo byť jen nepatrně pochybil. Nezpochybňuji, že evidovaný uchazeč má vedle práv také povinnosti. Pojetí jejich závažnosti se promítá do odlišné sankční lhůty tří nebo šesti měsíců, po kterou nemohou být znovu zařazeni do evidence, pokud je nesplní,“ vysvětluje zástupkyně ombudsmana, jejíž předchůdci v čele úřadu také považovali „automatické“ vyřazení z evidence za neúmyslné nesplnění jakékoliv povinnosti uchazeče za přísné a usilovali o změnu, na kterou MPSV ale nikdy nepřistoupilo. „Pokud však ke stejným úvahám o přílišně tvrdém a formalistním přístupu Úřadu práce ČR dospívá ve své rozhodovací praxi i Nejvyšší správní soud, mělo by na to MPSV jako garant veřejných služeb zaměstnanosti adekvátně reagovat a Úřad práce ČR s jeho krajskými pobočkami a kontaktními pracovišti v tomto smyslu metodicky vést,“ shrnuje Šimůnková.
I podle právničky Odborového svazu státních orgánů a organizací Šárky Homfray rozhodl Nejvyšší správní soud naprosto správně, a navíc v souladu se svým dřívějším rozhodováním. „Vyřadit někoho z evidence uchazečů o zaměstnání má totiž skutečně zásadní dopady, svým způsobem je to sankční ustanovení, i když jako takové není konstruováno, je ale odrazem zásady ‚na chudý lid musí být přísnost‘, se kterou se bohužel v sociální oblasti stále setkáváme,“ říká právnička, podle které ale není nijak překvapivé, že úřad postupoval s takovou tvrdostí. „Úřad práce a jeho činnost jsou pod obrovským tlakem a veřejnou kontrolou, mimo jiné kvůli domnělému zneužívání dávek, jak se o tom občas hovoří. V takové situaci lze pochopit opatrný a formalistický přístup. Tím ale netvrdím, že by takto tvrdě měl uchazeče za ojedinělé pochybení trestat, naopak. Ideální by ale bylo, aby v tomto směru byla upravena legislativa,“ uzavírá právnička.