V momentě, kdy jsem na ČT 24 slyšel dalšího z mnoha tzv. kapitánů průmyslu, jak přesvědčuje veřejnost o tom, že testování ve firmách by mělo být pouze dobrovolné a že nic jiného než princip dobrovolnosti nemá ve vztahu k testování smysl, vyskočila mi v hlavě reakce: „That’s bullshit, bro, and you know it…“ Vzpomněl jsem si totiž na větu manažera jednoho z výrobních závodů působících v Ústeckém kraji: „Když teď půjdete na testy, budete zbytečně pozitivní.“ Tuto větu sdělil mému kamarádovi a jeho kolegům jeden z top manažerů ve firmě, kde pracuje. A sdělil mu ji při příležitosti, kdy mu zároveň oznamoval, že kolega z jeho oddělení byl pozitivně testován na covid-19 a je přes týden v karanténě. Vzhledem k tomu, že tento pozitivní kolega seděl osm hodin denně hned vedle něho a jezdil s ním autem na oběd, mohl by snad být ve větším ohrožení pouze tehdy, kdyby oba používali na obědě stejnou lžíci.
Být pozitivně testován je nežádoucí
Je tedy jasné, že bylo absolutně nezbytné, aby tuto informaci obdržel okamžitě. Jak sám říká: „Je to neuvěřitelně sprostý, že nás přes týden nechali v nevědomosti. Seděli jsme vedle sebe, jezdili jsme občas spolu na oběd. Samozřejmě jsme si kladli otázku, proč si najednou vzal home office. A já jsem ji dokonce položil i našemu šéfovi, ale odpověď jsem nedostal. V práci se jen šuškalo, že je ve firmě někdo pozitivní, ale mohli jsme si jen domýšlet, kdo to asi bude. Takřka každé oddělení totiž mělo někoho na home office, takže se z toho nedalo nic vyvozovat. A hygiena také nikomu z nás nezavolala, což mě osobně trochu uklidnilo.“
Nebudeme daleko od pravdy, pokud si na rovinu řekneme, že někteří manažeři svým požadavkem na dobrovolnost testování vlastně neříkají nic jiného, než že nechtějí vědět, kolik pozitivních pracovníků mají.
Uklidnění díky faktu, že nebyl vytrasován, však bylo mylné. Ukázalo se totiž, že hygiena nepovažovala za nutné ostatní trasovat, neboť firemní proticovidová opatření byla hygieně zřejmě popsána takovým způsobem, že nevyhodnotila jako nutné trasovat další pracovníky. Samozřejmě ho už dříve tento scénář napadl, ale doufal, že kdyby byl jeho kolega pozitivní, dá mu aspoň vědět. To se však nestalo. Po návratu kolegy do práce se ho zeptal, proč nikoho hygiena netrasovala a proč alespoň jemu o své pozitivitě nedal vědět. Uspokojivou odpověď však nedostal. „Prý nechtěl, abychom všichni skončili v karanténě. A že prý splnil svou povinnost tím, že to nahlásil manažerům. Dodnes nevím, zda se opravdu něčeho bál, nebo je jenom ignorant, který nechápe, že mohl ohrozit mou rodinu.“
Plnou pravdu už se zřejmě nedozví. Nikdo nemá žádný důkaz a nemůže říct, zda kolegovi mého kamaráda někdo něco zakazkoval, nebo jestli se rozhodl jednat na svou pěst. Ať to ale bylo jakkoliv, je vhodné si na tomto místě znovu připomenout větu, kterou můj kamarád slyšel společně s oznámením o pozitivitě svého kolegy: „Když teď půjdete na testy, budete zbytečně positivní.“ Tato věta také neobsahuje žádný zákaz a nenařizuje nikomu, co by přesně měl či neměl dělat. Na druhou stranu není možné nevnímat, že naznačuje určité přání, a sice aby se na testy nechodilo. A už vůbec nemá smysl hrát si na to, že v některých firmách neexistuje jemný nátlak, který sice není vytvářen skrze přímá nařízení (takové jednání by totiž bylo ilegální, čehož jsou si všichni zúčastnění velmi dobře vědomi), ale skrze jemné náznaky a prohlášení implikující, že být pozitivně testován a nedej bože nechat někoho vytrasovat je nežádoucí.
Nahlášení kolegů jako podraz
Můj kamarád dodává: „Bylo to cítit, že jít na testy v momentě, kdy s vysokou pravděpodobností budeme pozitivní, není zrovna to, po čem firma touží. Na rozdíl od jiných závodů máme i přes koronu neuvěřitelně hodně práce a jsme dost přetížení. Poslat do karantény celé oddělení by v té době mohlo zpozdit některé projekty, nebo je dokonce ohrozit. Na druhou stranu nejít v ten moment na testy by bylo docela šílené. Když to shrnu, bylo nám mezi řádky navrženo, abychom chodili do práce, i když nejspíše můžeme mít koronu.“
Kamarád zároveň zdůrazňuje, že na test nakonec stejně šel, a to hned druhý den. A měl štěstí – PCR test vyšel negativně. Vedení fakt, že se nechal otestovat, dokonce nahlásil a nutno podotknout, že se žádné negativní reakce nedočkal a nikdo po něm kvůli tomu, že se nechal testovat, nijak nešlapal. Jak ale sám říká: „Modlil jsem se, abych byl negativní. Nejen kvůli sobě a mé rodině, ale i kvůli tomu, abych se nemusel rozhodovat, zda udělat správnou věc, nebo být loajální k vedení. Sice si pořád myslím, že by mě nikdo kvůli tomu nevyhodil, a ani mi nikdo nic nenaznačoval. Na druhou stranu nikdy nevíš, jestli ti to později někdo nějak nespočítá, až bude mít příležitost. A to ani nemluvím o tom, jak by tě vnímali ostatní.“
Už samotný fakt, že musí takto uvažovat, však o něčem vypovídá. Je totiž snadné vytvořit atmosféru, ve které se lidé raději budou svorně tvářit, že korona je jen „taková chřipečka“. Vedení firem má nejen formální, ale i velký neformální vliv a je jen velmi tenká hranice mezi tím, kdy tým táhne za jeden provaz a nechce „potopit firmu“, a mezi situací, kdy máte pocit, že určitým rozhodnutím byste na sebe mohli vrhnout špatné světlo. Kamarád uzavírá: „Zdá se mi, že všichni ostatní na tuto hru přistoupili. Mám pocit, že to bude vypadat jako bodnutí do zad, pokud bych někoho vytrasoval.“
Dobrovolné testování nemá smysl
A to je přesně důvod, proč jsem se hned na začátku vymezil vůči kapitánům průmyslu a jejich apelu na dobrovolnost testování ve firmách. Slova o dobrovolnosti se poslouchají docela pěkně. Působí totiž liberálně a mluvčímu propůjčují punc lidskosti jakožto někomu, kdo nechce své podřízené do ničeho nutit a kdo dává přednost domluvě před přísnými pravidly. Nicméně my, co známe prostředí korporátů, víme, že takto to v onom světě barevně sladěných pořadačů, sponek na příděl, přísné vertikální hierarchie a pravidelných rituálů moci, skutečně nefunguje. Je z toho cítit přetvářka, a jak již tomu obvykle bývá, i v tomto případě z beránčího roucha nejspíše trčí ostré zuby. Jistě teď některým křivdím. Většina vedoucích pracovníků tomuto popisu neodpovídá. Jiní možná „jen“ nechtějí komplikovat svůj provoz dalšími povinnostmi. Nicméně nebudeme daleko od pravdy, pokud si na rovinu a ve světle výše popsaného příběhu řekneme, že někteří manažeři svým požadavkem na dobrovolnost testování vlastně neříkají nic jiného, než že nechtějí vědět, kolik pozitivních pracovníků mají. A můžeme jít ještě dál: některým možná vadí, že by zkrátka neměli žádnou kontrolu nad tím, koho a kdy budou testovat, pokud vůbec. A přesně proto bylo zavedení povinnosti testování ve firmách tak důležitým krokem. I proto, aby nedocházelo k takovým situacím, v jaké se nacházel můj kamarád.
Je samozřejmě otázkou, zda je povinné testování ve firmách samo o sobě dostatečným opatřením. Je hned několik důvodů, proč si odpovědět negativně. Předně proto, že mezi testy doporučenými ministerstvem zdravotnictví existují velké rozdíly a některé z nich mají slovy Romana Prymuly „žalostně nízkou senzitivitu“, přičemž toto tvrzení dokládá jejich záchytem okolo jednoho procenta pozitivních, což „neodpovídá náloži v populaci“. Problémem také je, že se zřejmě liší metody samoodběru, neboť dle Prymuly „tam, kde odběry provádějí profesionálové, osciluje záchyt mezi 2,5 až 11 procenty“. Proto by dle Smejkala bylo lepší, kdyby firmy investovaly do člověka, který umí vzorky správně odebrat. Tato hypotéza se mi nezdá nesmyslná, zvláště vybavím-li si slova jiného kamaráda pracujícího pro německou firmu, jež taktéž působí v automobilovém průmyslu: „Dostaneš sadu, zašmrdláš si v nose a je hotovo. Někoho prý u toho kontrolovali, jiné ne, mě zatím nikdy.“
Ani povinné testování není samospásné
Zkrátka testování ve firmách, zvláště je-li prováděno samoodběrem, není samospasné. Je sice velmi důležité a jeho frekvenci by bylo vhodné zvýšit, jako jediné opatření týkající se fabrik však není postačující – už jen pro velmi nízkou přesnost antigenních testů. Nejrychlejší cestou k omezení šíření nákazy se dle matematika Levinského zdá být krátkodobý lockdown fabrik, a to ideálně na celoevropské úrovni, následovaný kvalitním trasováním. V našich vodách však takové návrhy – speciálně ve chvíli, kdy ostatní státy nic podobného neplánují – znějí jako rouhání. Nevyslyšený bezpochyby zůstane také Levinského návrh na trade off, jenž spočívá v přenesení části zátěže na firmy s tím, že bychom místo běžících firem raději pustili do školy děti, jejichž vzdělání je větší investicí než chrlení automobilových součástek.
V každém případě je nutné říct, že ne všude panují takové podmínky, jako ve firmě mých kamarádů. Pouze u jednoho z deseti mnou oslovených došlo k doporučení ze strany nadřízených nechodit na testy. U třech pak nedochází k žádnému dohledu nad tím, jakým způsobem jsou vzorky odebírány. Ostatní kamarádi mi naopak popisovali vcelku vzorný přístup k opatřením, která mají sloužit ke zmírnění přenosu korony na pracovišti (častá dezinfekce, fyzická separace tam, kde je to možné). Některé firmy dokonce testovaly ještě před tím, než to bylo povinné, přičemž pro ty pracovníky, kteří se testovat odmítli, platila mnohem přísnější pravidla, jež je měla separovat od ostatních. Některé firmy dokonce prováděly osvětu a vysvětlovaly, proč jsou opatření a testování důležité. V čem se ale naprosto všichni shodovali, je nenahlašování kontaktů hygieně.
Nejlépe to vystihl kamarád, který pracuje na vedoucí pozici v japonské fabrice: „To nemůžeš všechno nahlašovat, to by ti v práci pak taky nemusel nikdo zbýt.“ Takové postoje v kombinaci s nízkou finanční podporou v karanténě, jež činí pouhých 60 procent, nutně vede k situaci, kdy zejména nízkopříjmoví zaměstnanci na tuto hru ochotně přistoupí. Není se čemu divit, jestliže je finanční kompenzace nastavena tak, že se karanténa pro spoustu lidí rovná střelbě do vlastní nohy. Pokud třeba v Ústeckém kraji pracujete za dělnickou mzdu, karanténu si dvakrát rozmyslíte. Ta by se samozřejmě netýkala jen vás, ale také druhého živitele rodiny. A pokud žádný není, o to hůře. Jak v takové situaci můžeme očekávat, že bude trasování plně fungovat a že lidé budou jednat podle pravidel? Představte si, že máte velmi malé nebo žádné finanční rezervy. Ani ve výši jedné výplaty. Spousta z nás si to představí velmi snadno, neboť tady na severu je to zcela běžný jev. A pokud si provádíte antigenní test včetně jeho vyhodnocení zcela sami a nemáte žádné nebo jen mírné, s chřipkou zaměnitelné příznaky, jak moc asi budete motivováni k tomu nahlásit, že vám test vyšel pozitivně? Nájem a potřeby dětí se samy nezaplatí. Lze tedy lidem, kteří by se v takové situaci rozhodli svou pozitivitu zatajit, cokoliv vyčítat? Nelze. Jejich rozhodnutí totiž není svobodné. Je utvářeno vnějšími okolnostmi a institucionálním nastavením – kompenzací mzdy. To by přitom politici mohli ovlivnit, kdyby jen trochu chtěli.
Je těžko uvěřitelné, že vláda stále nepochopila, jak moc důležitá je plnohodnotná kompenzace během karantény, jež by umožnila zaměstnancům svobodnější volbu a která by nás všechny nakonec stála mnohem méně než důsledky nezvládnuté pandemie. Co ale můžeme chtít od vládní strany, jejíž členové nazývají stoprocentní kompenzaci „vlastizradou a genocidou vlastního národa“. Jako třeba pan Juříček, který je jen dalším flagrantním důkazem, že míchání politiky a byznysu nikdy žádné dobré výsledky nepřineslo.
Hlavní je generovat zisky
Nutno říct, že některé z firem, ve kterých moji kamarádi pracují, se v tomto směru chovaly o trochu zodpovědněji. Respektive tam probíhalo alespoň něco jako „interní trasování“, a pokud vedení seznalo, že vytrasovaný byl s pozitivně testovaným „až v příliš úzkém kontaktu“, poslali ho do karantény, případně na testy (v době, kdy ještě povinné testování zavedeno nebylo). Problematické však je, jak takové vyhodnocování může být spolehlivé, jak probíhá a na jakém základě je vůbec možno rozhodnout o tom, že je bezpečné, pokud ten či onen pracovník do karantény nepůjde. Upřímně, je to velmi tenký led a jste-li manažerem ve výrobním závodě se spoustou odpovědnosti k jeho akcionářům, nikdy vaše rozhodnutí nemůže být čisté, jak ostatně potvrdil příběh mého kamaráda zmíněný v úvodu. Tlak na vaši osobu, máte-li zodpovědnost, je zkrátka veliký a o tom, že by v rozhodování o uvalení karantény hrála vyšší roli bezpečnost a zdraví lidí nad významem daného pracovníka pro provoz závodu, můžeme v mnohých případech s úspěchem pochybovat. Všeobecně sdílená obava o výsledky firmy a živobytí automaticky tvoří limity lidskému rozhodování.
Stačí se jen podívat na statistiky ukazující, že lidé v průměru nahlašují pouze 0,7 kontaktu. Nebo na projekt Život během pandemie Dana Prokopa a jeho týmu (PAQ research), jehož průzkumy ukazují, že každý sedmý zaměstnanec (14 procent) má zkušenosti s tím, že ho jeho zaměstnavatel nebo nadřízený vyzívá k porušování principů trasování a testování. Někomu se to může zdát jako malé procento, ale dle daného průzkumu má na šíření epidemie vliv.
Vraťme se ale ještě k situaci ve firmách a k jejich motivacím. Chtělo by se říct, že výše popsané jednání lze pochopit. I přes ekonomickou krizi vyvolanou opatřeními proti covidu stále mají průmyslové firmy zakázky, aktivní smlouvy a běžící projekty. Byť některé z nich zaznamenaly pokles zákaznických požadavků a jsou nuceny redukovat náklady, jiné zažívají období srovnatelné s časy před vypuknutím pandemie. A tak člověk pozitivně testovaný na covid-19 nebo umístěný v karanténě je něco, co se průmyslovým firmám logicky vůbec nehodí. Motivy k nenahlašování kontaktů hygieny jsou tedy vcelku snadno pochopitelné, protože pozitivně testovaný člověk neznamená jen to, že o něj minimálně na dva týdny přijdete. Může to také znamenat karanténu pro celé oddělení, směnu nebo výrobní úsek. Přizná-li pracovník hygieně, s kým vším skutečně přišel do kontaktu, můžeme se bavit o zavření významné části firmy, ne-li jejího celého provozu. A manažeři ve firmách jsou si toho velmi dobře vědomi. Od zahraničních centrál přitom mají dané finanční i jiné cíle, které je nutné splnit. A na to, za jakých podmínek jich bylo dosaženo, se v mateřských společnostech pravděpodobně raději nikdo neptá. Hlavní je přece udržet soukolí v běhu a generovat zisky.
Lidské životy nestály za uzávěru průmyslu
Jestliže však umíme na straně jedné vyjádřit fabrikám a jejich motivům pochopení, měli bychom si být schopni na straně druhé položit následující otázku: kolik stojí lidský život? A jsme s ním vůbec ochotni obchodovat? Sleduje-li člověk pečlivě českou politickou scénu, musí bohužel seznat, že odpověď zní ano. Jestliže se totiž vláda této země rozhodla vysokým počtům úmrtí navzdory nechat průmyslově podniky otevřené, zcela jasně tím dala najevo, že počet lidí, kteří ve špičce pandemie i v současné době umírají nebo leží intubovaní v nemocnicích, stále ještě není hoden ani obětování toho krátkodobého zisku výrobních fabrik, o který by během dvou až čtyř týdnů tvrdého lockdownu přišly. Kdybychom chtěli být cyničtí, mohli bychom si z průměrného týdenního zisku firem dokonce vypočítat, jakou cenovku vláda odmítáním lockdownu pro fabriky na jeden lidský život pověsila. A byli bychom překvapeni, jak nízkou cenu lidský život pro vládu má. Nicméně cynismem nás dostatečně zásobuje naše vlastní vláda, a nám tedy nezbývá než smutně konstatovat, že lidský život byl v této zemi skutečně monetizován. A to ve prospěch zahraničních korporací, které drtivou většinu svého zisku skrze metody mnohdy na hraně zákona odvedou do mateřských společností, které posléze vyztuží státní pokladnu jiné země než té, ve které kvůli jejich zisku umírali lidé.
Zástupci průmyslu nás často straší tím, že by tvrdý lockdown a uzavírka fabrik vedly ke ztrátě byznysu, protože by si prý zahraniční zákazníci našli jiné dodavatele. Ani tento argument však úplně neobstojí. Samozřejmě není možné kategoricky říct, že se takový případ nemůže vyskytnout nebo že by nemohla být zmařena nějaká nová akvizice. Také je pravda, že hodně velké firmy mají vcelku bohaté dodavatelské sítě. Nicméně nakupovat či si pro vlastní potřebu vyrábět komponenty v ČR má jeden zásadní důvod – nízkou cenu. A tak možnost, že byste přišli o byznys ve chvíli, kdy máte aktivní smlouvy o dodávkách, vybudované vztahy a zákazníci jsou s vámi spokojeni, je jen velmi málo pravděpodobná. Mimo jiné i proto, že nahradit dodavatele – speciálně bavíme-li se o automobilovém průmyslu – není jednoduchá, levná a už vůbec ne rychlá záležitost, kterou by někdo sfoukl za pár týdnů.
Argument ztráty zakázek neobstojí
I pokud pominu fakt, že samotné vyhledání dodavatele, získání prvotní nabídky a licitace o kvalitativních aspektech poptávaného produktu může být na týdny, je se změnou a integrací nového dodavatele svázáno tak velké martyrium, že si lze jen těžko představit, že by se takové přehození výhybky komukoliv jen kvůli pár týdnům uzavírky mohlo vyplatit. Na to změna dodavatele vyžaduje až moc velké množství času i lidských, technických a finančních zdrojů. Nehledě na velkou dávku rizik, která s sebou taková změna automaticky nese. Protože se vám zkrátka náběh výroby nemusí nutně povést v kvalitě, ceně a čase, jaké si představujete.
Kdo tyto korporátní procesy zná, ví, že náběh produktu od nového dodavatele je svázán s řadou testů, jež musí prokázat splnění zákazníkových a často i zákonných norem. A tyto testy mohou trvat i celé měsíce. Zkrátka změna dodavatele bývá natolik časově a finančně náročná, že je třeba ji vždy dostatečně ospravedlnit. V korporátním světě – tak moc svázaném přísnými pravidly, jež upravují každičký detail jakýchkoliv procesních změn – je představa hromadného nahrazování českých dodavatelů kvůli oficiálnímu, dopředu nahlášenému a časově jasně ohraničenému lockdownu spíš nereálná. Samozřejmě zásadní podmínkou je, aby nebyla uzávěra průmyslu vyhlašována, kdykoliv se to někomu zamane. Naopak by se muselo jednat o srozumitelně komunikovanou, jasně odůvodněnou záležitost. Pokud bude vláda lockodown srozumitelně komunikovat a pokud budou její další kroky pro zahraniční firmy čitelné, může mít krátkodobé uzavření fabrik na naši ekonomiku mnohem menší dopad než nejistota vyvolaná nekoncepčními a chaotickými rozhodnutími.
Jistě, nyní již čísla nově nakažených klesají, nicméně stojí za to si položit otázku, kolik lidí by nemuselo zemřít a jak rychle by mohla znovu být otevřena celá ekonomika, kdyby se na dva, tři týdny uzavřel i průmysl. Pandemii bychom tím jistě dostali pod kontrolu mnohem rychleji. Samozřejmě, že by bylo mnohem lepší, aby lockdown fabrik byl koordinovaně proveden na celoevropské úrovni, což by obavy o poškození českého průmyslu, rozptýlilo. Nicméně nic takového se nechystá.
Výmluvy superministra Havlíčka
Nicméně ministr Havlíček takové urychlení návratu do běžných podmínek velmi rád neguje poukazováním na vlastní nekompetenci s odůvodněním, že je těžké určit, které podniky do kritické infrastruktury nespadají (a lze je tedy zavřít), s tím, že by pak některé firmy mohly sáhnout k žalobám. Lze sice pochopit, že aplikace kritérií určujících prvky kritické infrastruktury není jednoduchá práce a že tento proces má svá úskalí. Na druhou stranu to není postačující argument. Proto zde přece máme ministerstva, správní úřady a různé specialisty, kteří každý rok seznam prvků kritické infrastruktury v souladu s příslušným zákonem aktualizují. K čemu pak tedy v ČR tento institut, vytvořený pro časy krize, vůbec máme, pokud se ho Havlíček bojí použít? A pokud jsou někde bílá místa, která Havlíčka trápí, proč si za celý rok trvání pandemie neudělal domácí úkol a přehled podniků kritické infrastruktury společně s odborníky nerevidoval? Zvláštní je, že podobné dilema Havlíček neměl v době, kdy zaměstnancům tzv. kritické infrastruktury v březnu minulého roku zakázal vybírat si dovolenou. Stejně jako ve většině případů i zde zřejmě půjde jen o prázdné řeči. A tak v duchu nahodilých a neodborných rozhodnutí tápeme ve tmě a tíhu epidemie házíme na zdravotníky, učitele, studeny, děti a rodiče. Zbývá snad už jen jediná otázka: Kde leží hranice, kdy by si vláda řekla „Dost, za tento počet životů už zisky zahraničních korporací nestojí“?
Pravděpodobně leží v limitech klávesnice Marka Prchala a kapacitách českých a moravských nemocnic. Dokud nějaké budeme mít, počet mrtvých pro nikoho ve Strakovce nebude natolik významný, aby průmysl alespoň na několik týdnů uzavřel. Pokud by však měl nastat italský scénář, vláda by jistojistě k tvrdému lockdownu sáhla. Protože hromadící se mrtví na chodbách kolabujících nemocnic, to je něco, co se už ale opravdu špatně vysvětluje a na co je i nejlepší politický marketing v této zemi krátký. Bude to znít absurdně, ale jak poznamenala ekonomka Švihlíková, zřejmě můžeme být rádi za to, že kapacita nemocnic není ještě větší.
Autor vystudoval veřejnou a sociální politiku, žije a pracuje v Mostě.