Foto Aktron, Wikimedia Commons, CC BY 4.0
V neděli byla v Otázkách Václava Moravce prezentována nová čísla předvolebních modelů od společnosti Kantar, sesbíraná během druhé poloviny dubna. Chaotická situace kolem Vrbětic, snaha opozice urvat si morální kredit svržením vlády nebo předčasnými volbami (od které mezitím Piráti a STAN už upustili) i současné turbulence kolem Jana Hamáčka, které vyvolal server Seznam Zprávy, se do průzkumu nepromítly. I tak ale můžeme dlouhodobě sledovat jeden významný trend – nárůst podpory pro SPD Tomia Okamury. Krajně pravicová strana se tak stává nenápadným vítězem posledních měsíců. Zatímco „demokratická“ opozice se poslední týdny jen handrkuje a jednotliví její zástupci na sebe navzájem neustále útočí a zatímco vládní koalice se až po krk topí ve vlastních problémech, Okamura si drží stabilní kurz. Navzdory tomu, že se jeho politický projekt potýká s řadou vnitřních problémů. Ty však na veřejnost neprokapou, Okamurovi tudíž rostou preference.
Zdivočelí sociální demokraté i odpadlíci ANO
V jedné z mnoha diskusí mezi Milošem Zemanem a Miroslavem Sládkem pronesl tehdejší předseda ČSSD Zeman dnes již zlidovělou větu: podporovatelé Sládkových republikánů jsou prý jen „zdivočelí sociální demokraté“. Zeman narážel na realitu devadesátých let, kdy se v českém veřejném prostoru teprve tvořily rámce demokratické společnosti a Sládek se je aktivně snažil posouvat směrem k fašizoidnímu, rasistickému národovectví. Jeho politický projekt byl považován za extremistický a nakonec brzy skončil. Okamurovu SPD, která na Sládka v mnohém navazuje, ale čeká pravý opak. Od jeho nástupu do nejvyšších pater české politiky soustavně posiluje. Pomalu, ale přece.
Předseda SPD má pověst obchodníka a tvrdého vyjednavače. Muže, kterému jde především o vlastní moc a obohacení. S tím, jak jeho význam v české politice roste, vzrůstá pochopitelně i jeho vliv.
Důvodů pro postupný nárůst preferencí je mnoho: během covidu si Okamura držel svůj agresivní a útočný styl, ale nikdy nezběhl na stranu úplného popíračství. Problémy lidí a dopady vládních opatření kritizoval, pandemii ale nijak extrémně nezlehčoval. Narozdíl od svého bývalého stranického kolegy Lubomíra Volného, který na konspirační kartu vsadil celou svou politickou kariéru, se Okamura zaměřoval dál na svá tradiční témata. I v takové situaci, jako je trvající koronavirová pandemie, se drží uprchlické karty. V reakci na nejnovější volební modely vytáhl migranty v souvislosti s možnou vládní koalicí Piráti–STAN a SPOLU. „Koalice Pirátů a STAN (Starostové a nezávislí) bude prosazovat přijímání migrantů a potvrdila, že prosazují přijetí eura v ČR,“ hlásá natvrdo Okamura ve facebookovém statusu a dodává, že stejný přístup má i současná vládní koalice v čele s ANO, protože financuje politické neziskovky, pracující na přijímání migrantů z Afriky do Česka.
To všechno by nemuselo mít na plynulý růst preferencí takový vliv, kdybychom zároveň nesledovali poslední tažení sociální demokracie, která poslední roky nedokáže komunikovat základní sociální témata ani hájit zájmy slabších v české politické diskusi. Nejdřív jim tuto figuru naoko vyfoukl Babiš (čí zájmy však skutečně hájí, to můžeme vidět de facto u každého hlasování o skutečně podstatných sociálních problémech – chudí to jednoduše nejsou), a když se část voličů zklamala i v něm, důvěra v Okamuru je v jistém smyslu sázkou na jistotu. Narozdíl od zmatené Trikolory a vyhořelého Václava Klause mladšího má česko-japonský podnikatel energie pořád dost a narozdíl od Roberta Šlachty už ve sněmovně je a chová se tam předvídatelně. Výsledkem jsou tak rostoucí preference a také schopnost aktivně se vymezit proti všem včetně ANO, se kterým přitom pilně spolupracuje ve většině oblastí, ať už jde o volby do mediálních rad nebo zpřísňování zákonů pro chudé.
Když už nic, tak aspoň ten národ
Na první pohled je Okamurova rétorika absurdní a v doznívající, ale stále velmi aktuální koronavirové krizi jako by nedávala žádný smysl. Proč řešit migranty, které tu reálně žádná politická strana nehájí (naopak se od nich každá pečlivě distancuje) ve chvíli, kdy se počet mrtvých za nezvládnutou pandemii vyšplhal na více než třicet tisíc a dopady ekonomické krize, způsobené pandemií, začínají ovlivňovat každodenní realitu obyvatel Česka? Problém je ale v tom, že Okamura je jako jeden z mála politiků aktivní hlavně v terénu a o tom, že nám i několik let po takzvané uprchlické krizi hrozí invaze, přesvědčuje své potenciální voliče po celé České republice. Tím veřejnou debatu značným způsobem moderuje a zároveň posouvá. Společně s postupným úpadkem sociální demokracie i oslabováním hnutí ANO těží z hluboké a nijak nereflektované společenské nespokojenosti nižších středních a nižších tříd a kanalizuje jejich pocity, ostatními stranami buď přímo vysmívané (koalice SPOLU) nebo částečně přehlížené (Piráti a STAN), a směřuje je do národoveckého vymezování se proti liberalismu i současné podobě demokracie. Rýsující se programy středových a pravicových stran a také stále pravděpodobnější podoba budoucí koalice mezi Piráty, Starosty a SPOLU tento proces jen umocňují: vládu škrtů mají chudší občané Česka totiž stále v živé paměti. A nechtějí ji zpět.
Sociální teorie často zmiňují fakt, že v rozpadajícím se společenství bez vnitřní solidarity, kdy se lidé ekonomicky i kulturně oddalují a polarizují, jako poslední spojující moment nastupuje právě idea národa. I když už nemáme společného skoro nic, jsme pořád aspoň ti Češi. Identifikace po národní linii zároveň umožňuje jasné určení toho správného typu občanství, které často představuje chudé pracující, a na druhé straně vyloučení těch, kteří tento – nijak nezasloužený – požadavek na národní identitu nesplňují. Vedle migrantů jsou to samozřejmě Romové, Okamurovým slovníkem „nepřizpůsobiví“, ale také jistý typ politických i společenských elit, které žijí v odtržení od každodenní reality těch pod nimi a nepřispívají k těm správným, „vlasteneckým“ hodnotám.
Mít stranu jen tak naoko
Těžko na české politické scéně najít přesvědčivějšího kecala, než je právě Tomio Okamura. Jeho nenávistná, vyprázdněná, ale efektivní rétorická cvičení se dají z fleku parodovat. Zároveň je skoro nemožné najít jiného politika, který by tak úzkostně skrýval svou druhou tvář a důvody, proč vlastně politiku dělá. Vzhledem k jeho stále silnější pozici se zatím těžko odhaduje, co vlastně SPD myslí vážně a co skutečně hájí. Leccos se dá odvodit z hlasování v Poslanecké sněmovně, kde tato strana, spolu s ANO, KSČM a často taky s ODS, útočí na podstatu liberální demokracie a vedle toho se podílí na vytváření i prosazování tvrdě asociálních reforem. Jak dokládají různé výzkumy sociální antropoložky Lucie Trlifajové, zdání, že deklarovaná a realizovaná přísnost pomůže určité části chudšího společenského spektra, je iluzorní. Sociálně deklasovaní jsou těmi, koho přísná a sociálně tvrdá opatření postihnou vždy spolu s těmi, proti kterým se vymezují – nejčastěji jde o Romy. Dobře to bylo vidět právě během pandemie, kdy se nefungující sociální stát naplno odhalil a ukázal svou tvrdě represivní povahu.
Osekávání sociálního státu nakonec pocítí všichni. S ustupující pandemií můžeme zatím jen předvídat, jaké budou její socioekonomické dopady, jedno ale víme jistě: nůžky se rozevřou. V tak základních oblastech, jako jsou vzdělání, bydlení, kvalita a důstojnost života, práce nebo problematika péče, se příkopy mezi lidmi se sociálním, kulturním a finančním kapitálem a těmi, kteří tyto kapitály nemají, ještě zvětší. A Okamura se je zasypávat nechystá, bude z nich naopak těžit.
Stranu, které předsedá, má k tomu všemu jen tak naoko. SPD fakticky žádnou reálnou strukturu nemá – a sílící vnitrostranické spory to ukazují naprosto jasně. Uvnitř SPD dochází k neustálým problémům, které se na veřejnost tolik nedostanou. Bývalí členové si stěžují nejen na neprůhledné financování, ale i na potírání vnitřní názorové opozice, které má mnohdy povahu vnitrostranického lynče. Řada výrazných tváří – jako například poslankyně Tereza Hyťhová nebo zastupitel Prahy 11 Robert Vašíček z SPD za hlasité kritiky odešli, případně byli odejiti, a nespokojených členů přibývá. Kritici hnutí tvrdí, že Okamura kvalitní a obětavé členy strany záměrně likviduje a prostřednictvím různých spolupracovníků je diskredituje. V tom je vlastně jeho vnitrostranická politika v souladu s politikou vnější.
Obchodník s chudobou i sliby
V politických kruzích má předseda SPD pověst obchodníka a tvrdého vyjednavače. Muže, kterému jde především o sebe, o vlastní moc a také o vlastní obohacení. S tím, jak jeho význam v české politice roste, vzrůstá pochopitelně i jeho vliv. Už dnes je přitom veřejným tajemstvím, že možná ty nejlepší byznysové vztahy má Okamura s Jaroslavem Faltýnkem. Kdo oba muže v politice sleduje, nemůže se divit – jsou si v řadě oblastí podobní. Právě spolupráce s ANO přispěla do velké míry k normalizaci SPD na české politické mapě. Babiš se o fašisty opíral, kdykoli se mu zadrhla hlasovací mašina komunistů a především sociálních demokratů. Tím docházelo k posilování vlivu Tomia Okamury a také k jeho symbolické legitimizaci. I díky Babišovi se tak dnes Okamura může chlubit výsledky své práce a taky to rád a hlasitě dělá.
Podle posledních průzkumů má SPD kolem dvanácti procent. Bylo by naivní si myslet, že je na svém možném maximu. Pokud se bude situace vyvíjet tak jako doposud, mohou Okamurovy preference dál růst, a to klidně na nějakých patnáct procentních bodů. S tím, jak se bude zvětšovat nervozita ANO i úpadek ČSSD, bude se předseda a majitel SPD stávat silnějším. Co platí u Babiše – chce-li ho někdo porazit, musí být jednoduše lepší než on –, platí u Okamury několikanásobně. Být lepší než Okamura ovšem neznamená být ještě xenofobnější, rasističtější a fašističtější, jak se mnozí mylně domnívají, ale vyžaduje to skutečné pochopení problémů, které Českem obcházejí už od finanční krize v letech 2008–2009. Tradiční, liberální představa, že jsou Okamurovi voliči jen zmanipulovaní dezinformacemi a vlastně nevědí, co činí, přestává definitivně platit. Hlavní příčina zjevné skutečnosti, že se SPD napevno usazuje v české politické mapě spočívá v tom, že řadě jeho voličů už dávno přestala dávat smysl přesně ta „demokracie“, kterou se při okatém přehlížení největších problémů dnešní doby zaštiťují ti, kterým nic tak zásadního, jako je pád na sociální dno, nehrozí. Ne úplně nelogicky tak raději věří tomu, kdo zájem o ně aspoň předstírá.
Autorka je redaktorka Alarmu.