Foto pxhere.com
Kauza muničního skladu Vrbětice v kombinaci s nadcházejícími volbami vedly k dalšímu kolu proklamací o tom, že jsme Západ, a že proto musíme počínání ruských agentů na českém území dostatečně radikálně odsoudit. V opačném případě nám hrozí, že budeme stejně jako Piráti podezřelí, že jsme nedostatečně přesvědčeni o naší „západní“ identitě a že možná přece jenom fandíme Putinovi. Tyto fráze o Západu jsou protknuty pocitem méněcennosti a skrytých obav, že „na ten Západ ve skutečnosti nepatříme“. Česká debata přitom stále postrádá dostatek hlasů, které by tento pocit méněcennosti pojmenovávaly a koncept Západu a naší pozice v tomto kulturním a ekonomickém okruhu podrobovaly sebevědomé kritice, aniž by se přitom uchylovaly k hoaxům a národovecké nostalgii současných antizápadních kruhů.
Jako na základce
Představme si vztah české společnosti k Západu na příkladu dvou málo populárních a málo vlivných dětí ve školním kolektivu. Prvním z nich je nepříliš sebevědomá žačka, která chce stůj co stůj zapadnout do kolektivu. Snaží se skamarádit s populárními dětmi, obléká se podle nich, ale často zjišťuje, že ji ostatní spolužáci nerespektují, nezajímají se o ni, pomlouvají ji, nebo že jí aktuální školní trendy zkrátka nesluší. Druhým je malý raubíř, kterému to ve škole nejde a jeho okolí jej podceňuje. Už má dost neustálého poučování, umravňování a povyšování, což svému okolí dává neustálým nezdvořilým narušováním kolektivu i výuky.
Musíme se umět zapojovat do aktuálních „západních debat“, hledat v nich spojence a vstupovat do nich z vlastní, sebevědomé pozice.
Nesebevědomá žačka se samozřejmě může s raubířem v deziluzi spojit, nebo jej snaživě odsuzovat, aniž by se příliš zamýšlela nad jeho motivy. Konstruktivnější možností je však se od raubíře naučit, že ne všechno, co dělají populární děti, musí přijímat jako automaticky správné. Mohla by odhodit staré mindráky, začít nosit oblečení, které se líbí jí samotné, objevit své zájmy a silné stránky a ozývat se, když s něčím nesouhlasí a připadá jí to nefér… Úkolem proevropských Čechů je stát se ve vztahu k západním „spolužákům“ podobně sebevědomými vrstevníky.
Na Němce „Jsme Západ“ neplatí
Češi samozřejmě pojem „Západ“ využívají selektivně k ospravedlnění i odsouzení různých jevů, přičemž si z tohoto širokého geografického okruhu vybírají příklady, které se jim zrovna hodí. „Západ“ proto v různých epochách a pro různé skupiny znamenal různé věci – například pro Klausovy vlády v devadesátých letech sloužilo „dohánění Západu“ jako argument pro co nejrychlejší deregulaci, privatizaci a vyloučení jakýchkoli alternativních transformačních cest. Současná proevropská pravice zase Západ často ztotožňuje s „volným trhem“ po anglosaském vzoru a českou příslušnost k němu vyzdvihuje zejména z bezpečnostního a geopolitického (čti antiruského) hlediska.
Zastánci takového pojetí však „Západ“ často používají jenom jako argumentační nástroj proti oponentům, aniž by reflektovali aktuální debaty, které se na Západě vedou, a uměli do nich přispět. Těžko se s Němci můžeme bavit o tom, že „jsme Západ“, a asi nepochopí ani tvrzení, že zdanění nemovitého majetku či nemocenská pro lidi v prvních dnech nemoci jsou „komunismus“. Mohla by je však zajímat témata sociálních dopadů zeleného přechodu, zdanění nadnárodních korporací či budoucnosti práce, protože ta jsou společná pro české i německé občany.
Stojí přitom za povšimnutí, že tato veskrze „západní“ témata v Česku momentálně otevírá zejména generace, která komunismus ani postkomunismus devadesátých let zažila leda v dětství a která měla mnohdy příležitost na Západě studovat a některou ze západních zemí opravdu poznat. Paradoxem je, že když se tato generace pokouší západní debaty přenést do českého kontextu, často ji staří prozápadní harcovníci osočují z „neomarxismu“. Platí, že dokud budeme každé téma aktuálního světa, jenž se vyznačuje obrovskou ekonomickou provázaností, vzrůstajícími nerovnostmi a stále mocnějšími nadnárodními korporacemi, posuzovat prizmatem třicet let staré komunistické zkušenosti, nemůžeme se v úrovni debaty nikdy dostat na „západní“ úroveň.
Za vším hledej závislost
Pokud se dokážeme se západními sousedy bavit o současných světových problémech a hledat mezi nimi podobně smýšlející spojence, mohli bychom postupně otevřít i v současnosti největší problém postavení střední Evropy v EU: totiž její závislé ekonomické postavení na západních firmách, jejichž chování nemůže příliš ovlivňovat.
Patří k mantrám české unijní politiky, že jsme otevřená ekonomika závislá na unijním vnitřním trhu a také na investicích zahraničních nadnárodních firem. Jak poukazuje Daniel Šitera v knize Ocelová města, v roce 2018 dosáhl objem přímých zahraničních investic 65 procent českého HDP. V praxi to znamená, že firma (obvykle s centrem v Německu) vyšle do našeho regionu své dceřiné pobočky. Tyto pobočky využívají místní konkurenční výhody, tedy levnou práci a vykonávají zde úkony s nízkou přidanou hodnotou (montování, skladování), aby výsledné výrobky poslaly zpět do západních zemí, stejně jako peníze získané z místních investic. Tento fakt ilustruje i dlouhodobý český problém s odlivem zisků, jež například v roce 2016 dosáhl úrovně 314 miliard korun, tedy sedm procent českého HDP ve prospěch zejména německých, nizozemských a lucemburských firem.
Očividným důsledkem této ekonomické závislosti jsou místní nízké platy, kvůli kterým si připadáme jako chudí příbuzní západních sousedů. Významná je však i otázka autonomie českých firem, které z důvodu své závislé pozice postrádají peníze i pravomoci k tomu, aby investovaly do výzkumu a vývoje či zelených technologií. Opatrný přístup Čechů i českých firem k zelené tranzici můžeme částečně přisoudit i této situaci.
Že se české proevropské kruhy těmto problémům vyhýbají, je jasným příkladem selektivní slepoty, ke které se podobně jako snaživá žačka uchylujeme, abychom své populární a bohatší spolužáky nenaštvali, a přitom ignorujeme vlastní zájmy. Středoevropští raubíři ostatně na problémy odlivu zisků často poukazují. Možná bychom je mohli aspoň v tomto případě vyslechnout a přestat zapojení ČR do EU vnímat jenom jako charitu Německa a dalších západních zemí, které nám posílají miliardy v eurofondech a musí strpět naše podvádějící, nacionalistické premiéry. Zapojení střední Evropy do EU je totiž výhodné i pro „Západ.“
Jak získat respekt
Shrňme si tedy, co bychom měli jako ona žačka v kolektivu populárních dětí ze Západu dělat, abychom si získali jejich přátelství nebo aspoň respekt. Musíme se umět zapojovat do aktuálních „západních debat“, hledat v nich spojence a vstupovat do nich z vlastní, sebevědomé pozice, aniž bychom vše posuzovali starými postkomunistickými prizmaty. Zároveň bychom se měli zbavit pocitu, že střední Evropa je ve všech ohledech za Západem pozadu a nemá mu co nabídnout. Jistě, druhá polovina minulého století způsobila, že v mnoha ukazatelích (a nejenom ekonomických) jsme na tom hůře než Západ. Měli bychom však poukazovat na to, že kromě historie má tato situace své podhoubí také v dělbě práce na globálním trhu, která je institucemi, pravidly a chováním firem reprodukována do dnešních dní.
Socialistickou zkušenost zároveň není radno vnímat monolitně jako čtyřicetiletou dobu temna. Ač státní socialismus katastrofálně selhal (a v rámci debat o postkapitalismu je zajímavé zkoumat proč), některé jeho prvky mohou sloužit jako inspirace i pro dnešní dobu (například v oblasti bytové politiky či práv žen).
Na závěr si vypůjčme citát neoliberální ikony Margaret Thatcherové: „Když musíte okolí říkat, že máte moc, nemáte ji.“ Obdobně platí, že pokud musíte říkat, že jste Západ, nejste jím. Skutečně rozvinutou, sebevědomou společností se staneme až tehdy, když setřeseme pocity méněcennosti, přestaneme Západ kopírovat a naučíme se jej také kritizovat. Pokud to dokážeme, zjistíme možná, že jsme se mu mentálně přiblížili daleko víc než sebesnaživějšími prohlášeními o tom, že „jsme Západ“.
Autorka vystudovala evropská studia.