Ze seriálu Them. Foto Amazon
Čtyřčlenná středostavovská rodina po hrůzných událostech opouští svůj starý dům a přijíždí do idylicky vypadající lokality na předměstí Los Angeles. Záhy se ukazuje, že jejich nové bydliště je rovněž prokleté. Příběh, jakých jsme v hororech viděli už tucty. První řada hororové antologie od Amazonu ale nabízí jedno ozvláštnění. Píše se začátek padesátých let minulého století, ústřední rodinu tvoří Afroameričané a předměstí, kde by měli žít, je obývané výhradně rasistickými bělochy. Právě oni budou představovat hlavní zdroj zla.
To hlavní, co seriál předává, není katarze či nový pohled na to, jak rasismus prostupuje všemi sférami západní kultury a společnosti, ale jen další trauma.
Inspirací pro Them byly americké diskriminační zákony o bydlení a velká migrace z let 1916 až 1970, kdy se černošské rodiny ve velkém stěhovaly z bigotního Jihu do měst v severních a západních částech Spojených států. Doufaly ve větší bezpečí, lepší pracovní příležitosti a přátelštější prostředí. Fiktivní rodina Emoryových si během desetidenního teroru, který následoval po jejich nastěhování, neužila ani jednoho. Scenárista a producent Little Marvin pro ně přichystal jen rychle stupňované trápení.
Přestat utíkat
Otec Henry je vysokoškolsky vzdělaný inženýr a veterán druhé světové války. Kromě ostentativního pohrdání ze strany kolegů se v důsledku armádních experimentů s yperitem potýká s posttraumatickou stresovou poruchou. Kamkoli se hne, pronásledují jej děsivé vize. Starší dcera Ruby nenávidí svou barvu pleti, kvůli níž nezapadá do kolektivu. Chtěla by být stejně bílá jako její spolužačky. Menší Gracie v rozlehlém domě mezitím navazuje kontakt s jakousi slečnou Verou, kterou nikdo jiný nevidí a která údajně páchne po mrtvolách.
Jak je v umělecké tvorbě odnepaměti zvykem, největší břímě musí vláčet žena, matka Lucky. Poté, co byl před jejíma očima zavražděn její nedávno narozený chlapec, sužují ji ve dne v noci paranoidní představy a během stále četnějších psychotických stavů ohrožuje sebe i ostatní.
Emoryovi tedy trpí traumaty už při příjezdu na novou adresu. A je zřejmé, že nenávistná atmosféra sousedství jim na náladě nepřidá. Zatímco manželky z okolních domů, karikatury bílých paniček, si na cestě rozkládají lehátka a nahlas pouštějí rádia, jejich neméně toxičtí partneři kolektivně dumají, zda nově příchozím na uvítanou hodit kámen do okna, nebo jim rovnou otrávit psa. Napětí stoupá a akty násilí jsou stále brutálnější. Místní policie přesto nekoná. Henryho ale už nebaví utíkat. Nový domov hodlá uhájit.
Kořeny rasismu
„Nebude snadné je dostat pryč,“ konstatuje hned v první epizodě prozíravě Betty, kterou její tvář porcelánové panenky, křečovitý úsměv a psychopatická povaha předurčuje k tomu, aby se ujala vedení ligy bílých matek. Celá její bytost je prostoupená nenávistí vůči lidem, kteří se od ní liší. Později je naznačeno, že se z ní rasistická zrůda stala v důsledku incestního vztahu s otcem. Snaha vysvětlit její fanatismus narušenou osobností odkrývá největší slabinu Them.
Předsudečné a diskriminační chování bělochů, kteří nevykazují známky lidskosti a neprojevují se prakticky ničím jiným než rasismem, je v seriálu od začátku tak monstrózní, že působí, jako by bylo z jiného světa a dávných časů, jako by se nás jakožto současných bílých diváků netýkalo. Reálná podstata rasismu se stává ještě zastřenější ve druhé polovině seriálu, kdy do vyprávění stále nápadněji zasahují nadpřirozené prvky, jen vágně navázané na situaci nebohé rodiny. Například bez černobílé deváté epizody by se příběh lehko obešel.
Pokud někdo černochům vypichoval oči rozžhaveným pohrabáčem a upaloval je zaživa, což se prokazatelně dělo, pak ne kvůli tomu, že uzavřel pakt s ďáblem. Proč vymýšlet celou mytologii, navíc operující s nejobehranějšími hororovými klišé (tajuplný sklep, vysoký muž s černým kloboukem, psychiatrická léčebna, kde zdrogovaným pacientkám provádějí lobotomii), okolo něčeho, co má historický základ a sociopsychologické vysvětlení? Rasismus není mytický, ale reálný a stále přítomný.
Torture porn
Jistě, násilí, jemuž v seriálu čelí černošské postavy včetně malých dětí, je šokující a autentické, ale zvolené rámování jej staví na úroveň jakýchkoli jiných extrémních výjevů, jaké jsme zvyklí vídat v „torture porn“ hororech typu Saw nebo Hostel a od nichž se snadno dokážeme distancovat. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že zde trpí lidé, pro něž bylo a dodnes je mnohem pravděpodobnější, že se s podobným chováním ve svých životech skutečně setkají, jak v poslední době demonstrují třeba virální videa policejního násilí.
Na samotných záběrech utrpení Afroameričanů není nic transgresivního. Při vhodné rekontextualizaci přesto nemusejí daný stav jen stvrzovat, ale mohou jej naopak rozrušovat. V Nespoutaném Djangovi toho Quentin Tarantino dosáhl proměněním černošského otroka ve westernového mstitele. Spike Lee pak napříč svou filmografií sice přejímá prvky žánrů, které byly léta v područí bělochů, ale vytváří z nich zcela originální artefakty, vzbuzující jiné emoce a nesoucí odlišný význam, než na jaký jsme zvyklí z bílé popkultury.
Autoři Them už od úvodních titulků, jež imitují tvorbu Saula Basse, odkazují k estetice amerických gotických a grand-guignolových thrillerů z poloviny minulého století. K filmům, jaké točil například Alfred Hitchcock nebo Robert Aldrich. U oprašování dřívějších stylistických postupů ovšem zůstávají. Akorát postavami, jež ztrácejí příčetnost, na rozdíl od filmů jako Co se vlastně stalo s Baby Jane?, Psycho nebo Sladká Charlotte nejsou běloši, ale afroamerická rodina.
Červený filtr, kamera naklánějící se tu doleva, tu doprava nebo techniky à la split screen či split diopter zřejmě potěší cinefily, ale jinak jsou to samoúčelné triky odvádějící pozornost od statičnosti vyprávění a jednorozměrnosti postav. Právě pro jejich plochost je s hrdiny přes výborné herecké výkony těžké soucítit. Jednak jejich chování prakticky od začátku hraničí se šílenstvím, jednak připomínají pouhé vyprázdněné symboly toho, co znamená být černochem v bílém světě. Ať už ve škole, v práci nebo doma.
Bez katarze
Zejména první polovina seriálu je repetitivní přehlídkou krutosti, založenou nikoli na prohlubování našeho zájmu o Henryho a jeho rodinu, ale na sadistickém očekávání, co strašného se přihodí v příští minutě. Klid nikdy netrvá dlouho, a kdykoli se objeví pozitivní bílá postava, víme, že buď jedná ze zištných důvodů, nebo jde o něčí přelud. Některé vycpávkové epizody pak jen variují obrazy bolesti a vzteku a vrší na sebe „lekačky“ vystavěné podle stejného vzorce, aniž by odhalovaly cokoli nového.
Vlna násilí kulminuje v krajně znepokojivé páté epizodě, která svou záměrnou ošklivostí, nepříjemnými zvuky a dezorientujícími střihy nápadně, ale opět poněkud samoúčelně odkazuje k americkým exploatačním filmům ze sedmdesátých let. Teprve poté je Emoryovým dovoleno rány vracet. Nadále se ovšem nacházejí v pozicích obětí. Pokud je neterorizují bílí sousedé, ujímají se kontroly nad nimi jejich vlastní démoni, jejichž podoba je inspirována rasistickou ikonografií (např. blackface).
Právě skrze násilí obracené proti nejbližším seriál sugestivně vystihuje, jak může soustavné ponižování vést ke zvnitřnění nenávistí. Henry, Lucky, Ruby a Gracie ztrácejí rozum, protože začínají vnímat sebe samé optikou druhých – jako něco cizího a hrůzostrašného. Teprve v momentu, kdy jim dojde, že tohle nejsou oni a že jejich životy mají vyšší hodnotu, než jakou jim přiznává rasistická společnost, dokážou se bránit.
Tvůrci ale nepřipouštějí, že umění o traumatu nemusí hrdiny definovat výhradně prostřednictvím traumatizující zkušenosti a znemožňovat jim existovat mimo rámec vymezený jejich utrpěním. Je pak pochopitelné, že to hlavní, co seriál předává, není katarze či nový pohled na to, jak rasismus prostupuje všemi sférami západní kultury a společnosti, ale jen další trauma. Přes slibnou obměnu známé hororové situace seriál nakonec nenabízí o moc víc než leckterý tuctový horor.
Autor je filmový publicista.