Obálka komiksu Pecka. Foto nakladatelství Centrála
Tři animální bytosti se řítí lesem, v hlubokém předklonu natahují ruce po vyděšené kořisti, pak jedné z nich zazvoní mobil a se lží na rtech („Jsme v nákupáku, tak to nemáme daleko“) se promění v mladou ženu. Tak začíná grafický román Pecka v Kanadě žijící*ho autora*ky Lee Lai (28), který před rokem vyšel v kultovním americkém nakladatelství alternativního komiksu Fantagraphics a už letos na jaře ve skvělém českém překladu Hany Vaškové. Slavit je proč, Lee Lai se totiž daří pojmout aktuální témata s takovou přirozeností a umem, že při četbě na svou bojovnost zapomene nejeden veterán kulturních válek.
Slova, která pronásledují
Dvojice žen vrací dívenku domů matce, ale o vztazích, které z divoké radosti přešly v mrazivé napětí, čtenář ještě netuší. Pokud ale začne Pecku číst jako příběh o rozpadlé rodině, která se ne zrovna hladce střídá v péči o dítě, rychle zjistí, že se plete. V čem totiž Lee Lai opravdu vyniká, je boření vzorců, které chce čtenář na příběh nasadit, aby si v něm udělal jasno. Složitost vztahů a jejich komplexnost je v tomto grafickém románu hlavním tématem, a to v podobách, které v komiksových i literárních příbězích stály donedávna stranou.
Na dětství se vzpomíná jako na období svobody, kdy gender byl zcela nepodstatný a člověk mohl být kýmkoliv. Nessie nemá potíž převtělit se ve svých představách do hada, žáby nebo tetě říct, že se proměnila ve smutného šneka.
Bron a Ray tvoří queer pár, který rád tráví čas s šestiletou Nessie, její matka Amanda je Rayina sestra a nedávno od ní odešel dlouholetý partner. Rodinná konstelace, která se v příběhu rýsuje, stojí mimo koncept „tradiční rodiny“, přesto by však bylo příliš pohodlné zařadit si ji do škatulky módního výstřelku či LGBTQ alternativy. Lee Lai se totiž dotýká spíše archetypálních příběhů o ženských společenstvích, která si vystačí sama, a přitom nekončí v pasti esencialismu. Úvodní scéna sice jako by byla vystřižena z traileru ke knižnímu bestselleru Ženy, které běhaly s vlky, jenže je tu neopominutelný upgrade – Bron je trans žena.
Drobná rozšíření, další vrstvy či dimenze jsou pro vyprávění Lee Lai charakteristické. A přesně ukazují, jak mohou být rodinné vztahy pestré, jestliže se rodina snaží být skutečnou záchrannou sítí, kde jsou si její členové opravdu blízko. Není přitom vůbec potřeba taková témata časově rámovat slůvkem „současnost“, protože (ne)porozumění v rámci rodin je prastaré téma.
Když se Bron s Ray rozejde a vrací se do domu svých rodičů, protože pro smíření se sebou samou potřebuje jejich přijetí, Ray se zhroutí a nechce Nessie sama hlídat. Tehdy ji Amanda poměrně tvrdě vytkne: „Nemusíš se nacpat někomu do baráku, vzít si děcko unavený starý matky a tvářit se, že všechno je v jednom kuse zalitý sluníčkem. Říkalas, že chceš, abysme byly zase rodina. Tak tady to máš. Takže se uvidíme zase v sobotu. Nemusíš být zábavná a skvělá teta Ray. Jenom se tu musíš ukázat.“ Těch šest jasných vět rozfázuje autor*ka do sedmi panelů, sestřina slova pronásledují Ray mimo čas a prostor, ve kterých byla vyřčena, až do skrýše pod peřinou. Pravidelné rozvržení panelů na čtyři čtverce na stránce je jedním ze způsobů, jímž Lai dokáže čtenáře donutit k pečlivému soustředění.
Zrcadlo sestersví
Odchod Bron se také stává dobrou příležitostí k tomu, aby si sestry Ray a Amanda našly k sobě cestu zpět. Z jemných náznaků je zřejmé, že Rayin coming out nebyl těžký jen pro ni – s jejím tápáním kolem vlastní identity a sexuální orientace se musela vypořádat i rodina. Běžná vyjádření skrývají trny výčitek (třeba narážky na smrt otce), kterým je dobré se vyhnout. Sesterství coby hluboký vztah, který nemusí vždy fungovat, se ostatně zrcadlí i v Bronině rodinné historii. Když Bron před lety utekla od rodičů, nechala tam mladší sestru, a ta jí to dodnes vyčítá.
Asi není potřeba dodávat, že Pecka se nečte zrovna lehce, často depresivní atmosféru dokresluje jako jediná doplňková barva šedomodrá. Čistá kresba Lai díky ní získává na melancholii a hloubce. Podobně atmosféricky pracovala s odstíny fialové Jillian Tamaki v úžasném komiksu o dospívání dvou kamarádek Jedno obyčejný léto (2014, česky 2020), který vytvořila se svou sestřenicí Mariko. Oba komiksy navíc spojuje jasné zasazení do ženského světa, kde se odpovídá na otázky, po nichž jsme se donedávna ptali v příbězích jen omezeně. Patří mezi ně nejen ženské přátelství, ale i solidarita nebo mateřství.
Role dítěte, předškolačky Nessie, pak v Pecce funguje i jako obvyklý motiv queer uměleckých děl, v nichž se na dětství vzpomíná jako na období svobody, kdy gender byl zcela nepodstatný a člověk mohl být kýmkoliv. Ostatně Nessie nemá potíž převtělit se ve svých představách do hada, žáby nebo tetě říct, že se po odchodu Bron proměnila ve smutného šneka. Epizody točící se kolem Nessie jsou jediné uvolněné, ztřeštěné i vtipné. Pro hlavní hrdinky v nich mizejí bariéry a mantinely, což reflektuje i kresba, která přestává respektovat hranice panelů a živelně pokračuje dál.
Lai ve svém debutu skládá originální ódu na ženskou intimitu a zpívá ji čistě jako slavík Oscara Wilda. Na rozdíl od něj ale nevidí jen jednu podobu lásky – vysoko cení i její sesterskou a mateřskou verzi. Právě tyto vztahy totiž Ray pomohou zvládnout bolest po rozchodu, ale také ji naučí si užívat života. Bezprostřednost hry, imaginace a sounáležitosti teče panely jako řeka, občas zčeřená peřejemi bolesti, které ji ale nezastaví na cestě za sebepoznáním a nezávislostí.
Autorka je literární kritička.