Foto Anna Staender. Použito se svolením autorky
Redakce Seznam zprávy uveřejnila před časem text, který přinesl poměrně výbušné informace o tom, že plánem Jana Hamáčka bylo tutlat kauzu Vrbětice výměnou za milion vakcín Sputnik V. Od té chvíle se spustila nejen politická, ale i žurnalistická debata o povaze tohoto textu. Je na něm s odstupem času něco problematického?
Časový odstup je při hodnocení celé kauzy skutečně důležitý. Dá se totiž říct, že problematičnost toho prvotního textu se zvyšovala úměrně s dobou, která uplynula od jeho vydání a po kterou veřejnost marně čekala na pokračování, jež by dodalo nějaké hmatatelnější důkazy pro ono zásadní tvrzení redakce o výměnném obchodu, který ministr Hamáček v Moskvě údajně plánoval. Že byl článek postaven na anonymních zdrojích, to je z povahy kauzy pochopitelné, ale že nebyl podpořen ani jediným citátem, který by posílil důvěru v autenticitu těch tvrzení, to vyvolávalo zákonitě pochyby. Myslím, že většina novinářů čekala, že redakce Seznamu následně přijde s dalšími podrobnostmi – ostatně není výjimkou, že média kauzy dávkují. Ale uplynuly dva dny, tři, čtyři…, až bylo víceméně jasné, že nic dalšího se už na světlo nejspíš nedostane, tedy přinejmenším ve vztahu k tomu hlavnímu odhalení. Cimrmanovsky řečeno, fáze očekávání byla vystřídána fází zklamání; natěšený mediální konzument tak posléze zjistil, že namísto sólokapra mu byla servírována spíš klasická česká bramboračka.
Česká žurnalistika hlavně opakovaně doplácí na to, že se zde na rozdíl od většiny jiných demokratických zemí nikdy plně nerozvinuly instituce mediální samoregulace.
Jaká mají média mechanismy ke kontrole takových třaskavých textů? Fungovaly podle vás tyto mechanismy v případě prvního z textů Seznamu?
Nemám pocit, že došlo k nějakému systémovému selhání v tom smyslu, že by byly obejity standardní redakční postupy. Spíš bych řekl, že vedení redakce zkrátka vsadilo na to, že v té rozjitřené atmosféře po odhalení vrbětického skandálu bude předložené tvrzení akceptováno tak nějak automaticky, bez otázek a požadavků dalších důkazů, takže s ním šli ven, aniž by měli, jak se zdá, dostatečně „nabito“. Přišlo mi, že následnou reakcí ze strany některých kolegů z novinářské obce byli dost zaskočeni, soudě podle velmi defenzivních reakcí na dotazy ohledně jejich zdrojů.
Text vyvolal velkou politickou krizi. Jak vnímáte reakce jak ze strany opozice, tak ze strany Jana Hamáčka?
Reakce opozičních politiků byly do značné míry přirozené. Po Vrběticích byla politická atmosféra velmi vyhrocená, navíc máme před volbami, takže v politické komunikaci převládají emoce a snaha využít každé takové příležitosti ke zvýšení mediálního tlaku na vládu. To by udělala každá opozice kdekoli na světě bez ohledu na faktickou podloženost takového obvinění, zvlášť pokud je důkazní břemeno v tomto případě na novinářích, nikoli na opozici.
Jan Hamáček naopak svým teatrálním ohlášením podání trestního oznámení zbytečně přestřelil. Mohl například nejdříve v klidu vyzvat redakci k předložení dalších důkazů, a ne začít rovnou šermovat trestním stíháním a milionovými žalobami. Ještě horší potom byla reakce ČSSD, která rozjela velmi nedůstojnou diskreditační kampaň proti Janku Kroupovi. Domnívám se, že ani jedno Hamáčkovi u veřejnosti nepomohlo; spíš ho to demaskovalo jako člověka, který je psychicky na dně a nemá naprosto žádnou kontrolu nad situací, do níž se dostal.
Nutno ale říct, že ministr Hamáček v této kauze tahá od začátku obrazně řečeno za kratší konec, vzhledem k tomu, že má už od začátku vrbětického skandálu obrovský reputační problém. Jeho bizarnímu vysvětlení, že cesta do Moskvy byla jakýmsi krycím manévrem, nevěřil už od začátku téměř nikdo a od té doby se objevují další a další důkazy o tom, že do Moskvy skutečně odcestovat chtěl. Svoji důvěryhodnost navíc dál podkopal tím, že si čerstvě přibral na ministerstvo vnitra jako náměstka Michala Haška, tedy člověka, který byl sám v přímém přenosu v minulosti usvědčen ze lži. Hamáček je tak v pozici, že cokoli řekne na svoji obranu, bude zákonitě zpochybňováno, právě s poukazem na jeho předchozí veřejné vystupování.
Mnozí kritici textu vytýkají, že působí spíše jako komentář s občasnými, nejednoznačnými citacemi. Seznam Zprávy reagovaly sérií další textů, v nichž se stále nedaří potvrdit původní, velmi jasně formulovanou tezi o výměně. Z debaty zbylo to, že Hamáček lhal o své cestě do Moskvy. Co by momentálně pomohlo situaci osvětlit? Zdá se totiž, že v tomto případě panuje velká informační mlha…
Pomohlo by například, kdyby tvrzení redakce Seznam Zprávy ověřilo nějaké další médium. Odhalení identity zdrojů jistě nelze očekávat, ale pokud by někdo z nich poskytl vyjádření jiné redakci, ve které by informace z původního článku potvrdil, určitě by to zvýšilo jejich důvěryhodnost. Nepokládám ale za velmi pravděpodobné, že k tomu dojde – i vzhledem k tomu, že čím víc se od jeho publikace časově vzdalujeme, tím více bude klesat poptávka po doložení teze o moskevské „výměně“ Vrbětic za Sputnik. Staré pořekadlo, že není nic staršího než včerejší noviny, sice v digitálním věku neplatí tak absolutně jako kdysi, ale i tak je zřejmé, že dění na politické scéně se mezitím pohnulo zase dál a médii už hýbou jiné kauzy.
To zjištění, že Hamáček o své cestě do Moskvy lhal, navíc není vůbec banální a Seznamu i dalším médiím, která se o něj zasloužila, za něj patří dík. Fakt, že o spojení ruské tajné služby s výbuchy muničních skladů a úmrtí dvou českých občanů od BIS věděl, a přesto tu cestu plánoval a následně opakovaně vodil veřejnost za nos, by v zemi s normální politickou kulturou mělo pro takového člověka znamenat jasnou politickou stopku, ať už tam zamýšlel dělat či dojednávat cokoli. Ta snaha učinit z něj ještě k tomu vlastizrádce mi připadá vzhledem k nedodaným důkazům nejen křečovitá, ale vlastně i poněkud nadbytečná, vzhledem k tomu, že Hamáček se spolehlivě zdiskreditoval už bájením o kamufláži.
Redakce Seznam Zprávy stále tvrdí, že si za textem stojí. Co by hrozilo, pokud by se prokázalo, že se silné teze o výměně opravdu o reálné důkazy neopírají? A co by naopak mohlo čtenáře uklidnit?
Jak jsem již naznačil, domnívám se, že čtenáři už se pomalu smířili s tím, že žádné další důkazy nepřijdou. Troufám si tvrdit, že většina z nich na tuto větev kauzy už dávno zapomněla. Stejně tak předpokládám, že i ministr Hamáček zapomněl na svoje někdejší odhodlání podávat trestní oznámení a civilní žalobu. Jedinou otázkou je, jestli to bude mít nějaký dopad na důvěryhodnost zpravodajství Seznamu. To se dozvíme z výzkumů až zpětně, ale spíš to neočekávám.
Česká novinářská obec není zvyklá vést interní kritiku a tento text to dokládá. Jemné náznaky nespokojenosti týkající se povahy práce novinářů přinesli ve svém komentáři Jakub Zelenka a Jana Ustohalová v Deníku N, jinak se debata vedla spíše na Twitteru. Čím si to vysvětlujete?
Nejsem si jistý, jestli byla debata omezena jen na sociální sítě – zaznamenal jsem řadu komentářů v mainstreamových médiích, které vyjadřovaly pochybnosti o tvrzeních v původním článku i o způsobu, jakým byly předloženy. Obecně ale platí, že debata o novinářské práci a mediální kultuře obecně se v Česku vede čím dál obtížněji. Souvisí to jednak s oligarchizací, která řadu médií staví do podezření – ať už oprávněného či nikoli –, že namísto veřejného zájmu hájí primárně zájmy svých majitelů, jednak s politickou polarizací společnosti, která se promítá i do žurnalistiky. Jinými slovy, vést racionální, věcnou debatu nad novinářskými postupy v situaci, kdy jedna část novinářské obce pokládá tu druhou za vládní propagandisty, zatímco ona sama je jimi obviňována z opozičního aktivismu, dost dobře nelze. Podobné příkopy, strukturálně ovšem ještě hlubší, vznikají i mezi kosmopolitně-liberálními a národně-konzervativními kruhy. Pokud je potenciálně legitimní kritika vnímaná primárně optikou příslušnosti k určitému politickému či ideologickému táboru, těžko se můžeme dobrat konsenzu ohledně obecně platných norem. Viděli jsme to mimochodem už v kauze Andreje Babiše mladšího v roce 2018, kdy byly pochybnosti o etice použití skryté kamery při rozhovoru nemalou částí veřejnosti i médií odsuzovány bez velké nadsázky jako snaha o napomáhání nepříteli. Domnívám se, že i takto polarizované vnímání práce médií je příčinou toho, že podle průzkumů Reuters Institute je průměrná hodnota důvěry v média v Česku jedna z nejnižších v Evropě.
Máme v Česku vůbec nějaké autority, které by dostatečně nestranně a nezaujatě dokázaly hodnotit práci novinářů? Kdo by se mezi takové autority mohl zařadit a jak by to v případě Seznamu mělo vypadat?
Obávám se, že osobností, jejichž úsudek by byl respektován napříč mediálními tábory, mnoho není. Snad někteří příslušníci „staré gardy“, jejichž žurnalistický étos byl formován ještě před rokem 1989 prostřednictvím zkušenosti s prací v západních médiích, jako například Karel Hvížďala. Česká žurnalistika hlavně opakovaně doplácí na to, že se zde na rozdíl od většiny jiných demokratických zemí nikdy plně nerozvinuly instituce mediální samoregulace. Syndikát novinářů si pozici jednotné stavovské organizace bohužel nikdy plně nevydobyl, zejména proto, že se zrodil v době divokých devadesátých let, ve které byly jakékoli snahy o profesní sdružování a prosazování kolektivních zájmů vnímány jako přežitek socialismu, takže ho většina redakcí ignorovala. Chybí zde instituce mediálního ombudsmana či tisková rada po vzoru Rakouska, Německa nebo Velké Británie. Cosi jako interní etickou komisi nebo radu pro redakční nezávislost si zřídila jen hrstka redakcí; některé mediální domy dokonce nemají ani veřejně dostupný etický kodex. V této oblasti má zdejší novinářská kultura stále výrazné deficity a obávám se, že pokud se to nezlepší a média se neshodnou na potřebě nějakého nezávislého profesního arbitra, budeme na spory ohledně novinářské praxe narážet opakovaně, aniž by měly nějaké vyústění. Je jistě dobře, že o nich diskutuje, ale na Twitteru se takové věci opravdu nevyřeší.