Sociologové Michal Kunc a Daniel Prokop. Foto Jaroslav Fiala / A2larm
Projekt Rozděleni svobodou přišel v září 2019 s rozvrstvením české společnosti do šesti společenských tříd, označených jako zajištěná střední třída, nastupující kosmopolitní třída, tradiční pracující třída, třída místních vazeb, ohrožená třída a strádající třída. Tým sociologů pod vedením Dana Prokopa, Paulíny Tabery a Martina Buchtíka se tehdy, třicet let po sametové revoluci, pokusil na základě dat znovu promyslet, jak vypadá struktura české společnosti a jak vypadají socioekonomické vztahy uvnitř ní. O necelé dva roky později přichází takřka stejný výzkumný tým s novým projektem sledujícím, jaké postoje zaujímají zástupci novodobých sociálních tříd ke klimatu. O hlavních závěrech a překvapivých výsledcích projektu jsme se bavili se sociologem Danielem Prokopem z výzkumné organizace PAQ Research.
Po výzkumu Rozděleni svobodou přicházíte s pokračováním Rozděleni klimatem.
Měli jsme očekávání, že i v tomto projektu bude pokračovat trend rozdělení na šest hlavních společenských tříd. Pointou aktuálního výzkumu ale je, že minimálně v postojích ke klimatu a environmentálním problémům žádné extrémní třídní štěpení není. Ve skutečnosti by se projekt mohl jmenovat spíš Pod jedním klimatem.
A proč jste si za hlavní téma výzkumu vybrali právě klima?
Dotazník byl hotový těsně před koronavirovou pandemií. Pamatuju si, že jsme ten systém naprogramovali a chtěli jsme ho spustit asi týden předtím, než se skoro všechno úplně zavřelo. Diskutovali jsme o tom, jestli se do toho vůbec pouštět, a nakonec jsme počkali až do září. Ta idea vznikla před covidem a byl to nápad Českého rozhlasu. Dostali jsme se ke klimatu, protože je to téma, které se objevuje v různých podobách, promítá se do života lidí a česká politika se mu do velké míry vyhýbá. Zároveň má třídní aspekty v tom, že environmentální problémy i opatření klimatické politiky dopadají na jednotlivé třídy různým způsobem. Minimálně environmentální chování je tak zajímavé zkoumat skrze třídní typologii.
Máte na průzkum nějaké negativní reakce?
Hlavně v tom směru, že kalkulačka uhlíkové stopy nebyla designovaná jako individuální kalkulačka, ale spíš pro odhad uhlíkové stopy lidí v reprezentativním výzkumu. Tam to musí trvat pět minut a nemůžete se například ptát na spotřebu kilowatthodin elektřiny. Energie domácnosti proto odhadujeme metodikou Jana Vávry z charakteristik domácnosti a obydlí podle velkého výzkumu Energo. To dává docela relevantní odhady rozdílů ve spotřebě, ale neumožňuje to simulovat individuální spotřebu. To je však detail. Naším cílem nebylo udělat kalkulačku uhlíkové stopy, ale ukázat rozdílné vzorce ve spotřebě tříd a možnosti redukce uhlíkové stopy. Není to přitom tak jednoduché, že by záleželo jen čistě na omezení individuální spotřeby.
Jaké výsledky vás nejvíce překvapily? Bylo zde něco, co jste nečekali?
Zahraniční studie zkoumající uhlíkovou stopu někdy přicházejí na to, že pozitivně koreluje s ekonomickým kapitálem. Mezi stejně bohatými lidmi pak s vyšším vzděláním a lidskými kapitály uhlíková stopa klesá. U nás to ale neplatí. Spoustu věcí, u nichž v zahraniční existuje negativní korelace se vzděláním, v Česku ještě nevidíme. Třídy ani věkové skupiny se třeba moc neliší v zátěži, kterou působí jídlem. Neliší se například ve spotřebě hovězího jakožto jedné z náročných potravin pro životní prostředí. Chudší lidé se v jeho konzumaci z finančních důvodů uskromňují víc než vyšší třídy z důvodů postojových a environmentálních.
Je potřeba ulevit chudším v příjmových daních a pomoci jim nahrazovat neekologické zdroje energie. A druhé zásadní zjištění spočívá v tom, že je důležitá především změna energetických zdrojů a systémů dopravy. V tom je mnohem větší potenciál než v redukci spotřeby.
V rozdílech chování mezi třídami nás čeká ještě nějaký vývoj – třeba právě u těch jídelních návyků či omezování individuální automobilové dopravy. Že budou mít o trochu větší uhlíkovou zátěž vyšší třídy, se čekalo. Nečekali jsme ale, že budou mít nižší třídy v přepočtu na obyvatele o tolik vyšší zátěž přes energie v domácnostech. Je to dáno tím, že v domácnostech bydlí méně členů, bydlí v hůře zateplených větších domech či používají topení s vyšším emisním faktorem. To má samozřejmě velké důsledky pro návrhy ekologických daní, které by zdaněním neekologických zdrojů tepla a energie více zatížily nízkopříjmové domácnosti. Podle mě je potřeba nižším třídám udělat prostor progresivnějším zdaněním příjmů – ulevit jim daňově více než dnes, abychom vůbec mohli zavádět ekologické daně.
To vypadá jako vůbec nejzásadnější zjištění vašeho průzkumu…
Ta zásadní zjištění jsou dvě. Zaprvé degresivita případných ekologických daní. Není neřešitelná, ale je potřeba ulevit chudším v příjmových daních a pomoci jim nahrazovat neekologické zdroje energie. Chudší domácnosti si často nemůžou dovolit nové plynové kotle či zateplení. Degresivní charakter ekologického zdanění ukazují i další zahraniční výzkumy i poznatky Evropské komise a je s tím potřeba při zavádění ekologických daní počítat. Když má například koalice Spolu v programu, že posílí ekologické daně, ale zároveň nepracuje se změnou daňového mixu, která by ulehčila nižším třídám, zůstanou ekologické daně v Česku neprůchodné… Aby to neskončilo žlutými vestami a delegitimizací boje proti klimatické změně!
A druhé zásadní zjištění spočívá v tom, že je důležitá především změna energetických zdrojů a systémů dopravy. V tom je mnohem větší potenciál než v redukci spotřeby. To naše simulace ukazují docela jasně.
Až třetina zajištěné střední třídy je ke změnám klimatu skeptická. Jak si to vysvětlujete?
Podle mě ty rozdíly nejsou zas tak výrazné. V rámci vyšších tříd, které jsou příjmově podobné, je skeptičtější zajištěná střední třída. Oproti nastupující kosmopolitní třídě má vyšší majetek a nižší měkké (sociální a kulturní) kapitály. A právě tyhle kapitály souvisí s vnímáním urgentnosti tématu klimatických změn, s jistotou, že jsou způsobeny člověkem, a podobně. Možná bychom řekli, že vysoký lidský, kulturní a sociální kapitál souvisí s porozuměním těmto komplexním problémům. Ale myslím, že jde také o to, že lidé, kteří mají těchto kapitálů méně, jsou obecně uzavřenější a kritičtější ke globalizaci a rychlým změnám ve společnosti. Právě měkké kapitály totiž souvisí s jistotou, že se ve světě, jehož podobu ještě neznáte, ekonomicky a lidsky uplatníte. Proto se také výrazně lišily postoje zmíněné zajištěné střední třídy a nastupující kosmopolitní třídy (dalo by se jí říkat i vyšší metropolitní třída) k migraci. A podotýkám, že to není věkem.
Je tedy v klimatických otázkách v české společnosti něco specifického?
Téma klimatu u nás ještě tolik nepolarizuje. Na rozdíl od migrace, která je centrálním tématem, kolem něhož se točí celá řada postojů: důvěra k institucím a médiím, míra liberalismu a autoritářství, vnímání sociálního státu i globalizace. Takže ty naše třídy, které ve všech zmiňovaných tématech vysvětlují postoje lépe než klasická třídní dělení podle zaměstnaní, toho najednou v otázkách klimatu zase tolik nevysvětlují. Postoje se liší uvnitř tříd. A uvnitř tříd také platí, že lidé, kteří klimatickým změnám přisuzují důležitost, se chovají obezřetněji. Když si tu zajištěnou střední třídu rozčleníme podle postojů ke klimatu, vidíme, že se uhlíková stopa výrazně liší. Ti lidé mají podobné chování, bydlí na podobných místech, mají stejné majetky. Ale existují tam podskupiny, které se snaží spotřebu různě omezovat a změně klimatu připisují důležitost. A pak také skupiny, které mají kvůli automobilismu, létání a nadstandardnímu bydlení opravdu vysokou uhlíkovou stopu a změnám klimatu důležitost nepřipisují. Možná se tak chovají, protože klimatickým dopadům nevěří, ale možná také zaujímají skeptické postoje, aby svoje chování legitimizovaly. V zajištěné střední třídě každopádně existuje velká souvislost mezi postoji a chováním.
Jak je možné, že jsou otázky klimatu a klimatické krize pro českou veřejnost podstatnější než pro politickou reprezentaci? Kde se ten rozpor bere? Není to způsobeno také třídním rozdělením české politiky? Předpokládám, že většina politiků a političek u nás bude patřit k té nejskeptičtější zajištěné střední třídě, což musí jejich rozhodování nutně deformovat.
Tato třída je samozřejmě v politickém prostředí velmi silně nadreprezentovaná. A myslím, že problém je právě v rozporu, který jsem popsal – v tom, že je tato majetkově zajištěná střední třída v otázkách klimatu vnitřně nejvíce rozpolcená. Takže i strany ji reprezentující mají těžko čitelné názory, anebo problém výrazně lokalizují, aby dilematu vlastních voličů unikly. V Česku navíc není polarizace názorů na takové úrovni jako na Západě. Když mluvím o polarizaci, myslím na shlukování témat – na to, že pokud zastáváte jistá témata v oblastech migrace, LGBTQ nebo práv menšin, váže se to k vašim názorům na sociální stát. Cluster liberálních a konzervativních či autoritářských postojů a polarizace u nás není tak extrémní jako třeba v USA, ale i dalších zemích. A zatím tomu uniká do jisté míry i otázka klimatických změn.
To zní jako docela dobrá zpráva o české společnosti. Nebo ne?
Na jednu stranu je to dobře. Ale je to i důsledek toho, jak je v Česku politika vyprázdněná. Nikdo tady nemluví o tom, že mají společenské skupiny různé zájmy a že se to třeba v klimatické agendě musí zohledňovat, aby opatření nedopadla na chudé. Ta řešení reálně budou mít velmi třídně i regionálně diferencované dopady. A když si to uvědomíme až po jejich zavedení, skončí to velkým rozštěpením společnosti. Někdy může být otupení sociálních hran a konfliktů v politice dobré. Ale jindy je to špatné, protože otupení hran ve skutečnosti znamená, že nižší třídy nemají efektivní zastoupení. Nerovnosti ve vzdělávání taky nikdy nebyly předmětem politického konfliktu a podívejme se na výsledek. Dostali jsme se do stádia, kdy jsou jedny z největších mezi zeměmi OECD. Nižší třídy mají malou šanci vzestupné mobility, děti z nich reprodukují nízký ekonomický, sociální i lidských kapitál svých rodičů a s tím i nedůvěru k polistopadovému režimu a institucím. Pokud nechceme, aby to s rozložením nákladů na řešení klimatických změn dopadlo podobně, musíme se o nich bavit.
Předpokládal bych, že politické strany se řídí výzkumy veřejného mínění. A pokud se tam objeví takto vysoká čísla, čekal bych, že budou chtít klimatickou agendu řešit a budou se ji pokoušet začlenit do svého politického programu. To se ale vůbec neděje…
Náš výzkum – respektive ta část, kterou dělal Martin Buchtík ze STEMu – ale ukazuje, že to lidé zároveň nevnímají jako úplně blízký problém. V tom smyslu, že to není problém Česka. Že je to primárně problém světa. To si myslí 86 procent lidí. Ale že mají změny klimatu vliv na místo, kde žijí, si myslí už jen asi 48 procent lidí. Jen menšina české veřejnosti tedy vnímá nebo si připouští vliv změn klimatu na svůj život a bezprostřední okolí. Ne všichni si s klimatickou změnou spojují problémy, jako je sucho. A zdaleka ne všichni si uvědomují to, o čem už přes deset let mluví v souvislosti s klimatem epidemiologové, tedy, že v důsledku omezení biodiverzity a vytlačování některých druhů z jejich přirozených prostředí může docházet častěji k propuknutí pandemií. Ne všichni si s klimatickými změnami spojují problematiku migrace, ačkoliv environmentálních migrantů jsou miliony. A protože si celá řada lidí tyto fenomény nespojuje s klimatickou změnou, vede to k tomu, že klima skutečně není tématem s nejvyšší politickou prioritou.
V roce 2017 mělo Česko podle vašeho výzkumu páté nejvyšší emise skleníkových plynů v Evropské unii a dvacáté na světě. Asi polovinu z nich tvoří emise z průmyslu a dalších oblastí. Je takový poměr běžný i jinde ve světě?
Ta polovina nám vyšla na pět tun oxidu uhličitého na osobu ročně, protože naše individuálně změřená stopa byla 4,8 tuny a celkově se v Česku per capita odhaduje 9,8 tuny ročně. Ale není to jen průmysl, jsou to i emise dané institucemi, firmami a jejich provozem, nákladní doprava, odpadové hospodářství a tak dále. Nevím, jak jsou na tom v tomto ohledu jiné země. Ale české kalkulačky se shodují v tom, že je to většinou tak půl na půl – to, co vytvářejí domácnosti, a co se dá přiřadit a rozpočítat z odhadů emisí na osobu ze zbytku. Z toho vyplývá, že co se emisí týče, ne vše mohou domácnosti ovlivnit. Z tohoto důvodu si řada lidí myslí, že nemá smysl kalkulačky vůbec dělat – že to je individualizace problému, který je celospolečenský a systémový…
A že jsou kalkulačky ve skutečnosti vynálezem ropného průmyslu, aby se řešení problému převedlo na spotřebitele…
Přesně tak, ale já bych tak nějak wittgensteinovsky řekl, že aby člověk mohl definovat nějakou hůře představitelnou oblast, musí nejdřív popsat vše, co leží mimo její hranice a o čem lze snadno mluvit. Takže nejprve definujeme individuální spotřebu. Tím si uvědomíme, jak velká část je mimo ni a co tvoří ten zbytek. Je potřeba si ale taky uvědomit, jak se dá ta individuální spotřeba redukovat. I to má totiž jak individuální, tak systémovou odpověď. My jsme dělali dvě simulace. V první jsme předpokládali, že lidé s nadprůměrnou spotřebou se realisticky uskromní, což vede k úspoře asi 22 procent v odhadované uhlíkové stopě. Druhou cestou je pak to, že přejdeme na 85 procent bezemisních zdrojů, z automobilové dopravy přejdeme z poloviny na hromadnou a budeme využívat nejméně zatěžující zdroje tepla. To už vede k 47 procentům úspory, i když další věci jako jídlo či létání nezměníme. V tom se tedy potvrzuje, že klíčové jsou především systémové změny zdrojů energie a dopravy. Kdybychom ale neměli individuální odhady, nemohli bychom to popsat. Nemohli bychom udělat ty celospolečenské odhady. Zároveň si myslím, že individuální odpovědnost a systémová změna mohou být spojené nádoby. Lidé, kteří se snaží o nějakou změnu svého chování, v našem výzkumu více podporují proklimatická politická opatření. Člověk začne u sebe, ale postupně si uvědomuje, že spoustu věcí sám nemůže ovlivnit, a vytváří tlak na celospolečenskou změnu.
Tito lidé zároveň vytvářejí spotřebitelský tlak na stát i firmy, aby nabízely ekologičtější řešení a možnosti…
Ano, je tu souvislost mezi postoji beroucími klimatickou krizi vážně a snížením uhlíkové stopy, a to asi o tunu oxidu uhličitého na osobu a rok oproti těm, kteří změnu klimatu odmítají. Může to mít ale více důvodů. Buď se lidé změny klimatu více obávají a redukují spotřebu, nebo jsou naopak jakožto ti nadprůměrně zatěžující klima postojově skeptičtí, protože si tak obhajují svoje chování a životní styl. Třetí možnost je, že se lidé v dotaznících při některých odpovědích stylizují do pozice, kterou považují za správnou, a v deklaracích o chování to více ovlivňuje ty, kteří vliv člověka na klima připouštějí. Každopádně to určitě není tak, že by lidé, kteří klima více řeší, také více znečišťovali. Ve všech třídách je to spíše naopak.
Překvapivým výsledkem je, že jsou podle vás systémové změny důležitější než individuální proměny chování. Jaké systémové změny můžeme jako společnost zavést hned?
Osobně si myslím, že je škoda, že je Národní plán obnovy tak fragmentární. Obsahuje spoustu malých projektů. Já ale na tu oblast nejsem odborník, takže jen uvedu, že ekologové Národní plán obnovy kritizují za to, že jsou v něm za opatření k adaptaci na klimatické změny vydávány různé protipovodňové a závlahové systémy, které mají smysl pro zemědělce, ale adaptaci neřeší. Já jsem se podílel v NPO na části vzdělávání, která je poddimenzovaná. Ale celkově mi na tom plánu vadí hlavně ta roztříštěnost. Že tam je přes dvě stě různých programů, které nevytvářejí žádný příběh a zprávu o tom, kam chceme investovat. Je tam třeba zateplování dílčích úřadů Ministerstva práce a sociálních věcí a podobné záležitosti, ale ne celkový plán energetického zefektivnění institucí v Česku. Do modernizace dopravy se schová elektrifikace přejezdů a protihlukové bariéry, ale kdo ví, zda to přispěje k výraznému posílení železniční dopravy. Nevím, jestli tak trochu nemrháme potenciálem té půjčky. Půjčujeme si peníze na malé projekty, které bychom asi stejně dělali. V Národním plánu obnovy mi chybí širší reformní étos.
Už jsme mluvili o tom, jak zásadní podíl na vzniku emisí má v Česku neekologické vytápění budov a zdroje tepla a energie. Jakých tříd se to týká a o jak rozšířený jev jde?
V té nejchudší, strádající třídě tvoří odhadovaná uhlíková stopa za energie 59 procent celkové uhlíkové stopy a u té nejbohatší, zajištěné střední třídy je to asi 35 procent. V tomto ohledu je tu tedy velký rozdíl ve struktuře. V celkové zátěži je podíl energií u strádající třídy docela velký. Je to proto, že jsou tam menší domácnosti nebo také větší a hůře zateplené domy s neekologickým zdrojem tepla. Lidé to ale často nejsou schopni změnit. U létání to možné je, i když je to kompromis v životním stylu. V otázce energetických zdrojů už je ale k tomu, aby člověk změnil bydlení, vytápění nebo zateplení domu, potřeba kapitál.
Často je složité nebo i finančně nevýhodné najít si distributora čistější energie…
Nebo si případně pořídit úspornější kondenzační plynový kotel, zateplit si dům, přestěhovat se do menšího… To všechno jsou kroky vyžadující investice.
Ani vyšší uhlíková stopa způsobená topením a spotřebou elektřiny ale není tak vysoká, aby dorovnala „náskok“ bohatších tříd způsobený cestováním. Znamená to, že v individuální složce zaujímá největší podíl na emisích cestování nejbohatších?
V energiích domácnosti je mezi nejchudší třídou a těmi nejbohatšími v našem odhadu rozdíl asi půl tuny oxidu uhličitého na rok a osobu. V otázce mobility je to asi 1,5 tuny CO2 ročně ve prospěch vyšších tříd. Takže ten rozdíl v mobilitě a cestování je opravdu obrovský. Hodně lidí v Česku nelétá, ale taky třeba nejezdí moc autem.
Zároveň je to ale složka, která se dá nejlépe individuálně ovlivnit.
Dá se ovlivnit, protože tam nejsou ekonomické bariéry, ale je potřeba si uvědomit, že nastupující kosmopolitní třída se velmi liší ve svých postojích a životním stylu a cestování je jeho důležitou součástí. Je otázka, co je snazší udělat. Jedna část společnosti musí dělat kompromisy v životním stylu, který ji zároveň třídně definuje, a druhá část má bariéry ekonomické. Obě tyto tendence mají vliv na individuální možnosti ekonomické změny. Je ale zajímavé, že u automobilismu a létání si nadprůměrně zatěžující lidé uvědomují, že jsou nadprůměrní. U energií či jídla to povědomí moc není. Člověk nemá ani představu o tom, že je jeho spotřeba nadstandardní.
Zároveň ale říkáte, že ekologické daně zaměřené na teplo a energie by v Česku byly degresivní a silně by dopadly na nižší třídy. Jakým směrem bychom se tedy měli vydat, pokud ekologické daně vedou ke „žlutým vestám“ a odmítání klimatické agendy?
Je otázka, kde má smysl tyto věci zavádět. Více danit energie má podle řady odborníků smysl v momentě, kdy má člověk možnost výrazně změnit chování nebo udělat změny, které mu umožní menší spotřebu. Musí tedy existovat dotace na lepší kotle, zateplení a podobné věci cílené na nižší třídy. Ale podle mě to vyžaduje také změny v druhé části daňového mixu, a to zejména v dani z příjmů. Po daňové reformě se zdanění českých zaměstnanců pohybuje mezi 37 až 40 procenty a je tam naprosto minimální progrese. Nejchudší pětině bereme 37 procent z nákladů práce a nejbohatší pětině mezi 39 a 40 procenty. Zároveň není možné víc daňově zatížit nižší třídy, které jsou zatížené odvody a navíc na rozdíl od pracovníků v IT a dalších pozic nemají tak snadnou únikovou cestu k využívání práce na živnostenský list. Přitom jim těžko můžeme snížit daně, protože vláda s podporou ODS udělala v daních sekeru asi 150 miliard.
Podle mě je teď potřeba celková změna daňového mixu. Ta by měla vrátit progresi do daně z příjmů a také ještě více odlehčit nižším třídám. To znamená například zvýšení slevy na poplatníka, její valorizace a převod do bonusu. Prostor je pro posílení majetkových daní, kterými se vybírá jen zlomek proti průměru OECD a násobně méně než třeba v Polsku či Maďarsku. Ale pokud mají být designované tak, aby nezasáhly nižší třídy ve vlastnickém bydlení, není příliš realistické, že by se na nich vybralo více než 40 až 60 miliard. I tak ovšem vzniknou nějaké příjmy, které se pak dají ušetřit chudším na dani z příjmu. A k tomu se doplní ekologická daň či vyšší danění alkoholu.
Používáte výraz „posílení majetkových daní“, abyste nemusel mluvit o dani z nemovitosti?
Já jsem měl samozřejmě na mysli hlavně daň z nemovitosti, ačkoli je zde i daň z dědictví, o které teď začalo mluvit OECD. Majetkové nerovnosti v Česku jsou výrazně vyšší než příjmové nerovnosti. Příjmové nerovnosti jsou u nás i podle Giniho koeficientu velmi malé, ale v majetkových nerovnostech jsme i podle odhadů Credit Suisse už celkem průměrní. Je iluzorní, že majetkovými daněmi budeme vybírat šest až sedm procent daňového mixu jako průměr zemí OECD, ale tři až čtyři procenta jsou podle mě reálná. Je to běžné i v zemích, které mají menší majetkové nerovnosti než my, třeba v Polsku a Maďarsku. Znamenalo by to vybrat 40 až 60 miliard ročně. Před zrušením daně z nabytí nemovitosti jsme vybírali přes 20 miliard. Nesmí se to přehnat a musí se to dobře vymyslet, aby to platilo třeba od druhé vlastněné nemovitosti, nebo aby v dani existovala velká sleva na poplatníka a aby to nedopadlo na důchodce a vlastníky nemovitostí s nízkými příjmy. Takové modely samozřejmě v zahraniční existují. I takové, které omezují potenciální negativní vliv na případné zvýšení nájmů. Rozhodně se o tom ale musíme bavit. Tohle jsou jen hrubé návrhy – ale většinu těchto věcí lze modelovat či alespoň zkoumat. Někdo řekne, že stát musí hlavně šetřit. Je to pravda, i já jsem ve Slepých skvrnách popsal úspory za desítky miliard. Ale takový program Spolu je kvůli kombinaci redukce daní a navýšení výdajů ve vzdělávání deficitní zhruba o 250 miliard. Jejich osekáním státní správy neušetří ani desetinu. Podle mě je lepší se o daňovém mixu bavit, než to populisticky odmítat a pak zvýšit DPH a odvody zaměstnanců, protože tam to jde snadno.
Stejně jako u předchozího průzkumu Rozděleni svobodou se vkrádá otázka, jak by se do výsledků otiskla elitní třída – ať už názorově nebo svou uhlíkovou stopou…
Do elitní třídy v České republice patří nižší desítky tisíc lidí – soudě dle počtu dolarových milionářů a překryvu s dalšími kapitály. Jsou to desetiny procent české populace, a je proto dost těžké o nich vůbec mluvit. Mají samozřejmě nějaké zájmy v byznysu a politickou moc a budou se od zbytku společnosti ve svém chování lišit, ale to bych čistě spekuloval. Reprezentativním výzkumem to nezachytíte. Asi by to bylo na speciální výzkum, který by byl i kvalitativní. Já znám jen jednotlivé lidi, kteří by se tam dali zařadit, a můžu vám říct, že i oni jsou názorově pestří.
Neproměňuje se chování v závislosti na postojích u nejvyšších tříd také z toho důvodu, že tito lidé mohou své chování v otázkách klimatu nejjednodušeji ovlivnit?
Ano, a z toho důvodu je ta korelace u nižších tříd o něco menší. Tam se to tolik ovlivnit nedá. Ukazuje se, že třídy, které mají větší potenciál investovat do úspornosti a měnit své chování, mají i větší korelaci mezi svými postoji a tím, jak se chovají. To je určitě pozitivní závěr. A taky to, že existuje nějaký vztah mezi chováním lidí a jejich podporou politik, které s těmito postoji korespondují.
Z toho tedy vyplývá, že je klíčové umožnit lidem, aby se mohli chovat podle svých postojů ve věci klimatu, a vytvořit jim podmínky pro co nejsvobodnější rozhodování.
Ano, minimálně pro část nižších tříd toto platí. I když znovu podotýkám, že výrazně vyšší roli hraje systém jako celek – zdroje výroby elektřiny, systémy dopravy a tak dále.