Foto Daniel Oberhaus, Creative Commons, CC BY-SA 4.0
Údajný vizionář Elon Musk se ve světových mediích objevuje téměř každý týden. Jedna z posledních kontroverzí se týkala náhlého odstoupení od záměru přijímat bitcoin v platbách za automobily Tesla. Byla to právě Muskova podpora, která (alespoň částečně) stála za raketovým vzestupem ceny této kryptoměny na začátku letošního roku. Musk byl výraznou částí bitcoinové komunity vynášen do nebe jako vizionář. Po letech tak přestalo být vysněným vozem bitcoinových investorů „Lambo“ a stala se jím Muskova Tesla.
Musk opravdu není nejlepší vynálezce naší doby. Je dost možné, že pro něho pracují dobří vynálezci, ale ti mohou pracovat i pro lidi, kteří se nechovají jako arogantní rozmazlené děti.
Elon Musk nicméně jako už mnohokrát ukázal, že se necítí být součástí žádné komunity, natož aby k některé choval pocit odpovědnosti. A tak se minulý týden rozhodl bitcoin potopit a s ním hodit přes palubu i obrovské množství práce, které na důvěryhodnosti této technologie bitcoinová komunita dlouhé roky odvádí. Celou tuto eskapádu zdůvodnil tím, že bitcoinové transakce jsou příliš energeticky náročné a představují tak nadměrnou ekologickou zátěž. To je sice pravda, ale byla to pravda i před měsícem, kdy Tesla vydělala na prodeji bitcoinů přes sto milionů dolarů, stejně jako před čtvrt rokem, když se Musk rozhodl bitcoin veřejně podpořit. Vše tedy nakonec působí jako další Muskův marketingový kotrmelec, protože pokud v té době o problému vysoké uhlíkové stopy bitcoinu nevěděl, pak není vizionář, ale diletant.
Musk není žádný spasitel
Právě celé Muskovo vizionářství je více než sporné. Musk sám není zázračný vynálezce, jak se o něm mnohdy píše – skutečně nevymyslel elektrické auto ani vesmírnou raketu. Musk je především zručný influencer, který sám sebe umí dobře prodat. Ano, uznávám, i to je svého druhu talent, ale rozhodně ne ten, který je mu nejčastěji připisován. Mimo svoji mediální prezentaci je totiž Elon Musk jen další obyčejný kapitalista, který pochází z dobrých poměrů, vysává veřejné finance, vyhání domorodce z jejich půdy a bezohledně využívá vlastní zaměstnance. Navíc se snaží monopolizovat americký trh s elektromobily pomocí patentů na dobíjecí zástrčky a stanice, propagovat svoje výrobky přes předražené (a zpackané) veřejné zakázky a na ekologii mu taky zas až tak nezáleží, protože starty jeho raket, které mu mají umožnit uniknout ze zpustošené Země na Mars, produkují více skleníkových plynů než desetitisíce osobních automobilů za rok, o degradovaných sousedstvích a ekosystémech ani nemluvě.
Tváří v tvář oprávněné kritice navíc Musk ani není schopen uznat chybu – raději začne plivat na všechny kolem, vyhrožovat a urážet. Například když britského zachránce thajských chlapců uvízlých v zatopené jeskyni Verna Unswortha nazval pedofilem poté, co Unworth označil Muskovu miniponorku za nebezpečnou. Nebo když se Musk snažil žalobou na 167 milionu dolarů umlčet svého zaměstnance Martina Trippa, který upozorňoval na podmínky v jedné z Muskových továren. Musk opravdu není nejlepší vynálezce naší doby. Je dost možné, že pro něho pracují dobří vynálezci, ale dobří vynálezci mohou pracovat i pro lidi, kteří se nechovají jako arogantní rozmazlené děti.
Musk se tak neukazuje jako kdovíjaký charakter, a přesto jsou na něj kladeny jiné morální nároky než na jeho kritiky. Ostatně snad každému, kdo kritizuje superbohaté, se dostane odpovědi, že je jen neschopný závistivec, co nesahá úspěšným ani po kotníky. A já říkám: No tak ať! Říkejme si tomu třeba závist.
Závist je dobrá
Představa, že závist je smrtelný hřích a je nemorální kritizovat úspěšnější bližní, kteří se o svůj úspěch zasloužili tvrdou prací (byť často ne tou svojí), je tu s námi od počátků křesťanství. Zapomínáme ovšem na to, že morálka je také pouhým produktem doby a co je v jedné společnosti nebo historické epoše hřích, v jiné může být najednou ctnost. Friedrich Nietzsche ve své Genealogii morálky dokládá, že ve starověkém Řecku strach z božské závisti sloužil jako nástroj sociální kontroly. Podle antropologa Jamese Suzmana zase kulturně institucionalizovaná závist funguje jako regulační mechanismus například mezi obyvateli pouště Kalahari.
Samozřejmě i závist musí mít svá pravidla, nesmí podněcovat k násilí a ohrožovat sociální vazby společnosti. Nemůžeme nechat závist absolutně ovládnout naše sociální životy, ale její definitivní odsunutí do sféry hříchu na druhou stranu znemožňuje kritizovat mocnější. To jim pak dává volnou ruku při rozšiřování jejich moci na úkor druhých, protože – po vzoru protestantské morálky – úspěch je ctnost, závist je poklesek. Svět bez závisti je tak světem, kde chudý musí mlčet a kát se, zatímco bohatý si může dělat co chce. V takovém světě, kde člověk nemůže mocným ani vynadat do bezohledných sobců, pak nezbývá než se upnout k vizím transcendentní spásy, ať už v podobě posmrtného života či vnitřního osvícení. Ale takováto kontemplativní strategie se může v momentě, kdy čelíme největším sociálním, politickým a ekologickým výzvám za posledních přinejmenším sedmdesát let (ne-li v celých dějinách), ukázat osudnou.
Proto je v pořádku kritizovat, ba i nenávidět Elona Muska. Rozhodně je to víc v pořádku než nekriticky přitakávat jeho vrtochům, které v důsledku ohrožují životy nás všech, nebo nad nimi jen krčit rameny s tím, že mu nechceme závidět. Pokud heslem neoliberalismu bylo, že „chamtivost je dobrá“, naší odpovědí by mělo být „závist je dobrá!“ Závist, která je kritická a která neodpouští úspěch vydobytý na úkor slabších a zranitelnějších. Protože když Elona Muska a jemu podobné nepošleme i s celým jejich spektáklem do háje my, tak už nikdo.
Autor je ekonomický antropolog. Působí jako doktorand na FSV UK.