Foto Highwayman Films
Bývalý zástupce šéfredaktora týdeníku Reflex Viliam Buchert zveřejnil minulou neděli svůj komentář k vítěznému snímku letošních Oscarů, ve kterém se rozplývá nad tím, co ve filmu Země nomádů není. Tedy že v něm nejsou „postavy hrající menšiny (Afroameričané, Asiaté, Hispánci). Nevystupují zde gayové, lesby, transgender a nebinární osoby. Explicitně neuvidíte alkoholiky, narkomany, autisty ani mentálně postižené.“ A nenechte se mýlit – to je opravdu vše, co Buchert o filmu dokáže říct. Jinak v něm snímek nevyvolal „nějaké hlubší pocity“.
Ukazuje se tak bezútěšná potřeba pravice rámovat všechny problémy pouze optikou „kulturních válek“ a odvádět tím pozornost od socioekonomických problémů současné společnosti. Jak jinak si vysvětlit, že film, který zachycuje tichou tragédii americké střední třídy v pozdním kapitalismu, Buchertovi nepřináší „žádné větší životní obohacení či inspiraci“.
Už zase ten zhýralý Hollywood
Buchert ve svém komentáři odhaluje naprosté intelektuální zoufalství a krizi identity (nejen) české pravice. Jen stěží bychom dnes hledali jiný film, který se tolik věnuje problémům bílé střední třídy, oněch „normálních lidí“, za které se pravice tak deklarativně bije a kteří podle pravicových komentátorů tolik trpí pod útlakem současných „kulturních neomarxistů“. Ale i když má před sebou film, který se „vymyká aktivistickým požadavkům“ současného Hollywoodu ovládaného „ultraliberální částí společnosti za podpory levicových mediálních skupin“, nedokáže Buchert mluvit o ničem jiném. A tak mluví o tom, co ve filmu není.
Buchert bezděčně odkrývá povrchní faleš, se kterou se pravice staví za problémy běžných lidí.
Další výčet věcí, které v Zemi nomádů absentují, a dělají z ní tak „lepší“ film, ilustrují Buchertovy naivní, ničím nepodložené představy o tom, jak vypadají „prakticky všechny filmy i televizní seriály“. Buchert nespecifikuje, jestli mezi ně řadí pouze tvorbu americké provenience, nebo naopak všechny filmy a seriály naší galaxie, případně deset náhodných děl, která se mu za poslední dobu poštěstilo vidět. Onen blíže neupřesněný vzorek je však podle něj „zaplevelený“ násilím, sexem, kultem krásy, neúspěšnými ztroskotanci, „výstřelky pofiderně rozhádaných partnerů a osob“ a antitrumpismem.
„Dokonce ani Donalda Trumpa nikdo nepomlouvá a neříká, že byl debil,“ pochvaluje si Buchert vítězný oscarový snímek. A má pravdu. Explicitně to ve filmu nezazní. Nicméně moc bychom mu doporučili předlohu Nomadland: Surviving America in the Twenty-First Century, v níž autorka Jessica Bruder popisuje, jak právě za Trumpa byl oživen nechutný stereotyp takzvaných „greedy geezers“ neboli „geriatrických upírů“, kteří z nás údajně jakožto zajištění důchodci vysávají peníze, a jejichž (již téměř neexistující) státní podporu je proto nutno osekat na dřeň. Senioři tak místo toho, aby si užívali důchod, pracují ve skladech Amazonu, který je jako levnou a zároveň vysoce spolehlivou pracovní sílu láká na „jednoduchý způsob, jak si udržet kondičku, a ještě za to dostat zaplaceno“.
Ten film je i o nás
Všechno, co Buchert kvituje, je postaveno na jakési absenci extrémů, které podle jeho logiky jinak do filmů běžně prosazuje právě ultralevicová klika. Ke svému zklamání ale i v Zemi nomádů nakonec extremismus spatřuje. Sice oceňuje, že protagonisté „nejsou úplní ztroskotanci“, ale vzápětí dodává: „Extrémní je to, že se rozhodli pod vlivem finančních potíží pro život nomádů, kteří putují Amerikou v karavanech a dodávkách a hledají příležitostnou obživu.“ Tato věta je zároveň jediným místem, v němž vůbec zmiňuje nomádství, a přiznává tak téma filmu, které se autor jinak ve zbytku recenze snaží vzhledem k žánru textu poněkud netradičně zatajit.
Film Země nomádů je totiž především obžalobou současného neoliberálního kapitalismu, jenž se odmítl postarat o pracující třídu, která ho vybudovala. Je o lidech, kteří v důsledku ekonomické krize přišli o svá zaměstnání, své domovy, a dokonce o svá města a byli vyhnáni na nikdy nekončící cestu pouští. Toto je ovšem stránka filmu, kterou Buchert coby milovník golfu, doutníků a zahradních restaurací nevidí. Není pak divu, že mu „chybí vzájemné propojení, které by diváka uhranulo a rozervalo mu duši,“ protože „s hlavními hrdiny sice můžete z dálky vlažně sympatizovat, ale vnitřně se ve skutečnosti s nimi jen málokdo ztotožní“.
Nám, kteří ve filmu vidíme hrozivou předzvěst vlastní budoucnosti, rve film duši až běda. Oba jsme třicátníci a za svůj život jsme prošli řadou pracovišť od loděnické Gramofonky přes celní sklad aut, nákupní centrum, pobočku fastfoodového řetězce až po redakci novin. A všude jsme viděli lidi, kteří se mohou každý den ocitnout ve stejně prekérní situaci jako hrdinové Země nomádů. Možná sice nebudou projíždět v karavanu americkou pouští, ale také budou kočovat. Budou se protloukat Českou republikou mezi ubytovnami, od fabriky k fabrice, od skladu ke skladu, od zakázky k zakázce.
Bylo tu, není tu…
A tak i na Buchertově komentáři je zajímavé právě to, co v něm není. Není v něm ani zmínka o naléhavém sociálním poselství filmu. Není v něm ani náznak empatie či snahy překročit hranice vlastního světa a vcítit se do pozice méně zajištěných lidí. Zbývá jen komicky hysterické lamentování nad zhýralostí současné filmové tvorby, které má s filmem pramálo společného.
Chápeme proto, že se Buchert nedokáže podruhé dívat na to, jak jeho milovaný způsob fungování společnosti selhává i v nejzákladnějších lidských právech, jako jsou právo na bydlení, právo na důstojné stáří nebo právo na stabilní domov. A chápeme, že se mu nelíbí, že snímek v některých pasážích připomíná dokument, protože se mu taková dokumentace naší doby nezamlouvá.
Buchert tu bezděčně odkrývá povrchní faleš, se kterou se pravice staví za problémy běžných lidí. Byl mu naservírován film, který už nemohl být bělejší, už nemohl být normálnější, už nemohl být více o životě pracujících. A jediné, na co se Buchert coby divák zmohl, bylo odvrátit zrak a hledat přízraky „ultralevicového nepřítele“ všude kolem. Budiž mu tato reakce připomenutím, že zatímco on bude nadále hledat a nalézat mytického nepřítele v lidech jiné barvy kůže, vyznání či sexuální orientace, bílá pracující třída možná naopak nalezne (a skrze konspirační teorie už pomalu nalézá) svého nepřítele právě v milovnících golfu a doutníků.
Autoři jsou spolupracovníci redakce.