Foto Vulvani, Creative Commons (CC BY-SA 4.0)
Pokaždé když se začne veřejně mluvit o zastoupení žen v politice, nejvíc na mě funguje argument, který tvrdí, že je politické rozhodování nutně zkreslené, pokud ženy v politice nejsou. Proč? Protože v něm chybí ženská perspektiva – perspektiva poloviny lidské populace. Politika má pak tendenci zaměřovat se na věci, které za důležité považují muži. Zákonitě tak musí na celou řadu věcí zapomenout, neřešit je, vypouštět, anebo ještě hůř – zesměšňovat je a bagatelizovat. Jsem rád, že se i u nás o tomto aspektu politiky mluví čím dál víc a že máme dokonce i příklady dobré praxe z jiných zemí, kde tento problém dlouhodobě odbourávají, kde to funguje a my se na ně můžeme bez problémů odkazovat.
Po internetu se šíří fotka Pirátů a STANu ze startu kampaně, z níž někdo vystřihl všechny muže a zůstala tam jen osamělá Olga Richterová. Kdybychom ale ve stejné fotce udělali řez sociální, nezůstala by na fotce ani ona.
Jenomže mě u toho napadá, že je tady ještě jedna obří skupina lidí, kteří nejsou v české politice reprezentovaní, a to lidi ze sociálně znevýhodněného prostředí, z chudších rodin a nižších vrstev obecně. Vzhledem k tomu, jak tragická je česká sociální mobilita a mobilita ve vzdělávání – děti u nás mají v drtivé většině případů stejné vzdělání a stejný společenský status jako jejich rodiče –, nemohou se tito lidé do rozhodovacích politických pozic prakticky dostat, nebo je to pro ně minimálně velmi obtížné. A to ani nemluvím o tom, že většinou postrádají sociální i kulturní kapitál a v prostředí vyšších vrstev se nemají skoro o co opřít. Je to pro ně do jisté míry jiný svět, jehož pravidlům nerozumí. V politickém rozhodování tak chybí i celý tento obří segment české společnosti, a možná i proto je česká politika často tak asociální a přezíravá v přístupu k lidem v existenčních problémech a nesnázích.
Útěk k dezinformačním webům
Na rozdíl od řešení zastoupení žen ale v této oblasti neexistují ani žádné osvědčené recepty a postupy ze zahraničí, i když si alespoň někde uvědomují, že je to problém. Když jsem byl před rokem na diskusi s profesorkou žurnalistiky Mirjam Prenger z Amsterdamské univerzity, docela detailně a otevřeně popisovala problémy nizozemských médií a zmiňovala také fakt, že neoslovují a nereprezentují čtenáře z nižších sociálních vrstev, kteří pak utíkají k dezinformačním webům a krajně pravicovým médiím. Na moji otázku, jak chtějí tuto situaci řešit, mi ovšem odpověděla, že ji žádné jednoduché řešení nenapadá, protože novinářská profese vyžaduje vysokoškolské vzdělání, na které tito lidé většinou nedosáhnou. Tím pádem nemohou v médiích pracovat, a proto v nich jejich perspektiva často chybí. Pro nizozemská média (nikoliv ale česká) je docela jednoduché najít vzdělané elity z řad etnických, sexuálních a jiných minorit (o ženách by bylo trapné se v Amsterdamu vůbec bavit), z nichž pak jsou v mediálním prostoru zástupci těchto společenských skupin. A to proto, aby byl mediální pohled na společnost co nejpestřejší a co nejvíce odpovídal realitě a postojům a potřebám rozdílných částí holandské společnosti. Jenomže jak je vidět, perspektivu nižších sociálních tříd do mediálního prostoru už tak jednoduše nedostanete.
Co to znamená a jaké to má důsledky? Lidé z nižších sociálních vrstev mají oprávněný pocit, že jejich názory v médiích nezaznívají. A v politice je to víceméně stejné. Výsledkem je obrovská nedůvěra ve veřejné instituce, média i politiku, což je úrodná půda pro radikálně pravicová populistická hnutí. I v Nizozemí, kde je velký podíl vysokoškolsky vzdělané populace, získala v březnových volbách taková uskupení přes 15 procent hlasů a očekával se ještě mnohem vyšší zisk. Často se mluví o krizi reprezentace a krizi zastupitelské demokracie a je správné, že se teď na Piráty ze všech stran valí kritika za to, že mají v koalici se STANem mezi krajskými lídry jen jednu jedinou lídryni. Jsem rád, že se to řeší, a vlastně mě i příjemně překvapuje, kolik lidí to vnímá jako problém. Ještě větší problém a potenciální ohrožení celého politického systému ale představuje otázka sociální reprezentace a toho, jak dostat do politického rozhodování lidi ze sociálně znevýhodněného prostředí a z nižších sociálních vrstev.
Odbourávání bariér
Nemůžeme asi zavést kvóty podle sociálního původu. Žádná jednoduchá řešení neexistují. Pokud ale mluvíme o tom, že s nedostatkem žen v naší politice obrovská řada názorů a postojů zkrátka chybí, musíme mluvit i o tom, o co přicházíme, když v ní chybějí lidé z chudších rodin a sociálně znevýhodněného prostředí. Po českém internetu se šíří fotka Pirátů a STANu ze startu kampaně, z níž někdo vystřihl všechny muže a zůstala tam jen osamělá Olga Richterová. Kdybychom ale ve stejné fotce udělali řez sociální, nezůstala by na fotce ani ona. Markantní sociální rozdíly najdeme i uvnitř obří společenské skupiny, o níž je momentálně řeč – tedy mezi ženami. A i mezi nimi dostávají na veřejnosti prostor hlavně ty vzdělanější a s lepšími společenskými a kulturními kontakty. Má to asi svojí logiku a není potřeba to nikomu vyčítat, ale pokud chceme, aby politika řešila skutečně komplexně problémy všech segmentů společnosti, musíme řešit i tohle.
Právě z tohoto důvodu v posledních letech americká levice čím dál častěji kritizuje takzvanou politiku identit. Americký filosof nigerijskéjo původu Olúfẹ́mi Táíwò například tvrdí, že životní zkušenost afroamerických elit je zcela jiná než zkušenost nejchudších Afroameričanů a že je velmi naivní si myslet, že afroamerické elity, které dostávají prostor v médiích a politice, bojují za práva komunity jako celku. Mnohem víc podle něj záleží na tom, jaké mají společenské postavení a z jakého prostředí pocházejí. I mezi Afroameričany, tvrdí Táíwò, existují obrovské sociální rozdíly, a z tohoto důvodu nemůže mít liberální politika identity nikdy pozitivní vliv na řešení sociálních problémů americké společnosti. A totéž se dá říci i o dalších společenských skupinách a jejich zástupcích. Táíwò tím nechce bagatelizovat americký rasismus, nechce tím zlehčovat nerovné postavení minorit ve společnosti. V podstatě jen říká, že bez řešení sociálních problémů není politika identit ničím jiným než multikulturní verzí současného selhávajícího systému plného diskriminace a nerovností.
Byla řeč o tom, že nedostatečné zastoupení lidí z nižších vrstev v politice a jejich následná nedůvěra v politický systém může ohrozit stabilitu západních demokracií. Ale to je samozřejmě pragmatický a cynický pohled na celý problém. Skutečné ohrožení demokracie totiž už dávno nastalo, pokud v komplikovaném systému sociálního vzestupu vznikají bariéry, které izolují názory obrovského segmentu naší společnosti. A je dobré si uvědomit, že tím podobně jako vylučováním žen z politiky přicházíme o důležitou životní a názorovou perspektivu, což nutně zkresluje naše politické rozhodování a jeho efektivitu ve prospěch skutečně všech spoluobčanů. Dobrým začátkem v řešení tohoto problému může být třeba práce na odbourávání bariér sociální a vzdělanostní mobility tak, aby o naší společnosti mohli rozhodovat i lidé pocházející ze sociálně znevýhodněného prostředí. Vysněným cílem pak může být taková participativní podoba politiky, v níž hlas žádného člena společnosti nezanikne.
Autor je šéfredaktor Alarmu.