Foto Stribrohorak / Wikimedia Commons (CC-BY-SA-3.0)
Na loňský výzkum předních českých sociologů pro Český rozhlas nazvaný Rozděleni svobodou, který ukázal rozřazení české společnosti do celkem šesti různých tříd, navázal další. Věnuje se průměrné uhlíkové stopě Čechů a postojům ke změně klimatu a jejímu řešení. Přestože oba průzkumy pátrají po hlavních štěpících liniích napříč společností, sociologové zjistili, že na rozdíl od různé míry zabezpečení, typu sociálních vazeb a některých politických postojů změna klimatu českou společnost nerozděluje, ale naopak spíše spojuje. Dojem, že jsou Češi „rozděleni klimatem“, jak název výzkumného projektu napovídá, je mnohem spíše než dílem kulturních válek výsledkem práce českých médií a politiků – a velmi pravděpodobně i nedostatečného zastoupení ženského hlasu v české veřejné debatě.
„Změna klimatu“ jako zakleté sousloví
Přestože podle speciálního průzkumu Eurobarometru Česko v rámci Evropské unie nadále patří k zemím s nejvyšší mírou klimaskepticismu, nejnovější data získaná Českým rozhlasem ve spolupráci s agenturami PAQ Research a CVVM ukazují u české veřejnosti významný posun ve vnímání závažnosti změny klimatu a naléhavosti jejího řešení. Celých 93 procent obyvatel Česka souhlasí, že ke změně klimatu dochází, dalších 86 procent pak věří, že tyto změny budou mít dopad na svět. 63 procent Čechů a Češek dokonce považuje za nutné začít problém okamžitě řešit. V těchto postojích přitom sociologové neidentifikovali výraznější rozdíly napříč společenskými třídami, které se vzájemně liší spíš ve způsobu, jímž se na změně klimatu podílejí svou uhlíkovou stopou. Neplatí tedy oblíbená teze liberálních ekonomů typu Markéty Šichtařové o tom, že čím je člověk bohatší, tím víc se o své životní prostředí stará. Ve velikosti uhlíkové stopy nejvyšší příjmové skupiny jasně vedou.
Ženy ve vedoucích pozicích zavádějí progresivnější klimatickou politiku než muži. Právě jejich hlas ale ve veřejné a politické debatě v Česku bývá mnohem méně slyšet.
Výsledky šetření pravděpodobně nejvíce překvapily politiky a média. Právě v těchto sektorech se totiž výrazně častěji projevuje tendence považovat klima za konfliktní téma. O takovém tématu je podle nich lepší raději nemluvit vůbec, nebo vytvářet iluzi, že jde o něco, na čem není konsensus, a pohledy a názory se proto mohou různit nebo i vzájemně vyvracet.
To první dělá naprostá většina politiků, a to napříč úrovněmi a politickými stranami. Nelze si nevšimnout, že pro jedny je klima takřka sprosté slovo, na které ve snaze zakrýt vlastní nečinnost a neschopnost efektivně přispět k řešení problému raději příliš neupozorňují. Je dobře zdokumentováno, že český stát selhává jak v plnění svých mezinárodních závazků, tak i v přípravě a adaptaci naší země a společnosti na budoucí disrupce, které změna klimatu bude v čím dál vyšší míře způsobovat. Pro druhé je klima rozbuškou, kterou se zatím neodvažují odpálit ve snaze nenaštvat své politické oponenty či neodradit potenciální voliče. A tak i strany, které se ve svém politickém programu k problému změny klimatu hlásí, nakonec raději mluví hlavně o suchu a transformaci energetiky, a zakleté slovíčko „klima“ či sousloví „změna klimatu“ raději moc nevyslovují.
Falešná vyváženost
V druhém přístupu pro změnu vynikají česká veřejnoprávní a mainstreamová média, která na rozdíl třeba od britské BBC, která v roce 2018 přijala interní pravidla pro vědecky podložené informování o změně klimatu, nadále usilují o takzvané objektivní zpravodajství i tam, kde již dávno nedává smysl. Praxe, kdy jsou veškerá fakta prezentována za současného poskytnutí prostoru oponentnímu názoru, nebo alespoň s pokusem o jejich relativizaci, bývá v případě antropogenní změny klimatu často označována jako snaha o falešnou vyváženost. Záběry naší planety přece také donekonečna nedoplňujeme vyjádřením příznivců hnutí placatozemců.
Je nicméně potřeba uznat, že i česká média za poslední roky doznala jistého pokroku. Zatímco ještě před deseti lety běžně poskytovala prostor těžkotonážním klimaskeptikům z okruhu Václava Klause, dnes se ve svém vyvažování vzhledem k přibývajícím projevům změny klimatu v Česku i robustnímu vědeckému konsensu o jejích antropogenních příčinách obvykle spokojí s relativizací hrozícího nebezpečí, s kritikou bruselských nařízení a navrhovaných opatření, případně s lamentováním nad studentskými stávkami za klima.
K tomu, aby změnu klimatu česká média pokrývala kvalitně a v míře, kterou si vzhledem k rozsahu rizika s ní spojeného zaslouží, však stále zbývá velký kus cesty. Situace se navíc během posledního roku značně zhoršila vzhledem k probíhající pandemii, která klima jako téma zasluhující maximální pozornost přebila. Ještě horší je pak situace na české politické scéně. Pomineme-li všechny mezinárodní klimatické závazky, k nimž se Česko sice připojilo, ale většinu z nich v podstatě neplní, klima se do pozornosti mainstreamu podařilo dostat až v roce 2019, kdy v Česku vznikla místní odnož Fridays For Future. I zde však svou roli sehrála pandemie – politici na ni přesměrovali svou pozornost a klimatické hnutí kvůli epidemiologickým opatřením přišlo o vítr z plachet.
Ochráníme vás. Jen nevíme před čím
Vzhledem k výkonu českých médií a české politické scény v komunikaci problému není příliš překvapivé další zjištění průzkumu pro Český rozhlas, které navzdory vzrůstajícím obavám ze změny klimatu mezi českými občany dokládá jejich poměrně nízkou míru porozumění problematice. Typicky mají zmatek v tom, které lidské činnosti vlastně změnu klimatu způsobují, a naopak její dopady často chápou jako separátní problém, který se změny klimatu snad ani netýká. Snad nejkřiklavější je to v případě migrace, sucha nebo hynoucích lesů. Češi je často vnímají jako problémy nadřazené změně klimatu, aniž by si uvědomovali, že právě změna klimatu je jejich příčinou, nebo se na jejich vzniku významným způsobem podílí.
Nedostatečné porozumění změně klimatu u české veřejnosti je přitom do značné míry odrazem nejen nekvalitní a nedostatečné veřejné debaty, ale i úrovně znalostí samotných politiků a zástupců médií. Pro příklad uveďme program, s nímž chce jít do voleb opoziční konzervativní koalice Spolu. České občany chce chránit před následky změny klimatu, ale nijak se nezmiňuje o tom, zda a jakým způsobem hodlá také přispět ke zmírňování této změny. Při troše představivosti je to jako slibovat žábě v hrnci ochranu před uvařením, aniž byste slíbili také vypnout sporák.
Ženy vnímají změnu klimatu silněji
S neinformovaností ohledně vnímání tématu se setkala uvnitř veřejnoprávního média režisérka filmu Žal žen Andrea Culková, kterou loni Český rozhlas požádal o zpracování podcastového seriálu věnujícího se klimatické změně. Seriál byl nakonec odmítnut s tím, že posluchači ani instituce nejsou na takový obsah připraveni. Jak ale ukazuje výzkum Rozděleni klimatem, posluchači jsou pravděpodobně připraveni víc než médium samotné. Andrea Culková se proto tématu proměn vztahu institucí ke klimatické krizi hodlá věnovat ve své doktorské práci.
Celou situaci kolem iluzorní představy společnosti rozdělené klimatem, kterou v českém veřejném prostoru drží při životě politici a média, můžeme zarámovat dalším zajímavým zjištěním průzkumu pro Český rozhlas, které se týká rozdílu ve vnímání změny klimatu a urgence jejího řešení mezi ženami a muži. U českých žen se stejně jako jinde ve světě projevilo to, čemu se říká genderová klimatická nerovnost. Ženy oproti mužům změnu klimatu vnímají mnohem naléhavěji (65 procent oproti 47), o čemž mimo jiné svědčí i film Žal žen. Zkušenosti ze zahraničí přitom ukazují, že ženy ve vedoucích pozicích zavádějí mnohem progresivnější klimatickou politiku než muži. Právě jejich hlas ale ve veřejné a politické debatě v Česku bývá mnohem méně slyšet. Namísto jasně artikulovaných obav o budoucnost příštích generací tak v politice i v médiích získává mnohem větší prostor technokratická debata o tom, kolik celá záchrana lidstva před klimatickou katastrofou bude vlastně stát a jak to udělat, aby nutné změny současného neudržitelného fungování naší civilizace mohly být pokud možno jen minimální a kosmetické.
I z tohoto důvodu jsou nezbytná opatření, díky nimž bude ženský hlas napříč společností slyšet mnohem víc. Zásadní je rovné zastoupení žen jak v médiích, v politice, tak i v jiných důležitých rolích s vlivem na celospolečenské dění. Dokud tomu tak nebude, naši debatu o záchraně klimatu budou definovat postarší konzervativní muži, kteří se vysmívají ženám a dětem plačícím nad budoucností zničenou sobci pod vlajkou věčného růstu na úkor příštích generací.
Autorka je sociální geografka.