Foto DennisM2, Flickr, CC0 1.0
Minulý týden na sociálních sítích i v médiích nastal první z vrcholů okurkové sezóny: jednou z hlavních zpráv se stalo otevření nové prodejny řetězce s rychlou módou Primark. A to především proto, že se na levné oblečení stála fronta přes půl Václavského náměstí. Jenže to není poprvé – přesně před deseti lety podobné pozdvižení způsobilo otevření španělského řetězce Desigual, který sliboval obléknout zdarma lidi, kteří přijdou na otvíračku nazí. Fronta naháčů tehdy stejně bavila, jako pohoršovala. Před týdnem zůstalo u pohoršení, které vypichovalo český nevkus, nesmyslnost toho jít místo k vodě do fronty v rozpáleném centru a ovšem také kritiku fast fashion. Jenže tahle česká fronta je jen špičkou ledovce, respektive byznysu s rychlou, levnou a neetickou módou, plného problematických aspektů, které jsme si většinově internalizovali a naučili se s nimi v klidu žít.
Fronta není příčina, ale důsledek problému
Trávit čas ve frontě ve třicetistupňových vedrech, navíc během stále trvající pandemie, určitě není nejlepší program, jaký si můžeme vybrat. Nicméně každý, kdo se nad lidmi čekajícími na levné oblečení z Primarku pohoršuje, by se měl zamyslet: nedostali jsme se sami během téměř roku a půl pandemie aspoň jednou dobrovolně do situace, která mohla být ohrožující pro zdraví naše nebo našeho okolí? Ale samozřejmě, my jsme šli na demonstraci, do fitness centra nebo na výstavu či koncert… Na sociálních sítích je ovšem snadné sklouznout k nadřazenému odsudku lidí, kteří si šli vystát svoje místo na nákup v řetězci s levnou módou. Uvědomělí internetoví komentátoři, influenceři a další více či méně veřejné osoby tedy nevěřícně pozorovali ten cirkus na Václavském náměstí a samozřejmě naprosto správně připomínali dopady rychlé módy na životní prostředí.
Nezbývá než věřit, že s hrozbou klimatického kolapsu najdeme odpověď i na to, jak vyřešit potřebu sebeidentifikace skrze módu a trendy.
V následujících hodinách, zatímco pan Suchý z Liberce vystál frontu a nakoupil pro vnoučata letní šortky a trička za pár stovek, vytvořila česká pobočka Greenpeace trefný mem, který poměřuje frontu na Primark s prázdnou aulou s probíhající přednáškou o ekologii. Tenhle mem pak proletěl nejrůznějšími zákoutími sociálních sítí. Sdílel ho kdekdo, kdo chtěl upozornit tu na „čecháčkovství“, tu na dopady rychlé módy na planetu nebo otřesné podmínky pracujících v továrnách. Nechyběly lapidární komentáře typu „Tenhle pohled mě opravdu bolí“ ani dobře míněné rady o lokálním pomalém nakupování.
Některé komentáře skrývaly paradoxy doby: jeden den se influencer pohoršuje nad „smutnou“ frontou a druhý den promuje kosmetiku nebo šaty s nálepkou udržitelnosti, které vyrábí nadnárodní řetězec, jenž nemá z podstaty s udržitelností společného vůbec nic. Celá primarková akce a reakce tak jen pomohla prohloubit podivnou schizofrenii. Populární osobnosti nám ukazují svoje šaty z bio bavlny ze švédského řetězce, což je vrchol současného greenwashingu (tzv. udržitelné kolekce jsou v rámci prodejních a výrobních strategií jen jehlou v kupce sena), aby vzápětí držely v morálním šachu ty, kteří udržitelnost vůbec neřeší (jde jim o rychlou radost z nákupu, trendy oblečení nebo možnost ušetřit). Obě strany přitom v důsledku podpoří úplně stejný typ výroby a produkce.
Fast a ultra fast
Každý máme v životě nějaký soubor hodnot, priority, ale také drobnosti, před kterými přivíráme oči. Pro někoho přitom může být naše „drobnost“ velká věc, a naopak. Který ústupek, kauza nebo osobní rozhodnutí je důležitější než jiné? A kdo o tom rozhoduje? Naše internetová bublina? Pro spoustu lidí je fast fashion jedinou dostupnou možností, jak získat něco módního, ale také jak obléct celou rodinu, včetně dětí, nebo si pořídit nějaký doplněk do domácnosti. Podobné zboží jako Primark ostatně nabízí i další řetězce jako Sinsay nebo Pepco, o nichž se ostatně psalo během krátkého období otevření obchodů před Vánoci – ani tehdy nechyběly fronty na „levnou krásu“ a pohoršování se nad těmi, kdo chtěli nakoupit levně dárky.
Ale je fronta před obchodem opravdu něco, co by nás mělo trápit, když se jedná o symptom, a ne problém samotný? Levné hadříky a touha ukořistit něco trendového i za cenu stání ve frontě navíc nejsou nic typicky českého či „čecháčkovského“, jak by se z některých ironických glos na sítích mohlo zdát. V tomhle jedeme společně celosvětově a také mezigeneračně. Jenže jedna fronta na exponovaném místě u státního symbolu je vděčnější a snáze zkonzumovatelná jednohubka okurkové sezóny než long read o tom, jaké strategie volí SheIn, Dollskill a další online řetězce módy ještě rychlejší (ultra fast fashion), než jsou produkty, které známe z pražských Příkopů, Václavského náměstí nebo obchodních center.
Ekologická krize a módní průmysl
Obecné rady a tipy na udržitelné nakupování jako swapování (výměna), nejrůznější typy nákupů z druhé ruky, upcyklace nebo nákupy etických značek se objevují už pár let skoro pravidelně. Z velké části míří ovšem „dovnitř“, na privilegované příslušníky městské střední třídy, a ignorují jiný životní styl a či možnosti, které má někdo jiný. Ignorují finanční nedostupnost etického nákupu (v potaz by se dala vzít i nedostupnost fyzická), ale i aspekt trendovosti oblékání, který je módě vlastní. Oděvem vyjadřujeme určitou příslušnost, jde o formu společenského sebepotvrzení, a proto osobně považuji aspekt „trendovosti“ oděvů za velmi důležitý, nejvíce pak právě v diskusích nad ničivými aspekty módního průmyslu a v rámci hnutí „slow fashion“.
Rady na to, jak si chytře sestavit nadčasový a udržitelný šatník jsou jedna strana mince, tou druhou je obyčejná touha zapadnout díky kabelce nebo tričku; touha, která tu byla dávno před rychlou módou a pro kterou je rychlost („chceme to teď“) příznačná stejně jako pro její moderní masovou odpověď – fast fashion.
Módní trendy jsou cyklické, opakují se a ve stávající situaci nezbývá než věřit, že s hrozbou klimatického kolapsu najdeme odpověď i na to, jak potřebu sebeidentifikace skrze módu a trendy vyřešit. Rozhodně by však při hledání této odpovědi neměl být z debaty nikdo vyloučen, ani ten, kdo si šel udělat radost do Primarku. Právě on je tou největší výzvou – a snad ji módní průmysl vezme v potaz jinak než dalším zrychlením, které by mohlo být fatální. Tuhle hru prostě hrajeme všichni bez rozdílu.
Autorka je publicistka.