Běloruský únos Ramana Prataseviče provázejí klasické snahy o diskreditaci opozice

Jméno běloruského opozičního aktivisty Ramana Prataseviče se v našem mediálním prostoru objevilo poté, co 23. května bylo donuceno letadlo společnosti Ryanair letící z Athén do Vilniusu přistát na letišti v běloruském Minsku. Na palubě se měla údajně nacházet bomba, avšak po přistání žádná nalezena nebyla. Z letadla ale byli vyvedeni právě Raman Pratasevič a jeho přítelkyně. Zbytek cestujících po zdržovací proceduře mohl odletět do původní destinace. Jednalo se o bezprecedentní akt: byla ohrožena bezpečnost cestujících, porušena velká část pravidel letového provozu a naprosto šokujícím způsobem unesen opoziční aktivista. Z úst politických představitelů evropských zemí zaznělo odsouzení, mnozí čin označili za státní terorismus a EU začala připravovat nový balíček sankcí.

Protestující a opozice se nyní musí soustředit v první řadě na to, jak donutit Lukašenka, aby se vzdal moci, což je za současné situace běh na velmi dlouhou trať.

Šestadvacetiletý Raman Pratasevič se zapojoval do demonstrací proti režimu již jako teenager, kvůli čemuž byl několikrát zadržen a vyloučen ze školy. V roce 2019 z důvodu obav o svou bezpečnost opustil Bělorusko. Působil jako novinář na volné noze a pro nás je zajímavé, že v roce 2018 získal stipendium Václava Havla pro mladé žurnalisty a byl na stáži v pražské centrále Rádia Svobodná Evropa. Známým se stal především díky telegramovému kanálu Nexta, který před protesty po prezidentských volbách loni v srpnu zveřejňoval informace z vnitřku bezpečnostních složek a při protestech hrál významnou informační roli. Kvůli tomu běloruský režim zařadil Prataseviče na seznam teroristů.

Pratasevič byl poté, co ho bezpečnostní složky vyvlekly z letadla, uvězněn a obviněn z terorismu. Běloruské úřady natočily video, na němž se zjevně zbitý aktivista přiznává k obviněním a prohlašuje, že se k němu ve vězení chovají dobře. Na začátku června se objevil ve více než hodinovém interview na běloruské státní televizi, kde se doznal k organizování protivládních protestů, kál se za svoje chyby a prohlásil, že jeho kritika běloruského prezidenta Lukašenka byla neoprávněná a že jej nyní respektuje. Že toto vystoupení bylo zinscenované a proběhlo pod nátlakem, je vzhledem k povaze režimu evidentní. Jeho rodina i spolupracovníci uvedli, že Pratasevičovo televizní doznání je následek mučení ve vězení.

Vzorec diskreditace

Celá událost s Pratasevičovým zadržením a následné „interview“ v televizi má vyslat jasný signál jak opozici v emigraci, tak Bělorusům doma. Má ukázat, že režim je natolik silný, že si může dovolit porušovat mezinárodní právo a unášet svoje oponenty i z mezinárodního letu. Nikdo se před ním nemůže cítit v bezpečí – a to ani za hranicemi domoviny. Domácí publikum si z rozhovoru mělo odnést poznání, že situace je nezměnitelná, jakákoli forma opoziční aktivity bude odměněna vězením a ani emigrace není jistota.

Jenže ani kajícné ponižující video nestačilo. Záhy po Pratasevičově zadržení se po internetu rozšířila kampaň, která má dokázat, že aktivista má temnou minulost. Nápadně to připomíná například rozdmýchávání starých protiimigrantských výroků ruského opozičníka Alexeje Navalného, kterému na tomto základě Amnesty International odebrala status vězně svědomí (nedávno mu jej opět přiznala). Kampaň měla z Prataseviče udělat sympatizanta s neonacismem a krajní pravicí: prý se podílel na bojích v rámci kontroverzního praporu Azov na východě Ukrajiny. Pro tato tvrzení neexistují ovšem žádné důkazy. Kromě lživých článků na toto téma se na sociálních sítích a v médiích objevily fotky Prataseviče v uniformě a se samopalem, na vojenské přehlídce nebo jak hajluje. Bylo dokázáno, že fotografie jsou podvržené, případně neprůkazné. Raman Pratasevič sám veřejně řekl, že se nějakou dobu pohyboval u bojujících praporů na Ukrajině, avšak pouze jako novinář, což potvrdili i všichni dotazovaní svědci, například velitelé jednotek či jejich řadoví příslušníci.

Cílem diskreditační kampaně bylo obrátit veřejné mínění proti Pratasevičovi nebo alespoň zahltit veřejný prostor tak, aby pro běžného člověka bylo těžké rozpoznat, kde je vlastně pravda. Jedná se o celkem obvyklou taktiku cílící především na naše představy o tom, jaký má opozičník být. U nedemokratických režimů máme tendenci vidět černobíle: kdokoli bojuje proti nedemokratickému režimu, je automaticky pokládán za demokrata. Když jsou potom například staré Navalného protiimigrantské postoje využívány pro účely jeho politické diskreditace v zahraničí, najednou nevíme, jak se s tím vyrovnat: máme někoho takového dál podporovat?

Bělorusko bez Lukašenka

Když zůstaneme u příkladů z východní Evropy, můžeme se dále ptát, jaké jsou jeho názory na anexi Krymu, postoj k homosexuálům nebo rovnoprávnost mužů a žen. Dostáváme se tak do pasti: promítáme si situaci panující u nás do společností, které určité věci netematizují. Zavíráme si pak cestu k tomu, abychom na politickou opozici k režimu hleděli prizmatem opozičních aktivit, jejichž cílem je se zbavit se autokratické vlády. Nechci tím říct, že je dobře zavírat oči a neptat se na názory a vize protirežimních opozičníků, ale měli bychom si dát pozor, jestli dezinformační kampaně nevyužívají právě tuto naši citlivost k lidským právům k neoprávněné diskreditaci svých oponentů.

Situace je vždy mnohem složitější a nedá se zjednodušit na dichotomii tyran–demokrat. A velmi často se do toho promítá i fakt, že protirežimní aktivisté prostě nemají představu o tom, co bude, až režim skončí. Mnozí z nich upínají síly k tomu, aby režim vůbec padl, a bojují proti tomu, co je teď. A je to i případ běloruské opoziční lídryně Svjatlany Cichanouské, která v minulých dnech přijela do České republiky a setkala se s našimi nejvyššími ústavními činiteli.

Mnozí komentátoři Cichanouské vyčítají, že nepředstavila jasnou vizi, co bude po Lukašenkovi. Její situace jakožto opozičníka v emigraci je složitá, jelikož její vliv je především symbolický. Protestující a opozice se nyní musí soustředit v první řadě na to, jak donutit Lukašenka, aby se vzdal moci, což je za současné situace běh na velmi dlouhou trať. Vize je Bělorusko bez Lukašenka – stát, v němž se bude žít jeho občanům dobře. V tuto chvíli je to jasně artikulované poselství, které přesně vystihuje to, co Bělorusové chtějí.

Autorka je politoložka se zaměřením na východní Evropu.