Foto Pixabay
Co očekáváme od našich vysokoškolských a středoškolských institucí, když do nich posíláme naše děti? Důvěřujeme jim, že se dokáží postarat o lidi, kteří zneužívají pozice moci? Ptáme se, jakou zkušenost bude mít naše dcera, pokud se stane cílem nevhodného nebo manipulativního chování ze strany pedagogů či ostatních studentů? Co bude taková zkušenost znamenat pro její konkrétní školní výsledky či dlouhodobé mentální zdraví a partnerské vztahy?
V minulém týdnu se na Facebooku umělce a pedagoga Ateliéru Intermédií na FAVU v Brně Pavla Sterce objevilo prohlášení, v němž informoval o svém rozhodnutí odejít na základě – jak sám v postu prohlásil – svého nevhodného chování. Sterec zde zmínil riskantní a náročnou horizontální metodu výuky, kterou si zvolil, a omluvil se poškozeným, kteří kvůli této experimentální metodě utrpěli. Sledujícím zároveň slíbil, že je bude informovat o výsledcích své důsledné sebereflexe. Pod tímto postem se na sociální síti brzy rozvinula obsáhlá diskuze a v záplavě komentářů se vedle pochval a soucitu záhy objevila také vážná obvinění i popisy znepokojujících situací ze strany bývalých studentů i kolegyň.
Studenti a studentky by se neměli stávat nástrojem uměleckého experimentu, seberealizace či zpestřením milostného života individuálního pedagoga.
Sterec tímto facebookovým postem předběhl připravované vyjádření studentek a studentů FAVU z jeho Ateliéru intermédií, které bylo publikováno na Artalku v pátek 4. června. Obsah tohoto vyjádření ovšem svědčí spíše o hrubém zneužití moci a dlouhodobém neetickém chování Pavla Sterce. Dle studentské výpovědi „docházelo k opakovanému manipulativnímu chování a k vědomému zneužívání mocenské pozice, která byla podpořená strukturou uměleckého vzdělávání založenou na mistrovských ateliérech.“ V textu se dále uvádí, že si Sterec „vybíral emocionálně nestabilní studenty/studentky, bojující s nízkým sebevědomím, a nabízel jim podporu a důvěrné a ‚bezpečné‘ prostředí, ve kterém byli ochotni sdílet intimní informace“. Vyjádření nadále popisuje Stercovy metody, které studenti a studentky vnímají jako manipulativní a predátorské. „Ty upevňovaly pouta s jemu blízkými studenty/studentkami, v několika případech i sexuálního charakteru.“ Text dále informuje, že po mediační schůzce s děkanem, iniciovanou studenty, nebyla Stercovi děkanem FAVU prodloužena smlouva.
V náručí moci
Podle komentářů na Facebooku se zdá, že bylo nevhodné chování výše zmíněného pedagoga už několik let známou věcí. Tento případ ale bohužel není na českých uměleckých školách nikterak ojedinělý. Studentská iniciativa na FAVU je proto o to důležitější.
Pro pochopení dané situace je důležité si uvědomit, že problematické chování pedagogů není pouze otázkou jednotlivce a je silně navázáno na instituční struktury moci. Problematika sexuálního obtěžování na uměleckých vysokých školách byla hlavním tématem například pro aktivistickou skupinu Čtvrtá vlna v roce 2016. Manifestace zneužívání moci jsou široké: od přímého nátlaku přes nevhodné poznámky a sexualizované chování až po přehnanou pozornost a intimitu, která je akcentována prostředím uměleckého ateliéru. Jak popisují i studenti a studentky z FAVU, velice často se v situacích manipulace a neetického chování ocitají právě studenti a studentky v emočně křehkém stavu, kterým si mladí lidé po odchodu ze střední školy často procházejí. Intimní vztah s pedagogem či pedagožkou často poskytuje dané studentce či studentovi výhody a také pocity výjimečnosti, zvlášť pokud daného či danou vyučující obdivuje. Zvýhodnění studenta či studentky je ale v těchto typech manipulativních vztahů často dočasné a závislé na jeho či jejím obdivu a komplicitě s nežádoucím chováním. Patriarchát zneužití moci normalizuje. To znamená, že ve výsledku je toto chování pro muže mnohem méně riskantní, protože jej okolí vzhledem k zažitým patriarchálním vzorcům považuje za normální.
Jelikož pedagogové jako Sterec jsou často respektovanými osobnosti s hlubokými sítěmi v samotných institucích, reprezentují pro student(k)y také kontakt s uměleckým světem a disponují kulturním kapitálem v podobě kontaktů či pracovních a výstavních příležitostí. Toto napojení na instituční struktury moci tak slouží jako přímá i nepřímá metoda zastrašování poškozených. Prostředí českých uměleckých škol této dynamice nahrává také mistrovským modelem, kde malé skupiny studentů tráví často až pět let přímo pod vedením dvou pedagogů či pedagožek.
Pokud chceme jednat v nejlepším zájmu našich studentek a studentů, musíme všem nastavit stejné podmínky pro splnění kurzu, včetně času a pozornosti, kterou jim individuálně věnujeme. Hierarchie vznikají často i neuvědomělým chováním a upřednostňováním určitých studentů, kteří nám prostě nějak víc sedí. Pokud se pozornost pedagoga či pedagožky dlouhodobě soustředí na jednoho či několik vybraných studentů a studentek, způsobují tyto vztahové hierarchie pro zbytek kolektivu nerovnost, vnitřní frustraci, ztrátu důvěry v instituci samotnou. Sexualizované, přehnaně intimní a v některých případech až predátorské chování tuto dynamiku výrazně zhoršují. Ve výsledku vytváří strukturu, která je pro všechny student(k)y přinejlepším vyčerpávající a matoucí, v nejhorším případě pak dlouhodobě traumatická. Jak demonstruje situace na FAVU, v neposlední řadě také odvádí pozornost od hlavního účelu studia, jímž je umělecká tvorba samotných studentek a studentů.
Umělecké vzdělávání jako prostředí péče?
V českém prostředí uměleckého vzdělávání se nehierarchická pedagogická činnost buduje jen velmi obtížně. Umělecké školy a katedry jsou rozčleněné do ateliérů, do nichž studenti a studentky nastupují. Tyto ateliéry pak mají své vedoucí a asistenty, kteří jsou rovněž garanty či garantkami kvality studia. V takovém prostředí je tedy skoro nemyslitelné volat po horizontální komunikaci. Učení umění je složitá věc a empatie a porozumění ze strany pedagogického sboru jsou více než nutné k tomu, aby byla tvorba studentek a studentů úspěšná. Je to nicméně právě tento moment, kdy pedagog musí umět oddělit věci soukromé a pracovní. Právě on či ona totiž ve vztahu student–pedagog dostává zaplaceno a reprezentuje instituci samotnou. Pedagog či pedagožka tak musí procházet neustálou sebereflexí v otázkách rovnosti svého přístupu k jednotlivým členům a členkám kolektivu.
Jako pedagogové a pedagožky se zavazujeme ke vztahu zodpovědnosti a péče o studenty a studentky, které učíme. Také se zavazujeme, že se v pedagogickém prostředí budeme chovat v jejich nejlepším zájmu, obzvláště proto, že v nás studenti i společnost vkládají tento typ důvěry. Pedagogická práce je v zásadě založená na umožnění realizace studentského potenciálu. Jako pedagogové a pedagožky bychom měli podle svých nejlepších schopností studentům pomáhat jak s tvorbou umění, tak i v orientaci v uměleckém prostoru. Studenti a studentky by se neměli stávat nástrojem uměleckého experimentu, seberealizace či zpestřením milostného života individuálního pedagoga. Naším cílem by mělo být vybudovat prostředí, které bude podporovat odvahu a chuť k budování vlastních experimentů samotných studentek a studentů.
Při psaní článku jsme společně vzpomínaly na naše zkušenosti na umělecké škole. Jedním z příběhů byla zkušenost spolužačky Mary na jedné z britských uměleckých škol, která se rok poté, co diplomovala, svěřila s tím, že ji celý závěrečný ročník obtěžoval její vedoucí práce. Jednalo se o hlavního vedoucího celého kurzu, staršího muže, který právě procházel rozvodem. Šokující však bylo hlavě to, že Mary i přes prokazatelné důkazy v podobě nevhodných emailů, smsek či očitých svědectví odmítla celou věc řešit přímo s fakultou. Ostatní pedagogové a pedagožky byli progresivní a kurs měl silný feministický étos. Navíc britské univerzity mají vypracované velice konkrétní procedury, jak v daných situacích postupovat. Intimní vztahy mezi studenty a pedagogy jsou považovány za hluboké porušení etického pedagogického kodexu a pro pedagoga nebo pedagožku končí velkou ostudou a vyhazovem.
Mary své mlčení vysvětlila tak, že zkrátka nechtěla, aby bylo její jméno spojováno s Charliem. Dokázala si představit nekonečné pohovory s fakultou, propírání jejího soukromí, které by poznamenalo zbytek jejího času na umělecké škole, během nějž se chtěla soustředit na uměleckou tvorbu. „Tyhle věci vždycky prasknou a já chci, aby si lidé pamatovali moji tvorbu, moji závěrečnou diplomovou práci, a ne aby na mě vzpomínali jako na tu holku spojenou se sexuálním skandálem,“ dodala na vysvětlenou. Tuto konkrétní situaci zmiňujeme proto, že shrnuje možnosti, jaké mají poškození a poškozené i tehdy, kdy je výsledek sexuálního obtěžování ještě relativně málo závažný. I v případě, kdy je jejich zkušenost rozpoznána a její původce nese patřičné důsledky, pro ně takové chování znamená řadu traumatických, dlouhodobých a časově náročných zásahů do života, které zároveň jen málokdy ovlivní hlubší struktury samotných institucí.
Exemplárním odchodem Pavla Sterce nemůžeme dojít k závěru, že situace byla vyřešena. Jak sami studenti a studentky FAVU navrhují, bez radikálních změn struktur institucí nejsou vyhazovy samy o sobě řešením. Cestou ke zlepšení může být například vytvoření pozic ombudsmanek a zakládání studentských odborů, které mohou otevřít tyto otázky v akademickém senátu. Další otázkou však zůstává samotná současná kultura českých vysokých škol, kde je zneužití moci často považováno za normalizované chování.
Autorky jsou vysokoškolské pedagožky. Obě působí na Centru audiovizuálních studií FAMU.