Foto Petr Zewlakk Vrabec. Foto použito se svolením autora
Příběh autonomního sociálního centra Klinika se v posledních dvou letech v médiích připomíná většinou už jen skrze nebývale vysokou exekuci, kterou si exekutor Ivo Luhan naúčtoval, když Kliniku v lednu 2019 vyklidil. Příběh sociálního centra tak pokračoval dál a ukazoval, jakou sílu má v naší zemi exekutorský byznys, který je schopný ničit životy statisíců lidí.
Exekutor Ivo Luhan vymáhal na Tereze Virtové, která v roce 2015 podepsala takzvanou smlouvu o výpůjčce, mimo jiné i odměnu pro sebe, kterou vyčíslil na 290 400 korun. Výši své odměny navýšil mimo jiné tak, že položku 10 000 korun, která je podle zákona spojená s vyklizením nemovitosti, vynásobil počtem místností v objektu (tedy 35x + pozemek), čímž došel k částce 360 tisíc + DPH. Takto vypočítanou sumu si sám snížil na 290 000. Tereza Virtová se spolu s kolektivem Kliniky obrátila na obvodní a posléze Ústavní soud. Obvodní soud exekutorovi částku potvrdil. Ústavní soud ale po dvou letech rozhodl, že exekutor jednal zjevně protiprávně. V nálezu Ústavního soudu se píše, že argumentace soudního exekutora, kterou odůvodňoval tak vysokou částku (a již následně převzal i exekuční soud), „je z ústavněprávního hlediska v příkrém rozporu nejen s judikaturou Ústavního soudu, relevantní komentářovou literaturou a standardními metodami interpretace práva, ale také s obecným principem elementární spravedlnosti, která musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo“.
Rebelie proti nálezu Ústavního soudu
Ivo Luhan ale vydal nový exekuční nález, ve kterém se rozhodl nález Ústavního soudu ignorovat a naúčtoval si jen o něco méně, a to 217 800 korun. V novém příkazu vystavěl argumentaci na jiných, zcela nesouvisejících rozhodnutích Ústavního soudu a také na tom, že poukazoval na špatnou sociální situaci exekutorů. Dovídáme se tak například, že „soudní exekutor svým zápisem do seznamu soudních exekutorů nedal souhlas (srozumění) s tím, aby bylo zasahováno do jeho práva vlastnit majetek“. Luhan se mimo jiné obával, že by aplikace nálezu Ústavního soudu, který se ho týkal, mohla nastolit „dalekosáhlé změny zejména v tom směru, že by ve své podstatě založila soudním exekutorům povinnost k nucené práci.“
Vítězství nad zvůlí exekutora bylo v tomto případě možné jen díky tomu, že se kolektiv Kliniky mohl a uměl bránit. Spravedlnost by tu ale měla být i pro ty, kteří nemají peníze, čas ani kontakty.
„Tuto paradoxní ekonomickou situaci, kdy výdaje soudních exekutorů začínají převyšovat jejich příjmy, má možnost soudní exekutor vyřešit tím způsobem, že rezignuje na svou funkci. K rezignaci soudních exekutorů z těchto důvodů již dochází, uvolněné exekutorské úřady nejsou obsazovány, vymahatelnost práva klesá,“ stěžuje si dál exekutor Luhan.
Městský soud v Praze 3, který původně vysokou částku exekutorovi potvrdil, jeho výhrady nevyslyšel a v souladu s nálezem Ústavního soudu odměnu exekutorovi vyměřil na 24 200 korun. Zbytek musel Ivo Luhan vrátit, což učinil.
Rovnost před právem?
„Tradice občanské neposlušnosti pracuje s rozhodnutím vzepřít se zákonům a vědomě podstoupit riziko trestu ve snaze ukázat rozdíl mezi legalitou a legitimitou a vyvolat diskusi o veřejném zájmu. K této tradici se hlásí i Klinika. Neposlušnost Ivo Luhana je spíš ukázkou skálopevného přesvědčení o oprávněnosti dožadovat se absurdních finančních nároků na úkor běžných lidí,“ uvedla k poslednímu Luhanovu pokusu získat neadekvátně vysokou odměnu Tereza Virtová, která se spolu s kolektivem Kliniky bránila původnímu rozhodnutí.
Pokus Ivo Luhana vymáhat pro sebe vysokou odměnu i přes nález Ústavního soudu, do nějž se mohl pustit v naději, že Obvodní soud pro Prahu 3 mu opět půjde na ruku, ukazuje jeden z největších problémů naší společnosti – tedy to, jak rozdílně dopadá ruka zákona na ty, kteří se mohou a umějí bránit, a na ty, kteří si nemohou dovolit zaplatit právníka nebo se vůbec v právu neorientují. Další členka kolektivu Jana Němcová upozorňuje na to, že důležitější než sporná částka byl signál, který Ivo Luhan vyslal. „Potvrzuje totiž pocit velké části společnosti, že ve skutečnosti jsme vydáni na milost a nemilost jakémusi loupeživému kmeni, který náhodným násobením rozhoduje, o jaké částky bude obírat obyčejné lidi. Samotné podání stížnosti k Ústavnímu soudu a následné řízení je přitom nákladný a náročný proces, který si většina lidí nemůže dovolit,“ říká Jana Němcová.
A nejenže si většina lidí nemůže dovolit nákladné advokáty – většina z těch, kteří mají už tak svých starostí dost, nemá luxus času a sociálních kontaktů, které by jim umožnily dlouhé a nákladné soudní procesy vést. Vítězství nad zvůlí exekutora bylo v tomto případě možné jen díky tomu, že se kolektiv Kliniky mohl a uměl bránit. Spravedlnost by tu ale měla být i pro ty, kteří nemají peníze, čas ani kontakty. Všechny debaty o tom, jak kultivovat českou společnost, jak vzdělávat lidi, kteří si myslí něco, co se nám nelíbí, a jak zabránit vzestupu nedemokratických sil, by měly reflektovat i to, že je tu významná část společnosti, která se právem cítí v ohrožení, protože se jich nikdo nezastane.
Klinice můžeme poděkovat za to, že ukázala, jak dobré a efektivní je, když se dokážeme účinně a s nejlepším právním zastoupením bránit, a zároveň přinesla i moment zamyšlení nad tím, co můžeme dělat pro to, aby se lidé takové zvůli napříště bránit nemuseli.
Autorka je redaktorka Alarmu.