„Co kdybychom vetkali to nejpokročilejší strojové učení, počítačové vidění a umělou inteligenci do samotné látky obchodu, takže byste už nikdy nemuseli čekat ve frontě? Žádná fronta, žádná pokladna, žádná kontrola.“ Těmito slovy začíná reklama na řetězec obchodů Amazon Go, ve kterých se při příchodu pouze přihlásíte přes aplikaci a dál už nemusíte řešit vůbec nic. O všechno se postarají skenery a umělá inteligence, zákazník jen vytahuje zboží z regálů. Žádná utopie ale není bez vrásek: za zboží musíte pořád platit, aplikace získá další informace o vašem spotřebním chování a nedá se tu ani klasickým způsobem krást. Fronty jsou pryč, to je fajn, horší ale je, že se vám budou technologičtí marketéři snažit namluvit, že se podílíte na pokroku a že díky umělé inteligenci a skenerům zažíváte poslední stadium vývoje vedoucímu k technologickému ráji. Přitom je to pořád jenom obchod, ve kterém se platí.
V tuto chvíli už Jeffu Bezosovi a investorům do digitálních platforem může být celkem jedno, co si o jejich podnikání lidé myslí. Ekonomický nepoměr je už příliš velký a platformy musí brát jen takové ohledy, ke kterým je státy přinutí.
David Graeber ve svém populárním eseji, ve kterém se ptal, „kde jsou létající auta“, psal o zklamání, které musela pocítit nejpozději v roce 2000 celá jeho generace, vyrůstající v šedesátých a sedmdesátých letech s příslibem obrovského technického pokroku. Nejen autoři sci-fi v té době předpokládali, že vědeckotechnický pokrok přinese lidstvu obrovské změny k lepšímu a možná – podobně jako ve Star Treku – změní i politické uspořádání společnosti a z lidských životů bude odstraněn nedostatek. Ale hlavně to bude všechno úžasná zábava a dobrodružství. Žádné báječné vynálezy se však na přelomu milénia nekonaly. Místo toho se o šestnáct let později korporace nejbohatšího člověka planety Jeffa Bezose v reklamě chlubí, že díky nejnovějším technologiím budeme moci v jejích obchodech ještě pohodlněji nakupovat. A když už lidstvo nezakládá kolonie ve vesmíru, jak předpokládali autoři sci-fi padesátých let, může nás těšit aspoň to, že se tam o sedmdesát let později podívá právě Jeff Bezos, zakladatel největšího množství skladů v dějinách.
Privatizace technooptimismu
Na velké technoutopie rozvíjené sci-fi literaturou v poválečném období navázal v osmdesátých letech pochmurný, dystopický cyberpunk, který reflektoval zvětšující se moc korporací a v technologiích neviděl už jen nástroj osvobození, ale také nebezpečí kontroly a zotročení člověka. Technologičtí podnikatelé, objevující se od osmdesátých let, dost dobře nemohli sami sebe promovat jako představitele nového zla a situovali se do rolí vizionářů a nositelů technologického pokroku (známá reklama na Apple využívala estetiku dystopického světa v próze 1984 George Orwella a naznačovala, že společně s Applem teprve přichází svoboda). Technologická utopie se přesunula do soukromého sektoru a jejím proponentem se po roce 2000 stal technologický žurnalismus, pokrývající nadšeně veškeré novinky ze Silicon Valley, a významnou platformou se stal také Tedex. Pro tento typ žurnalistiky byl v USA přelomový rok 2007, kdy byl nastartován boom chytrých telefonů, zájem o technologie v podobě aplikací a gadgetů se výrazně zvýšil a sami žurnalisté přijímali novinky s nadšením informovaných konzumentů.
Technooptimistické rétorice spojené s digitálními startupy se podařilo vytvořit dojem, že technologické firmy jsou kvalitativně odlišné od starých korporací. „Vědátoři a žurnalisté zobrazili tyto společnosti tak, aby se budoucnost, která díky nim přichází, jevila nejen nevyhnutelná, ale také žádoucí,“ píše Sam Harnett ve své studii Na slovech záleží: Jak technologická média pomohla propsat gig společnosti k životu. Podle Harnetta technologická žurnalistika nekriticky přijala slovník samotného technologického průmyslu, a tím mu zajistila obrovský vliv. Celý segment žurnalistiky nekriticky promoval termíny jako „sdílení“, „platforma“, „inovace“ nebo „startup“ a tím novináři „připravili půdu pro několik společností, které ve skutečnosti představují jen malou část ekonomiky, aby získaly mimořádný vliv na právo, podnikovou praxi i způsob, jakým přemýšlíme o práci“.
Zodpovědné Big Tech
V Silicon Valley se podařilo vytvořit příběh, který v něčem připomínal staré utopie poválečných let. Jejími realizátory se měli stát někdejší vizionáři z garáží, budující bláznivý nový digitální svět. Z tohoto modelu vzešlý slovník se stal všudypřítomným. Dokázal získat obrovský zájem investorů, osvojit si PR strategie a svou mytologii posunout tím správným, kapitalizovatelným směrem. V představivosti novinářů-fanoušků „startupy nebyly jen podniky, ale také misijní organizace s potenciálem zrušit status quo, osvobodit lidstvo a změnit svět k lepšímu“. Dřívější mytologie Silicon Valley jako místa plného postkontrakulturních nerdů v garážích zaplněných elektronikou byla přehodnocena. „Tento optimistický příběh se v průběhu desátých let ale postupně vyčerpal. Termíny jako „gig economy“, „surveillance capitalism“ (kapitalismus dohledu), „algoritmizace“ a řada dalších ukázaly novou moc digitálních platforem v negativním světle a zproblematizovaly příběh, který o sobě digitální korporace vyprávěly.
Reportérka časopisu New Yorker Anna Wiener se ve svém článku zamýšlela, jaký nový příběh by nyní, když kouzlo skončilo, mělo Silicon Valley o sobě vyprávět. Citovala přitom jednoho z „bad guys“ světa startupů Marca Andreessena, který v nultých a desátých letech dokázal (i díky skvělému PR a investicím do médií) přetvořit garážové firmy v lákavé investiční příležitosti a založil jeden z prvních investičních fondů právě pro tyto účely. Andreessen si v roce 2020, otřesen pohledem na nepřipravenost Spojených států a celého Západu na pandemii covidu, ve svém kapitálkami nadepsaném eseji IT’S TIME TO BUILD, rétoricky (a v něčem podobně jako anarchista David Graeber) posteskl nad nenaplněnými sny technologických vizionářů: „Kde jsou nadzvuková letadla? Kde jsou miliony doručovacích dronů? Kde jsou vysokorychlostní vlaky, jednokolejky, hyperloopy, a ano, létající auta?“
Podle Anny Wiener investor v eseji ignoroval vliv, jaký má na erozi amerických institucí samotný technologický průmysl, ze kterého Andreessen vzešel a který pomáhal budovat. Především ale esej interpretuje jako volání po moci, kterou pro sebe chce Silicon Valley získat. Napovídají tomu i Andreessenovy nejnovější investice do vzdělávání, hardwaru pro práci z domova, médií a genetického lékařství. Nový příběh o mocnější a možná i zodpovědnější Silicon Valley odráží především nárůst moci, kterou technologické firmy získaly. Jejich snaha představit se v roli tvůrců zodpovědnějších a transparentnějších institucí však nijak nereflektuje korozi pracovních vztahů, kterou platformy způsobují. Zároveň zefektivňují neoliberální rétoriku individualismu a konkurenčního boje, která ve skutečnosti ospravedlňuje velmi jednostranně výhodné vztahy.
Paradoxní komiku současného digitálního technologického boomu a zásadní rozpor mezi tím, jak inovativně se startupy a digitální molochy prezentují navenek a jak krušná a primitivní může být skutečnost, ukazuje nejlépe fenomén tzv. microwork, kdy lidé za počítači po celém světě, často v těch nejchudších zemích, za pár centů plní datová centra, která by se bez nich neobešla. Jenže výčet levné práce, kterou digitální molochy, dovážkové služby a platformy potřebují a využívají, tím zdaleka nekončí. Naopak, digitální platformy mají schopnost pracovní vztahy dál narušovat a postupně rozbíjet to, co se během více než sta let sociálních bojů podařilo získat dělnickému hnutí, odborům a sociálně demokratickým proudům pro pracující. Prekérní práce tu byla i v minulosti, ale platformy ji dovedou vytěžit po všech stránkách.
Gig economy pro třetí svět – vše při starém
Není těžké oprostit se od jazyka technologických influencerů a žurnalistů a vidět, jaký má a ještě bude mít nástup platforem, aplikací a gig economy vliv na podobu práce. Možnosti kapitálu najímat pracovní sílu se díky platformám rozšiřují globálně a naopak schopnost pracovní síly organizovat se a vyjednat lepší podmínky klesá k nule. Ale to není ani zdaleka jediná příčina, proč je pozice práce vůči kapitálu stále slabší. Tento proces nezačal až s chytrými telefony a příslušnými aplikacemi. O oslabování zaměstnaneckých pozic vinou globalizace a nástupu neoliberální ekonomiky se mluví už několik posledních dekád. Navíc pohled z dekolonizační a feministické perspektivy ukazuje, že prekarita, a tedy i prekérní práce, je v globálním kapitalismu spíše standardem, a výjimečné se naopak mohou jevit ty formy práce, které se označují za standardní.
„Prekarita se jeví jako něco nestandardního teprve tehdy, když ji postavíme do kontrastu s fordovskými a keynesiánskými standardy,“ píše historička Eloise Betti a své tvrzení dokládá citacemi řady sociálních vědců, kteří se v posledních letech znovu zabývají fenoménem tzv. prekérní práce. Prekérní či prekarizovaná práce se jako termín usadila postupně během devadesátých let v sociálních vědách, médiích a veřejném diskursu především proto, aby oponovala neoliberálnímu volání po flexibilitě pracovní doby a „modernizaci“ pracovněprávních vztahů i sociálního státu, které se původně objevilo ve Spojených státech a Velké Británii a postupně proniklo do celého světa. V opozici vůči prekérním pracovním vztahům tak stály „standardní pracovní vztahy“, tedy (s ohledem na americký kontext) taková pracovní místa, která zajišťují nejen solidní finanční ohodnocení, ale také zaměstnanecké benefity a zdravotní pojištění.
Optikou dekolonizační nebo feministické perspektivy se „standardní“ pracovní vztahy najednou jeví jako privilegovaný svět vzniklý zejména pro potřeby bílé dělnické třídy v bohatých západních zemích. Dekolonizační perspektiva problematizuje zejména termín „standardní pracovní vztahy“, tedy relativně výhodné, zákonem ošetřené smluvní vztahy mezi zaměstnanci a zaměstnavateli, které ovšem na globálním Jihu neplatily prakticky nikdy. Eloise Betti připomíná, že i slovo „kapitalismus“ má jiný význam v různých částech světa. Prekérní vztahy jsou pro kapitalismus ve velké části světa normou, a nikoliv odchylkou, jak se to může jevit v zemích globálního Severu. S uvolněním globálního pracovního trhu, které kapitalismus platforem bezprecedentně nabízí, tak pracující na Severu přicházejí o své výhody.
Tato perspektiva může otevřít vhled do rozporu mezi starou a novou levicí. Zatímco nová levice si bere za své práva migrantů, lidí chudého Jihu, menšin a žen, stará levice, reprezentující pracující na Západě, u ní nevidí dostatek podpory pro boj za práva domácích pracujících. Málokterý dělník v USA nebo Francii se ztotožní s myšlenkou, že patří k privilegovaným vrstvám. Stará levice zase čelí podezření, že není ochotná bojovat za osvobození všech a její perspektiva je limitovaná na privilegovanou část zaměstnanců z bohatých zemí. Levicoví demokraté v USA, stejně jako řada evropských hnutí a stran, se snaží nalézat novou univerzální řeč pro všechny typy vykořisťování, odpovědět na vzestup ultrapravice se jim zatím ale uspokojivě nepovedlo.
Česká republika zatím stojí kvůli své ekonomické struktuře částečně mimo tento trend. Její ekonomika je natolik závislá na globální dělbě práce a zároveň v ní hraje natolik podřadnou subdodavatelskou roli, že si další prekarizaci v tuto chvíli jen těžko představujeme. To ale neznamená, že se současná konstelace nemůže rychle změnit a že o levnou českou pracovní sílu nepřestane být ve světě zájem. Gig economy zprostředkovávající práci skrze internetové platformy, přitom může snadno odstranit i takové prostředníky jako zákoník práce.
Kronika britské pracující třídy
Ken Loach ve filmu Duch pětačtyřicátého (2013), který se formálně pohybuje na hranici dokumentu a socialistického pamfletu, sugestivně líčí, jak se lidé ve Velké Británii po konci války rozhodli ve své vlasti nadobro skoncovat s bídou. Solidarita a pospolitost, díky níž dokázali poddaní Jejího Veličenstva vzdorovat Hitlerově třetí říši a společně se spojenci zvítězit ve válce, se měla přenést také do politiky. Britové po válce měli stále v živé paměti meziválečnou etapu spojenou s chudobou, hladem, obrovskou nezaměstnaností, mizerným bydlením, nedostupnou lékařskou péči a nerovnostmi obřích rozměrů. Labouristická strana, která zvítězila v roce 1945 ve volbách (přestože proti ní stál v čele konzervativců národní hrdina Winston Churchill), plánovala všechny tyto problémy vyřešit jednou provždy. Po válce ve Spojeném království začala masivní veřejná výstavba bydlení, vznikl národní zdravotní systém a vláda znárodnila klíčová odvětví ekonomiky s cílem dosáhnout stability a předejít výkyvům způsobujícím masovou nezaměstnanost. Začala „tučná poválečná léta“, která však v Británii zatížené válečnými půjčkami a poničenou ekonomikou, tučná příliš nebyla. Přesto se podařilo vybudovat sociální stát a masy lidí z pracující třídy poznaly pro ně dosud nebývalý standard (v meziválečné Velké Británii byla stále běžná úmrtí dětí z důvodů nemoci, podvýživy a špatných bytových a hygienických podmínek).
Tři roky po filmu Duch pětačtyřicátého natočil Ken Loach sociální drama Já, Daniel Blake (2016). Příběh starého dělníka po infarktu a jeho kamarádky samoživitelky líčí sociální stát v soudobé Británii, který se po řadě reforem směrem k „efektivitě“ ocitl v troskách. Byrokracie a nové předpisy znemožňují efektivně pomáhat lidem v nouzi a ti rychle padají na dno. Důstojnost, kterou dělník Daniel Blake požaduje po úřadech, a solidarita, po níž volá a kterou si Blake a jeho přátelé z chudého prostředí stále projevují, už z pohledu státu neexistuje. Nezaměstnaný je už jen podezřelý parazit. Kritika dojemného, ale poněkud stereotypního Loachova filmu si všímala jisté formální i obsahové neaktuálnosti, s níž režisér popisuje strádání nezaměstnaného dělníka v Británii. „Loachův narativ jako by ustrnul pár let po porážce horníků ve Walesu. Dělnická třída nezaměstnaných je stále stejně impotentní, depresivní a bílá. Transformace, kterými prošel kapitalismus v posledních dvaceti, třiceti letech, Loache nezajímají. Neuvidíte u něj žádného nezaměstnaného přivydělávajícího si šoférováním pro Uber. Filmové zpracování tak nemůže postihnout onen propletenec závislosti, vykořisťování, ale také vděčnosti a ideologického souznění, charakteristický pro soudobou „ekonomii sdílení“, jež se snaží v Evropě i ve Spojených státech mobilizovat schopnosti a prostředky těch, kteří zůstali za branami oficiálního trhu,“ napsal pro Alarm novinář Jakub Horňáček.
Loach však není tak zcela nevšímavý, jak mu Horňáček vyčítá. I když se hlavní příběh točí okolo staršího bílého dělníka, jeho mladší černý kamarád China pociťuje koncept agenturní práce na vlastní kůži jakožto manuálně pracující ve skladu, do kterého jej povolají, kdykoli se šéfům zachce, byť třeba jen na hodinu. Svou nevýhodnou situaci China řeší pololegálním kšeftováním přes internet se značkovými botami z Číny. Snímek Já, Daniel Blake měl být posledním Loachovým filmem, kterým režisér a kronikář života bílé pracující třídy symbolicky uzavíral jednu éru pracujících Britů. A uzavíral ji dost depresivně: na pohřbu, čtením vzkazu mrtvého dělníka, který odmítá ztratit důstojnost, avšak přesto selhává.
Nakonec však společně se svým scenáristou, bývalým lidskoprávním aktivistou Paulem Vovertym, vytvořil Ken Loach ještě jeden film reflektující život pracující třídy v době, kdy samotný koncept „pracující třídy“ zmizel z politiky. Ricky, hlavní hrdina posledního Loachova snímku Pardon, nezastihli jsme vás, pracuje pro rozvážkovou službu. Není už zaměstnancem, ale partnerem společnosti, která mu nedává „mzdu, ale odměnu“. Přestože film stále nabízí obrazy společně manuálně pracujících mužů překládajících ve skladu balíky na rozvážku, žádná kolektivní ideologie už je nespojuje. Naopak se vnímají jako konkurenti. Ricky na začátku sní o vlastním domě, který si díky výdělkům u rozvážkové firmy pořídí, jenže se stále více zadlužuje.
Modelování technologie
V roce 2017, tedy přibližně v době, kdy Loach točil svůj poslední film, pracovalo v Británii v gig economy 1,1 milionu lidí, tedy zhruba stejně jako v britském zdravotnictví. Podle projektu Tech for Good nejde zdaleka jen o známé platformy, které se nejčastěji objevují v novinových titulcích, ale taky o platformy sjednávající různé druhy brigád, tzv. zero hour kontrakty. A počet firem a pracovních zakázek a úkonů poptávaných touto cestou dál raketově roste. Čtvrtina lidí do třiceti podle Tech for Good předpokládá, že tyto prostředky bude využívat při své budoucí práci. Tech for Good zvažuje i zkoumá možnosti, jak použít aplikace ke skutečnému zlepšení života, což se v současnosti převážně neděje. „Technologie je pravděpodobně neutrální. Může být použita k dobrým nebo špatným věcem. Myslím, že obecně ale její použití na poli práce vede k přesunu rizika od zaměstnavatelů na lidi, kteří pro ně pracují, ale nejsou jejich zaměstnanci, nýbrž kontraktoři,“ říká v podcastu Techworkers sociální výzkumník Dan Tomilson.
Soudní rozhodnutí v některých zemích (Německo) v poslední době sice donutila platformy přiznat svým kontraktorům zaměstnanecká práva, ale je otázka, zda to bude stačit. Nerovnováha je příliš velká. Financializace bydlení, kvůli které se bydlení stává i v bohatých zemích stále méně dostupné, je způsobená vstupem investičního kapitálu do této oblasti. Právě kvůli tomu ceny bydlení například v České republice vůbec neodrážejí příjmy populace. Růst platforem, které jsou mimo jiné také projektem velkého kapitálu tvořícího monopol, jemuž se ostatní musí přizpůsobit, je financovaný z přebytků finančního kapitálu, který nemá kam jinam investovat, a jejich hodnota tedy neodpovídá reálným ekonomickým potřebám. Mnohem spíše se jedná o investici do klíčové infrastruktury, kterou si podobně jako bydlení lidé jen pronajímají. Kontraktoři si pronajímají práci u platforem podobně, jako si nájemníci pronajímají bydlení u majitelů.
Pokud je budoucnost tvořená platformami vzniklými jako svého druhu spekulace velkého kapitálu, těžko se v oblasti práce něco změní k lepšímu. Platformy nebudou dělat něco zásadně jiného než velký kapitál starého typu – tedy donekonečna brojit proti státním zásahům do svobody podnikání. Jejich možnosti útoků na regulace a stát se ale dál rychle zvětšují. V tuto chvíli už Jeffu Bezosovi a investorům do digitálních platforem může být celkem jedno, co si o jejich podnikání lidé myslí. Ekonomický nepoměr je už příliš velký a platformy musí brát jen takové ohledy, ke kterým je státy přinutí. Kam může vést tento nepoměr, ukazuje příklad z oblasti popové hudby. Autoři hudby a slov i ke známým hitům nedávno sepsali společný dopis, ve kterém si stěžují na minimální platby za písně, jež napíšou. Popové hvězdy fungující jako obří labely si mohou dovolit jim platit naprosté minimum (a neuvádět je jako autory), a to přesto, že jejich zisky jsou často skutečně astronomické, a tak se autoři hudby pohybují v pasti gig economy. Článek BBC dokonce uvádí zjištění parlamentní komise, která se placením autorů hudby zabývala a zjistila, že řada hudebních autorů musí mít druhé zaměstnání, aby vůbec utáhli nájem. Málokoho překvapí, že autoři popových písní jako přivýdělek velmi často volí ježdění pro Uber, které je přeci jen časově flexibilní. Jako odpověď na prekarizaci vaší pracovní pozice se totiž vždycky dá najít platforma, která slibuje, že zalepí díru ve vašem rozpočtu.
Autor je redaktor Alarmu.
Text vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
