Foto Petr Zewlakk Vrabec / A2larm
Řada LGBT+ lidí se v Česku potýká s násilím, které pramení ze stereotypních předsudků pachatelů. Mnohdy se přitom jedná i o fyzická napadení nebo takové urážky, které pro ně mají celoživotní psychické následky. Devět z deseti napadených se přitom se svou zkušeností veřejně nikdy nesvěří, protože nevěří, že by se o jejich příběh někdo zajímal. Některé oběti přemýšlí i o sebevraždě, v horším případě se o ni pokusí nebo ji dokončí. I proto jsem se spojila se spolkem Prague Pride v souvislosti s bojem proti homofobii a transfobii.
Násilí za denního světla
Na základě příspěvku, který jsem přidala na sociální sítě a který hledal někoho, kdo má zkušenost s předsudečným násilím, se mi ozvalo několik napadených a vyslechla jsem si jejich příběhy, které budou postupně publikovány na webových stránkách Prague Pride. Cílem sdílení těchto příběhů je společně s právnickou organizací In Iustitia povzbudit další napadené, aby se nebáli o svých zkušenostech mluvit a nahlašovali je veřejným institucím, které jim mohou pomoci jak po sociální, tak právní stránce. Jména některých napadených byla na jejich žádost v textu změněna. Jedná se o reálné osoby, jejichž identita je autorce textu známa.
V Česku neexistuje právní úprava, která by stíhala homofobní a transfobní násilí stejně přísně jako třeba rasové nebo náboženské násilí.
„Seděl tam tehdy podnapilý pán, který si chtěl kousnout do mého jídla. Slušně jsem odmítla, ale pak od něj přišla nečekaná reakce. Řekl mi, že pokud spím s ženami a chovám se jako chlap, tak mám jít ven a dostanu jako chlap,“ popisuje nepříjemnou životní zkušenost třicetiletá Karolína, která se před sedmi lety stala obětí předsudečného násilí ve svém rodném městě v Ostravě-Porubě. „Řval po mně, plival a házel zapálené nedopalky. Zavolala jsem policii, která ho musela dokonce dvakrát odvézt, protože poprvé se vrátil,“ dodává Karolína. Podle ní šlo o místní hospodu, kde o její sexuální orientaci všichni věděli, agresora znala pouze od vidění.
Karolínin příběh je příkladem toho, že se v Česku s předsudečným násilím setkáváme na běžně dostupných místech, za denního světla i v průběhu každodenních sociálních interakcí. Jde o formu násilí, které je motivováno předsudky útočníka vůči skupině, kterou v jeho očích napadený reprezentuje. Forma násilí má ve většině případů podobu obtěžování (ponižování, výsměch), ale i fyzického či sexuálního napadení nebo vyhrožování.
Karolína není jediná, kdo se v Česku s podobným útokem setkal. LGBT+ lidé jsou podle právnické organizace In Iustitia, jež se zabývá předsudečným násilím v celé jeho šířce, typickou skupinou lidí, kteří se s takovými formami násilí potýkají. Kromě nich jsou to také zdravotně postižení, Romové nebo lidé bez domova. Největší rozruch v posledních dnech vyvolal útok v centru Prahy na šéfredaktora časopisu LUI Jakuba Starého, jeho přítele a jejich kamaráda. Podle Starého k útoku došlo z toho důvodu, že držel svého přítele za ruku.
Napadení zpětně litují, že incident nenahlásili
Jakub se ozval, ale většina napadených o své zkušenosti mlčí, a proto o počtu útoků na LGBT+ lidi v Česku nevíme skoro nic. Většinovým důvodem pro mlčení je přesvědčení, že se nic závažného vlastně nestalo. „U gayů, leseb a transgender osob je to o to složitější, že agresory často bývají lidé z rodiny nebo z bezprostředního sociálního okolí. Oznámení takové skutečnosti policii je tedy v tomto případě mnohem horší. Další problém je ten, že řada z nich se se svou menšinovou orientací či identitou ještě nesvěřila svým blízkým, a proto zvažují, jestli napadení oznámí, a tím pádem se vyoutují,“ vysvětluje důvody, proč LGBT+ lidé útoky neoznamují, ředitelka neziskové organizace In Iustitia advokátka Klára Kalibová. „Oznámení také brání předchozí špatné zkušenosti v situacích, kdy se LGBT+ lidé na policii o pomoc obrátili a setkali se s diskriminací nebo zlehčováním toho, co prožili,“ upozorňuje právnička.
Příkladem toho, že se napadení bojí o svém nepříjemném zážitku mluvit, je třicetiletý Oliver, který pochází z menšího města na severu Čech. Když mu bylo patnáct, po městě se rozneslo, že je gay. „Zrovna jsem procházel kolem hospody a čůrali tam nějací kluci v křoví. Najednou na mě začali pokřikovat, co na ně zírám, že jim koukám na penis a že na takové věci nejsou zvědaví. Pak se za mnou rozeběhli a křičeli na mě, že mě zmlátí,“ popisuje Oliver začátek potyčky a dodává, že agresoři byli mnohonásobně silnější než on, takže proti nim neměl žádnou šanci. To bylo poprvé, kdy se Oliver popral. Bylo mu patnáct let. Ti samí kluci ho i nadále vyhledávali. Jeden z nich zjistil, kde Oliver bydlí a s kamarády na něj pak čekali u jeho domu. Jelikož se Oliver bál, že když to někomu řekne, celá situace se zhorší, raději o tom, co zažil, mlčel. Rodičům dlouhou dobu neřekl, že se bojí chodit ven, a incident nenahlásil policii. Později, když se rodičům svěřil, pořídili mu psa a ven chodil jen s ním a ještě k tomu pozdě večer. „Do dnešního dne mám depresivní stavy a úzkostnou poruchu. Raději obcházím hospody z druhé strany, protože ve mně vždy převládne pocit, že se může něco stát,“ vysvětluje Oliver svůj aktuální psychický stav. Zpětně je mu líto, že do všeho už dříve nezahrnul rodiče a policii. Chtěl by aspoň vědět, kdo byli lidé, kteří na něj pokřikovali nebo se do něj fyzicky naváželi. Dodnes jejich jména nezná, přestože oni to jeho znali od počátku.
Napadení se podle Kalibové bojí o svém zážitku mluvit také kvůli nedůvěře v orgány, které jim mají pomoci, především v policii. Napadení se domnívají, že by s útokem stejně nic neudělala (například kvůli nedostatku důkazů), případně že dalším útokům nemůže zabránit. Tiskový mluvčí policejního prezidia České republiky Ondřej Moravčík však ujišťuje, že je takovým případům věnováno stejné úsilí jako těm ostatním. „Policisté jsou pravidelně školeni a součástí je samozřejmě i způsob práce s oběťmi trestných činů. Ubezpečujeme, že se plnohodnotně a individuálně věnujeme každému konkrétnímu případu a v žádném případě nenahlížíme skrz prsty na osoby s jakoukoliv sexuální orientací. Všem naopak říkáme, aby nám takové činy oznamovali, vycházíme jim vstříc a přistupujeme k nim citlivě,“ říká Moravčík.
S předsudečným násilím se setká každý druhý gay nebo lesba
Z výzkumu veřejného ochránce práv z roku 2019 plyne, že se s určitou formou násilí nebo obtěžování setkalo až 55 procent dotázaných LGBT+ lidí. Přestože se to tedy týká každého druhého gaye nebo lesby, pouze devět procent z nich případ ohlásilo. V dalších 91 procentech o své zkušenosti nikomu neřekli. Nedostatek informací o předsudečném napadání v policejních statistikách bývá ale podle organizace In Iustitia často interpretován tak, že k žádným útokům nedochází, a pokud ano, nejsou závažné. „Naposledy nedostatek oficiálních statistických dat použilo ministerstvo spravedlnosti jako argument proti novelizaci trestního řádu. Ministerstvo odmítá rozšířit předsudečnou pohnutku o útoky vůči LGBT+ lidem. Jinými slovy nehodlá vypořádat dvoukolejnost právní úpravy, kdy předsudečné útoky motivované rasismem jsou trestány přísněji než předsudečné útoky motivované homofobií. Podstata obojího je přitom stejná – dopad na osobní charakteristiku napadeného,“ říká Klára Kalibová. Moravčík potvrzuje, že útoky, které cílí na LGBT+ komunitu, nejsou na základě statistických dat časté, ale dodává, že taková jednání nepodceňují a jsou si vědomi jejich závažnosti. „Policie České republiky nevede statistiky homofobního násilí, na sexuální orientaci se v rámci výslechů neptáme a neevidujeme ji. Pocitově a ze zkušeností z jednotlivých krajských ředitelství to je ale okrajové téma, se kterým se setkáváme naprosto ojediněle,“ tvrdí Moravčík.
„Policie České republiky nevede statistiky homofobního násilí, na sexuální orientaci se v rámci výslechů neptáme a neevidujeme ji. Pocitově a ze zkušeností z jednotlivých krajských ředitelství to je ale okrajové téma, se kterým se setkáváme naprosto ojediněle,“ tvrdí Moravčík. Kalibová se stanoviskem policie nesouhlasí. „Do statistik je homofobní pohnutka jako kategorie zavedena již několik let. Policisté ji ovšem neumějí vyplnit. Většina o ní ani neví.“ Dalším problémem je i odborná neznalost toho, jak se homofobní nebo transfobní pohnutka objasňuje. „Většina policistů si myslí, že se musí ptát na sexuální orientaci poškozeného. Přitom mají zkoumat pohnutku pachatele, to jsou dvě různé věci. Pokud je někdo napaden pro to, že jej útočník považuje za gaye, tak to má být evidováno a vyšetřováno jako homofobní útok,“ vysvětluje Kalibová.
Nechci dál žít!
Podle výzkumu Anny Šabatové mají LGBT+ lidé specifické zdravotní potřeby. Protože jsou pro svou menšinovou orientaci či identitu silně stigmatizovanou skupinou lidí, jsou jim kvůli společenským předsudkům připisovány negativní vlastnosti a tyto stereotypy jsou dále přiživovány některými médii nebo veřejně známými osobnostmi, jak se například nedávno stalo během projednávání přijetí manželství pro všechny. Takové společenské smýšlení u LGBT+ lidí vyvolává takzvaný menšinový stres, který může mít významný dopad na jejich duševní zdraví. Jedná se o nadbytečný stres, kterému jsou vystaveni jednotlivci ze stigmatizovaných skupin v důsledku své menšinové pozice ve společnosti. Jinými slovy, neheterosexuální lidé se musí vypořádávat se stresem, který je typický pro většinovou populaci, a navíc ještě s nadbytečnou psychickou zátěží, která plyne z jejich menšinových charakteristik. Extrémní případy zoufalství a neschopnost dál žít svůj život u nich mnohdy vrcholí pokusy o sebevraždu nebo i dokonanými sebevraždami.
Třiadvacetiletý Kyle se pokusil o sebevraždu, když mu bylo čtrnáct let. Jako trans muž si v životě vyslechl mnoho nadávek a urážlivých vtipů. Přestože se s rodiči často stěhovali, nedařilo se mu v žádném kolektivu vytvořit si kamarády. Aby si je našel, nechal si narůst dlouhé vlasy a začal se oblékat jako dívka. Poté, co se zamiloval do své kamarádky ze třídy, se situace ještě zhoršila. „Všichni se o tom dozvěděli a zase se se mnou nikdo nechtěl bavit. Byl jsem ‚ta buzna‘ a nikomu nestačilo, že jsem se kvůli tomu, abych zapadl, cítil nepříjemně. Oni mi museli každý den připomínat, že mezi ně nepatřím. Byl jsem sám a cítil jsem se tak každou minutou,“ pokračuje Kyle. Tyto špatné zkušenosti ho přivedly k myšlence, že nechce dál žít. „Snědl jsem snad všechny prášky, co jsem doma našel. Doufal jsem, že tohle pomůže, ale ne, našla mě mamka a donutila mě všechno vyzvracet,“ vzpomíná. Nejhorší zážitek má Kyle z cesty do obchodu, kdy ho napadli neznámí muži. „Měl jsem sluchátka v uších a najednou jsem ucítil strašnou bolest. Křičel jsem o pomoc, prosil, ať mě nechají jít, ale bylo to marné. Kopali mě do břicha, obličeje a žeber. Uslyšel jsem mužský hlas, který říkal něco o tom, že si to zasloužím a že nejsem ani člověk. Poslední jejich slova co si pamatuji, než jsem omdlel tou šílenou bolestí, byla: ‚Snad už nevstaneš, buzno‘,“ dodává Kyle s tím, že když se probral v sanitce, byl naštvaný, že ho někdo opět zachránil. Poté se znovu probudil až v nemocnici.
Kvůli těmto a mnoho dalším případům spolek Prague Pride, věnující se LGBT+ tématům, přišel s novou kampaní Ozvi se, která vyzývá všechny oběti předsudečného násilí, aby svou zkušenost nahlásily skrze přiložený formulář. „Naše iniciativa si dala za cíl dlouhodobě zvyšovat povědomí o útocích samotných a škále předsudečného násilí, která může mít mnoho forem, od verbálních až po ty opravdu útočné. Chceme ukázat, že mlčením se nic nezmění,“ popisuje záměr nové kampaně Ozvi se tiskový mluvčí organizace Prague Pride Daniel Zikmund. „Otevřením tohoto tématu a sdílením lidských příběhů doufáme, že motivujeme další k tomu, aby promluvili a nebáli se. Čím více příběhů budeme schopni popsat, tím lépe se pak bude upravovat případná legislativa, která by lépe chránila oběti, a zároveň budeme schopni i lépe vzdělávat policejní složky, jak k takovým příběhům správně přistupovat,“ dodává Zikmund.
Jakkoli je rozhodnutí policii nekontaktovat pochopitelné, nedostatek oficiálních dat podle organizace In Iustitia vede k tomu, že pachatelé zůstávají bez trestu, a mohou tak v napadání dál pokračovat. Organizace proto obětem poskytuje poradenství a právní i jiné formy pomoci. „Doufám, že kampaň, kterou děláme s Prague Pride, je začátek uvědomění si, že tu problém s předsudečným násilím je. Je potřeba, aby se napadení dozvěděli, že se na nás kdykoliv mohou obrátit a požádat o pomoc a podporu v bezpečném a respektujícím prostředí. V Česku neexistuje právní úprava, která by stíhala homofobní a transfobní násilí stejně přísně jako třeba rasové nebo náboženské násilí. To je něco, co je nutné změnit,“ vysvětluje Kalibová, proč je kampaň důležitá.
Autorka studuje politologii.