Foto Wikimedia Commons (CC0 1.0)
Volby jsou za rohem a je potřeba ukázat, kdo nám to tady kazí. Jako obvykle jsou první na ráně státní zaměstnanci. Nebývale konkrétní byl o víkendu europoslanec a místopředseda KDU-ČSL pro komunikaci (!) Tomáš Zdechovský, když se opřel do všech, kdo pracují ve státních podnicích.
Ve státních podnicích jsem zatím nenarazil na člověka, kterého bych zaměstnal….
— Tomáš Zdechovský (@TomasZdechovsky) June 19, 2021
Třídní boj naruby
Mezi státní podniky patří třeba Česká pošta s více než třiceti tisíci zaměstnanci, Lesy ČR nebo některé výzkumné ústavy. V případě řadových zaměstnanců – kterých je drtivá většina – mluvíme o náročné, společensky potřebné a nijak zvlášť dobře placené práci; třeba doručovatelé a doručovatelky brali loni 22,5 tisíce hrubého. Proč se europoslanec rozhodl desetitisíce takových lidí jednou větou odepsat jako nezaměstnatelné, nevíme. Je to překvapivé i s ohledem na pracovní vytížení samotného Tomáše Zdechovského, který sám přiznává, že práce europoslance není povolání na plný úvazek. Kromě ní se věnuje třeba kauzám, jako je případ sourozenců Michalákových, obhajobě za vraždu odsouzeného Petra Kramného, fotogenickému výcviku v armádních zálohách nebo psaní blogu, ve kterém žertovně navrhuje kvóty na rande s tlustými lidmi nebo rasovou diverzitu v Divadle Járy Cimrmana a kritizuje progresivní nešvary, například snižování rozdílů ve znalostech a dovednostech žákyň a žáků.
Ze zákaznického pohledu je možné mít k práci pošty spoustu výhrad. Vtipy na nezastižení doma děláme ve chvílích frustrace všichni – jenže čí je to vina? Určitě ne řadových zaměstnanců pošty, kteří za legrační mzdu vstávají za tmy.
Výpad pana Zdechovského je ale jen symptom obecnějšího předvolebního trendu, který můžeme označit jako obrácený třídní boj. Jeho podstatou je snaha oslovit voliče a voličky ze střední třídy a namluvit jim, že právě oni – a daný politik jako jejich zástupce – představují podnikavý a aktivní předvoj společnosti. V úspěchu jim brání ostatní, zaostalejší skupiny: příjemci dávek, nezaměstnaní nebo právě líná a neschopná třída státních zaměstnanců. Stačí ji omezit, a bude líp, jak to ostatně slibuje i volební program Zdechovského koalice SPOLU se záměrem propustit 13 procent státních úředníků.
Nepřátelská entita
Podobné návrhy mají vždycky jedno společné – koncept státu ne jako společné dohody občanů, ale coby nepřátelské entity, která chce vysávat a omezovat schopné. Taková představa byla pochopitelná těsně po roce 1989, kdy jsme si stát spojovali se vším špatným – od represí proti občanům po neefektivní řízení ekonomiky. Za třicet let od revoluce se přitom česká veřejná debata daleko neposunula, a zatímco žebříčky kvality života vedou silné sociální státy, jako jsou severské země, Rakousko a Německo, u nás pořád rezonuje myšlenka „štíhlého státu“, který se úspěšným neplete do života. Ti úspěšní jsme my a z koláče nám ujídají všichni, kdo jsou na socioekonomickém žebříčku pod námi.
Stát je přitom víc než jen základní infrastruktura pro realizaci našich ekonomických zájmů – je to společná dohoda o světě, a jeho pojítkem je solidarita těch, kteří měli štěstí, s ostatními. Stát tvoříme všichni dohromady – lékaři, kteří nám zachrání život, učitelé našich dětí i politici a političky, které si na zlepšení života dočasně najímáme. Zastánci „štíhlého státu“ místo toho sugerují postavu státního zaměstnance jako jinde nezaměstnaného parazita; úředníka bez tváře, nebo v aktuálním případě pana Zdechovského třeba vaší paní pošťačky. Právě na jejím případě je snadné ukázat, jak je takové rozdělování společnosti nesmyslné a škodlivé:
Solidarita namísto předsudků
Ovšemže ze zákaznického pohledu je možné mít k práci pošty spoustu výhrad. Vtipy na nezastižení doma děláme ve chvílích frustrace všichni – jenže čí je to vina? Určitě ne řadových zaměstnanců pošty, kteří za legrační mzdu vstávají za tmy, aby nám roznesli halířové objednávky z AliExpressu a navzájem si musejí prodávat nesmyslné finanční produkty. Třídní hněv politiků se přitom zřídkakdy obrací proti managementu pošty, který situaci zapříčinil. Ten je navíc před neúspěchem na rozdíl od paní pošťačky chráněný zlatými padáky – a za jeho jmenování jsou odpovědní právě politici.
Podobnému narativu čelí i České dráhy, které jsou od rozbití státního podniku začátkem nultých let akciovkou ve stoprocentním vlastnictví státu. Ačkoliv kvalita jejich služeb se zvyšuje a se ctí obstojí ve srovnání se soukromými dopravci, realita nemá šanci ve srovnání s raně devadesátkovou poučkou, že soukromý vlastník bude vždycky lepší než státní. Co přitom platí ve vysoce konkurenčních odvětvích, není už tak zřejmé v případě základní infrastruktury a služeb, kde je kvalita a dostupnost pro všechny občany důležitější než ziskovost – právě třeba v oblastech veřejné dopravy nebo poštovních služeb.
Svět není černobílý a když ho tak budeme malovat, nijak si nepomůžeme. Panu Zdechovskému a jeho kolegyním a kolegům můžeme doporučit, aby přestali populisticky vytvářet falešné propasti mezi sociálními skupinami a dělat ze slova stát“ strašáka a ze státních zaměstnanců nebo zaměstnanců státních podniků neschopné a líné vyžírky. Byl by to první krok k tomu, abychom si vytvořili solidární společnost, kde své důstojné místo najde každý. Stát nejsou ti druzí, jsme to my.
Autor je pedagog.