Foto Mænsard Vokser (CC BY-SA 4.0)
Neomezený růst na planetě s omezenými zdroji není možný. Tuto větu slyšel snad každý, kdo se zajímá o environmentální otázky, a drtivá většina s tímto výrokem souhlasí. Bohužel jen málokdo podle ní jedná. Nepřekvapí, že iluzi o nekonečném růstu posilují korporace, které svým greenwashingem potvrzují představu, že mohou vyrábět pořád více, a chlácholí nás tím, že teď už bude jejich produkce „zelená“, „cirkulární“ nebo „obnovitelná“. Podobně populistické vlády u každého politického rozhodnutí tvrdí, jak pozitivní dopad bude mít na růst ekonomiky. Alarmující však je, že tuto představu posiluje i vědecká komunita Mezivládního panelu pro klimatickou změnu (IPCC). Právě tato instituce přitom do velké míry ovlivňuje, co je v rámci klimatických snah považováno za potřebné, možné či nemožné. Žádná socio-ekonomická věda ale není neutrální a výjimkou nejsou ani scénáře IPCC, při jejichž modelování do nich vstupují předpoklady a hodnoty, které dnes považujeme za přijatelné.
Ještě rychlejší Bolt
Pojďme ale rozebrat několik problematických předpokladů z dílny IPCC. Tato mezinárodní vědecká komunita věří, že dosáhneme zeleného růstu, i když tomu zatím nic nenasvědčuje. Všechny scénáře IPCC, které modelují budoucnost do roku 2100, počítají se zeleným růstem, tedy s předpokladem, že díky technologickým inovacím budeme schopni oddělit ekonomický růst od jeho emisní a materiálové náročnosti a dosáhneme tzv. absolutního decouplingu. Tato teorie ale zatím nebyla potvrzena. Navzdory dosavadním inovacím je růst pořád provázán se stoupající spotřebou materiálu. Co se týče emisí, k mírnému decouplingu dochází, ale přehled výzkumů dnes vyvrací představu, že by dekarbonizace mohla být dostatečně rychlá na to, abychom se vyhnuli klimatickému kolapsu.
Ideologie růstu je v nás zakořeněna tak hluboko, že je jednodušší představit si technologický pokrok několikrát větší, než jakého jsme byli historicky schopni dosáhnout, kolonizaci Marsu nebo zrcadla ve vesmíru než společnost bez růstu.
Čím větší bude ekonomický růst, tím těžší bude dosáhnout uhlíkové neutrality. Pokud bychom pokračovali v globálním růstu HDP o tři procenta ročně, což je průměr z posledních deseti let, globální ekonomika by byla v roce 2100 desetinásobně velká. To je predikce jen těžko slučitelná s planetárními limity. Navíc kromě toho, že ekonomický růst je environmentálně neudržitelný, v západních zemích není ani nezbytný, protože nezvyšuje spokojenost obyvatel.
Pokud bychom chtěli dosáhnout čísel, ke kterým zavazuje Pařížská dohoda, museli bychom snižovat globální emise o 7,6 procenta ročně. Studie, která byla často citována právě na podporu zeleného růstu, zmiňuje příklady 18 vyspělých západních zemí, které jsou ve snižování emisí nejúspěšnější. V průměru se jim mezi lety 2005 a 2015 podařilo snížit emise o 2,4 procenta ročně, tedy třikrát méně, než je potřeba. Pokud od států chceme, aby se jejich míra decouplingu razantně zvýšila, je to, jako bychom chtěli od Usaina Bolta, aby příští rok běžel třikrát rychleji. A nejen to. Pak bychom tu samou rychlost požadovali i po zbytku světa. A vzhledem k tomu, že naše ekonomiky mají během tohoto závodu pořád růst, běžec by zároveň měl být rok od roku tlustší a tlustší.
Raději až na Mars
Ani dostatek empirických důkazů o tom, že zelený růst nefunguje, ani překročení několika planetárních limitů tedy nepřimělo vědeckou komunitu IPCC, aby začala modelovat scénáře, podle kterých bychom v bohatých západních zemích zmenšovali ekonomiku, a tedy i spotřebu. Navíc, i kdyby se nám povedlo snižovat emise přesně podle jejich doporučení, klimatickou hrozbu bychom neodvrátili. Většina IPCC scénářů totiž počítá s tzv. přestřelením, tedy s tím, že vypustíme více emisí, než je přijatelné, a zpětně je z atmosféry budeme schopni odstranit.
Globální klima je ale komplexní systém, který má svoje body zlomu. A je těžko odhadnutelné, kde přesně jsou. Každopádně po jejich překročení se spustí navzájem se posilující zpětné vazby. Příkladem může být tání ledovců: pokud se oteplí a roztají některé ledovce, slunce se dále nebude odrážet z bílého povrchu, ale bude ho pohlcovat oceán, což přispěje k dalšímu oteplení, dalšímu tání ledovců atd.
Není navíc úplně jasné, jak emise z atmosféry dostat. Drtivá většina scénářů spoléhá na vývoj technologií, které budou zachytávat uhlík. Zasadíme stromy, spálíme je, energii využijeme a vzniklý uhlík budeme zachytávat a ukládat pod zem. Jistě, komu by se takové řešení nelíbilo. Bohužel mají tyto technologie řadu obrovských nedostatků. Zatím jsou příliš drahé, nejsou lehce šiřitelné a navíc představují bezpečnostní riziko. Nicméně, i kdyby byly levné a bezpečné, je zde další problém. Pokud bychom chtěli zachytit tak velké množství uhlíku, potřebovali bychom vysadit obrovský počet stromů, které by zabraly téměř tři rozlohy Indie. To by mělo závažné negativní dopady na produkci a cenu potravin, původní lesy by byly nahrazeny monokulturami vysoce výnosných druhů a odnesla by to také zdecimovaná globální biodiverzita.
Vědci, kteří s těmito technologiemi přišli, sami varovali, že mohou v boji proti klimatické změně sehrát jen malou roli a že není možné na ně spoléhat ve větším měřítku. Přesto na nich od roku 2005 IPCC zakládá své modely. A právě kvůli spoléhání se na vysoce problematické technologie se náš uhlíkový budget z ničeho nic takřka zdvojnásobil. To umožnilo politikům odkládat rapidní snižování emisí a pokračovat ve zvětšování ekonomiky.
Co by se stalo, pokud bychom tyto technologie nepoužili? Ze studie vychází, že pokud by ekonomický růst v západních zemích pokračoval rychlostí 1,86 procenta HDP ročně a vzali bychom v potaz historickou odpovědnost bohatých zemí, rychlost decouplingu by v nich musela být 15,8 procenta ročně. Což je šestkrát více, než byly schopné dosáhnout nejúspěšnější země na světě.
Pro IPCC bude těžké modelovat ekonomické scénáře, na které ještě nikdy v historii nedošlo. Nicméně, s technologiemi, které ještě neexistují, nakládá dost odvážně. Ideologie růstu je v nás zakořeněna tak hluboko, že pro běžné lidi, ale i pro vědce je jednodušší si představit technologický pokrok několikrát větší, než jakého jsme byli historicky schopni dosáhnout, kolonizaci Marsu nebo zrcadla ve vesmíru než společnost bez růstu. Reprodukuje se tak představa, že k zelenému růstu neexistuje žádná alternativa. Ale ona existuje. Je jí nerůstová společnost. Ta už dávno není doménou čistě aktivistického a akademického hnutí. Dnes ji zmiňují i uznávané instituce jako Evropská agentura pro životní prostředí.
Prosadit nerůst politicky
Řada vědců i politiků říká, že nerůstová budoucnosti je utopií, ale současné výzkumy o decouplingu naznačují, že nerealistickou utopií je myšlenka zeleného růstu, protože právě růst ničí samotné základy života na Zemi. Růst je navíc často doprovázen negativními jevy, které kvalitu života zhoršují – přináší vysokou míru stresu, epidemii duševních onemocnění, nerovnosti, nedostatek volného času, znečištění životního prostředí a další. Pokud budeme brát tyto výzkumy vážně, pak modelování alternativních scénářů není utopistické, ale radikálně realistické. Je na čase začít hledat způsoby, jak zmenšovat a restrukturalizovat ekonomiku bez toho, že by to mělo negativní dopady na kvalitu života obyvatel nebo že bychom ji dokonce zvýšili.
Návrhy nerůstových politik, jako je snížení pracovní doby, maximálního příjmu nebo zavedení základního nepodmíněného příjmu, mají potenciál výše uvedené problémy vyřešit. Fakt, že spokojený život s mnohem menší materiální spotřebou je možný, dokazují země jako Kostarika, které s pětinou HDP na obyvatele a minimální environmentální stopou dosahují stejné očekávané délky života a spokojenosti se životem jako USA.
Minulý týden vyšel jeden z prvních matematických modelů nerůstové transformace. Můžeme se v něm dočíst, že přechod na nerůstovou ekonomiku by byl mnohem efektivnějším a z přírodovědeckého hlediska méně riskantní strategií boje s klimatickou změnou. Otázkou samozřejmě zůstává politická prosaditelnost nerůstových řešení. Argument, že nerůst je těžké politicky prosadit, ale nic nemění na faktu, že současné zaměření na růst nás vede do ekologické a sociální katastrofy.
A na konec trošku imaginace: představme si, že by si vědecká komunita IPCC uvědomila svůj podíl na růstové hegemonii a začala by modelovat i nerůstové scénáře budoucnosti. Jak by to ovlivnilo globální debatu o řešení klimatické krize? Začaly by vlády konečně zvažovat možnost proměny celého ekonomického systému?
Autor je environmentalista.