Foto pxhere.com
Vyrostla jsem v rodině, která mi umožnila chodit na standardní základní školu, z níž jsem se následně dostala na soukromé gymnázium. Oba moji rodiče jsou lékaři a podpořili mě i v nástupu na vysokou školu. Žili jsme v hezkém bytě v běžné bytové zástavbě, obklopeni lidmi z tzv. většinové společnosti. Přesto jsem celý život poslouchala a poslouchám narážky na svůj původ a vzhled. Moje příjmení Horváthová je totiž pro mnohé lidi jasná predikce romské etnicity. Málokdy se mě někdo zastal, vždycky se řeklo, že to dotyčný nebo dotyčná prostě nemysleli zle. Že je to rasismus, mi došlo až mnohem později.
Beztak jsi cikánka
Pamatuju si naprosto přesně, jak se mě poprvé někdo posměšně zeptal, jestli jsou moji rodiče „cikáni“. Můj spolužák David měl tendenci dávat ostatním dětem najevo svou převahu výčtem jejich nedostatků. Klasická soda na základce, kterou si projde každý, chtělo by se říct. Jenomže to byl začátek dlouhého domina, které se zastavilo až na vysoké škole. A ani tam ne tak úplně.
Obalování tragické události stereotypy o romské minoritě je chybou nás všech. Je chybou každého, kdo přechází rasistické poznámky u svých sousedů, známých, přátel, kolegů nebo partnerů. Je chybou každého, kdo vypráví rasistické vtipy nebo se jim směje.
Narážky na to, odkud jsem to jméno vzala, a jak to, že na to (ne)vypadám, mě provázely až do páté třídy, kdy jsem základní školu opustila. Bylo to bolestivé, ponižující a sráželo mi to sebevědomí. Těšila jsem se na gymnázium, od kterého jsem si slibovala nový kolektiv a změnu. Přišlo to samé v bleděmodrém. Především s nastupující pubertou se přátelské pošťuchování postupně vyvinulo v narážky, které mi často byly velmi nepříjemné. Kdykoli jsem měla jiný názor na nějaké společenské otázky, padla poznámka vztažená k mému příjmení: „Levičáckej snílek, no jo, co chceš, se na ni podívej, beztak s nima cítíš, protože seš jedna z nich.“
Telefonování pro pokročilé
Neustálá konfrontace s otázkou mých kořenů mě tlačila do role někoho, kdo musí obhajovat své názory. Příjmení mi stále častěji překáželo i prakticky. Situace, kdy jsem někam telefonovala a představovala se jménem, jsem začala doslova nesnášet. Prošla jsem obdobím, kdy jsem vážně uvažovala, že se přejmenuji – prostě proto, aby lidé vnímali, co do telefonu říkám, ne to, jak asi vypadám.
Můj otec je plicní chirurg. Pamatuji si, že mi v dospívání připadalo trochu směšné, že se představuje jako doktor, později jako docent Horváth. Po čase mi došlo, že to, s čím se hořce srovnávám já, on zažil tisíckrát. Mému otci při telefonickém kontaktu odmítli zapůjčit dodávku na stěhování ordinace. Všechny dodávky byly zamluvené, beznadějně. Když přišel osobně, změnili zaměstnanci půjčovny názor. Náhle se volný vůz objevil.
Když jsem telefonovala na gynekologii s tím, že mám akutní bolesti v podbřišku a ráda bych, aby mě paní doktorka co nejdříve prohlédla, sestra mi arogantně doporučila jít na pohotovost s poznámkou, že nechápe, proč volám. Poté, co jsem do ordinace dorazila osobně, omluvila se mi se slovy: „To jste měla říct, že nejste… Vždyť víte!“
Vzhledem k prostředí, kde jsem vyrostla, a z toho plynoucího sociálního kapitálu i profesní orientaci, pro kterou jsem se rozhodla, jsem měla možnost toto téma otevřít na individuální psychoterapii a ujasnit si, co potřebuji, abych se zotavila z neustálé konfrontace. Formulovala jsem si strategie zvládání. Našla si důvody, proč být na svůj původ hrdá. Tento postup je však pro lidi, kteří zažívají každodenní útlak, velmi často sci-fi. Svoji situaci již mají tak zvnitřněnou, že by ji ani nevnímali jako téma pro rozhovor, natož terapii. Klienti a klientky, se kterými jsem o rasismu a jeho každodenních projevech mluvila, mi ve většině vždycky odpověděli, že si prostě zvykli. Rodiče často zmiňovali, že je jim to líto kvůli dětem. Neměli však pocit, že by s tím šlo něco dělat, snad jen v rámci obranných mechanismů vytvářet obdobný přístup ke gadžům a oplácet jim stejnou mincí, pokud dojde ke konfliktu, případně už preventivně, na obranu.
Stejně seš naša
Úskoky, ke kterým mě předsudky vůči příjmení dostačily, mohou být až úsměvné. Jméno jsem do telefonu drmolila, různě překrucovala nebo pozměňovala tak, aby znělo jako „Horáková“ nebo „Hovárová“. Po nějaké době mě to ale přestalo bavit. Vysokoškolské studium sociální práce mi pomohlo se dostat k lidem, kteří – na rozdíl ode mě – nezažívali chvíle úlevy, když je někdo viděl tváří v tvář. Lidé romské etnicity ve službách pro drogové uživatele, kde jsem ještě na škole začala pracovat, byli ve většině na mnohočetnou exkluzi skličujícím způsobem zvyklí. Když se dozvěděli, jak se jmenuju, reagovali velmi kladně, doslova to prolamovalo ledy. Moje legenda k původu jména – slovenský původ mého otce – jim připadala zábavná a většinou ji lakonicky shazovali ze stolu slovy: „Stejně seš naša, z toho se nevykecáš.“ Dost často poukazovali na to, že vzhledem k hláskování mého příjmení je prostě zhola nemožné, abych neměla romské kořeny.
Práce v sociálních službách s lidmi ohroženými sociálním vyloučením a se sociálně vyloučenými mě naučila, že rasismus, který zažívám, je oproti tomu, co zažívají moji klienti, slabý odvar pro holku ze střední třídy. Najednou mi přišlo směšné, kolik energie jsem věnovala přemýšlení nad tím, jak se tomu vyhnout. Tváří v tvář lidem, kteří byli terčem odsudků zbytku společnosti doslova denně, jsem se zastyděla.
Zemřel člověk, ne zvíře
Rasismus a pohrdání, které se vážou už k romsky znějícímu jménu, dávají tušit, v jak těžké situaci se nacházejí lidé, kteří se narodí opravdu do sociálně vyloučené lokality a na kolika různých úrovních se setkávají s různými překážkami. A hlavně, jak moc jsou tito lidé v očích společnosti dehumanizováni. V Teplicích zemřela lidská bytost, která zasluhovala – jako každý jiný občan a občanka této země – důstojné zacházení. Právo na život a důstojné zacházení zaručuje Ústava všem bez rozdílu. Alarmujícím způsobem polarizovaná česká společnost doslova skočila po příležitosti se na sociálních sítích do krve hádat o tom, jestli se jedná o českého George Floyda či nikoli. Pomyslné jádro pudla však leží úplně jinde. Skandální je především fakt, že skuteřnost, že oběť byla romského původu a zároveň zřejmě aktivně užívala návykové látky, je pro mnoho lidí legitimizací brutality policejního zásahu. Stačí si pročíst veřejně přístupné diskuse, kde lidé nejrůznějšího věku a politického přesvědčení nabízejí svůj pohled na věc velmi otevřeně. Pokud zemřelého někdo obhajuje, okamžitě je onálepkován jako snílek z neziskového sektoru nebo obdobně zkratkovitými urážkami.
Na facebookovém profilu stránky HateFree Culture uživatel Andrle Miloš konstatuje: „Nechcete si podobně neagresivní a nenafetovaný lidi vzít k sobě domů nebo do kanceláře? Samozřejmě na vaše náklady, nikoli z daní, kde většina společnosti toto platit nechce.“ Na stránkách skupiny Baví nás novinové titulky jeden z uživatelů postoval odkaz na článek o pietním shromáždění Romů u teplického obchodního centra. V diskusi pod článkem uživatel Lukáš Kauca shrnuje svůj pohled na věc stručně: „Tak oba byli černý, oba to byly feťácký mr*ky.“ Muž vystupující pod jménem Ivo Zapletal ke spontánnímu shromáždění teplických Romů dodává: „V Teplicích bude mistrovství světa ve sběru železa?“ V diskusi pod článkem na serveru Novinky.cz uživatel Otakar Šulc navrhuje: „Když byl ze slušné, tak ze slušné, prosím o to ještě napsat, kde pracuje jeho otec, matka a ostatní blízcí. Já jenom, že u jiné skupiny by to nebyl problém.“ Jeho komentář získal 582 lajků.
Naskočit na vlnu diskuse o české variantě fenoménu Floyd zastiňuje fakt, že postup policistů je legitimní prošetřit především proto, že daný člověk zemřel. Informace, jestli byl, nebo nebyl Rom, zda byl dlouhodobý uživatel návykových látek a jestli pracoval, popřípadě kde a jestli to bylo legální, jsou pro otázku, zda byl zákrok Policie adekvátní či nikoli, absolutně druhotné. Stanislav Tomáš zemřel bez ohledu na to, jestli dlouhodobě pobíral sociální dávky v hmotné nouzi, nebo ne. Je mrtvý. A je naprosto legitimní chtít vědět, co k tomu vedlo. Etnicita nebo užívání návykových látek ve vyspělé společnosti 21. století, která o sobě s oblibou prohlašuje, že je orientovaná na Západ, nemůže a nesmí v žádném případě znamenat jakýkoli ústupek z lidských práv jednotlivce.
Rasismus v nás
Je přirozené, že lidé mají tendenci jednat na základě své osobní zkušenosti. Moji matku okradla Romka v metru, vzala jí peněženku. Na eskalátoru, během chvíle nepozornosti. Mě málem okradl chlapec černé pleti v Paříži, když jsem se ptala na cestu. Mého kamaráda zbil bílý muž během pracovního dne v centru města, protože si myslel, že je to někdo, od koho si na lichvářský úrok půjčil, a neměl na vrácení. Vyplývá z toho, že všechny Romky jsou zlodějky, černí chlapci kapsáři a bílí muži násilníci? Samozřejmě, že ne. Jednoznačnost tohoto příkladu však bledne v naší každodennosti, ve které je snazší mávnout rukou nad pánem v tramvaji, který nadává na Romy, že mají spoustu dětí a nic jiného neumí, odvrátit zrak, když se náš blízký kamarád směje rasistické koláži na Facebooku a přejít mlčením narážky v běžných rozhovorech.
Obalování tragické události stereotypy o romské minoritě je chybou nás všech. Je chybou každého, kdo přechází rasistické poznámky u svých sousedů, známých, přátel, kolegů nebo partnerů. Je chybou každého, kdo vypráví rasistické vtipy nebo se jim směje. Je chybou nás všech, kteří se nedokážeme odhodlat k tomu vymezit se proti verbálním útokům, jichž jsme svědky. Krev Romů a Romek, kteří zemřeli bez důstojné piety a řádného vyšetřování, máme na rukou my všichni, kdo utíkáme z diskusí o Romech, kteří stejně „jenom kradou a mají hromady dětí, nikdy nepracovali a pracovat nechtějí“. Bez sociální spravedlnosti pro všechny členy a členky společnosti nelze očekávat kolektivní smír.
Autorka je sociální pracovnice, věnuje se práci s lidmi s trestní minulostí.