Rakouský úředník a vynálezce Wolfgang von Kempelen se narodil roku 1734 v Bratislavě. Marie Terezie ho jmenovala ředitelem všech uherských solných dolů a Kempelen, slovenským jménem Ján Vlk Kempelen, dohlížel také na kolonizaci oblasti Banátu, kde odrážel nájezdy místních zbojníků. Nehynoucí slávu mu ale přineslo něco úplně jiného. V roce 1780 totiž na dvoře vídeňského letního paláce Schönbrunn představil Marii Terezii přístroj nazvaný Turek. Jednalo se o velmi důmyslně zkonstruovaný podvod. Kempelen Turka vydával za šachový automat, schopný porazit i největší mistry tehdejší doby. Byla to v podstatě přes metr dlouhá a sedmdesát centimetrů široká skříň, na níž byla připojena postava Turka v tradičním orientálním obleku s turbanem. V jedné ruce držel dýmku a druhou pohyboval figurkami po šachovnici.
Wolfgang von Kempelen udělal vše pro to, aby zmátl své publikum a odvedl ho od skutečného tajemství celého přístroje. Do spodní skříně nainstaloval složité konstrukce ozubených kotoučů, drátů a páček, aby přístroj vypadal sofistikovaně, a na skříň dokonce pokládal jakousi rakev, která měla v publiku vyvolat dojem, že je celý systém ovládán nadpřirozenou silou. V partičce šachů s Turkem při své návštěvě Schönbrunnu v roce 1809 prohrál císař Napoleon Bonaparte a o pár desítek let dříve v Paříži také slavný americký politik a politický myslitel Benjamin Franklin, který ve Francii na konci 18. století působil jako americký diplomat. Franklina prý prohra s Turkem fascinovala natolik, že o ní přemýšlel do konce svého života. Do Spojených států se přístroj dostal ještě o něco později s novým majitelem, hudebníkem a klavíristou Johannem Nepomukem Mälzelem. Tehdy Turek zase okouzlil slavného spisovatele Edgara Allana Poea, který o něm v roce 1836 napsal esej Mälzelův šachista.
Až v druhé polovině 19. století začalo vyplouvat na povrch, v čem vlastně tajemství Kempelenova Turka spočívalo. Uvnitř malé skříně byl ukrytý šachista, který byl o pohybech figurek na šachovnici informován pomocí magnetů, na něž si svítil svíčkou. Když Kempelen před kláním otevíral dvířka skříně, aby si mohli diváci prohlédnout její interiér, unikal šachista jejich pohledu díky posuvnému sedátku. Jeho Turek měl být dokonalým šachovým automatem, ale uvnitř stroje se ukrýval skutečný člověk, který iluzi stroje jen navozoval.
Staň se mechanickým Turkem
O více než dvě stě let později se tento přístroj svým způsobem vrací v podobě digitální platformy Mechanical Turk (Mechanický Turek), kterou v roce 2005 spustila americká korporace Amazon. A možná je až nemístně upřímné, jak spolu příběh Kempelenova šachového automatu a platforma outsourcující takzvanou mikropráci souvisí. V ještě širším pohledu tohle všechno zároveň nabourává i naše představy o ‚umělé inteligenci‘. Traduje se, že nápad na vytvoření platformy Mechanical Turk dostal samotný šéf Amazonu Jeff Bezos. Sám o ní s oblibou mluvil jako o „umělé umělé inteligenci“ (artificial artificial intelligence). Mechanical Turk měl být totiž online platformou pro outsourcování úkonů, které jsou velmi složité pro počítače, zatímco pro lidi je jejich splnění naopak hračka.
„Bez internetu by bylo velmi obtížné někoho najít, posadit ho někam na deset minut, přinutit ho pracovat a po těch deseti minutách ho prostě vyhodit. Jenomže s technologiemi takové lidi najít můžete.“
Jak tedy tato platforma funguje? Uživatelé se přihlásí do systému Mechancial Turk a můžou začít scrollovat takzvanými HITy (zkratka pro Human Intelligence Task), tedy jednotlivými úkony, jejichž splnění požadují takzvaní zadavatelé (requesters). Převážně jde o monotónní a jednoduché úkoly, s nimiž mají počítače problém, kdežto pro lidi jsou otázkou několika kliků. Tyto úkony se také často (byť ne výhradně) používají ke strojovému učení ‚umělé inteligence‘, ke zdokonalování algoritmů nebo ke zlepšování procesu vyhledávání na internetu podle klíčových slov. Může jít ale také o přepisování audio a video záznamů, tagování fotek a videí, popisování produktů, přepisování záznamů na oskenovaných dokumentech, sbírání emailových adres a tak dále. Společnosti zkrátka požadují splnění nějaké práce, kterou rozdělí třeba na stovky malých úkonů, a ty pak prostřednictvím platformy Mechanical Turk nabízejí uživatelům k vykonání. Ti za ně dostanou skrze tuto platformu zaplaceno podle toho, o jak náročnou práci se jednalo. Za jeden HIT si můžou vydělat až desítky dolarů, ale často spíš jen několik centů.
„Běžně člověk zadá nějaký požadavek počítači a ten toto zadání zpracuje,“ říkal v roce 2007 Jeff Bezos pro americký deník New York Times. „Ale umělá umělá inteligence typu Mechanical Turk toto obrací. Počítače mají úkol, který je velmi jednoduchý pro lidi, ale extrémně obtížný pro počítač. Místo toho, aby se pokusil tento problém nějak vyřešit, obrátí se počítač na člověka,“ popisuje Bezos základ fungování platformy. A nejenže jsou tyto úkony moc obtížné pro počítače – zároveň jsou také příliš jednoduché na to, aby je firmy zadávaly svému vysoce kvalifikovanému personálu. To by společnosti typu Amazon považovaly za ztrátu času a potenciálu svých zaměstnanců. Původně Amazon tuto platformu využíval především k vyhledávání duplicitních stránek svých produktů, ale postupně se její využití rozšiřovalo.
Uvnitř umělé inteligence hledejte člověka
Stejně důležité je ale v tomto ohledu i to, že úkony často slouží k vylepšování strojového učení, k optimalizaci algoritmů a adekvátnějšímu fungování umělé inteligence. Vkrádá se tedy otázka, jak dalece jsme se od dob Kempelenova Turka-šachisty posunuli, když i takzvaná umělá inteligence je postavená na kondenzování tisíců a milionů lidských úkonů a kliků, které musel někdo reálně a fyzicky provést. Také ve stroji jménem internet je zkrátka kdesi ukrytý člověk, díky němuž vše hladce funguje – tedy lépe řečeno miliony špatně placených lidí z celého světa. Jedná se navíc o práci, bez níž bychom si dnešní internet ani nedokázali představit. Že je tato lidská práce skrytá a většina uživatelů o ní nemá tušení, není nějaká nešťastná náhoda, ale spíše záměr.
Když americký umělec Andrew Norman Wilson několik měsíců pracoval v Googlu a mapoval tamější pracovní podmínky, všiml si jedné zvláštní věci. Zatímco on a jeho kolegové přicházeli ráno do práce, z areálu Googlu právě odjížděli jiní pracovníci, které nikdy předtím neviděl. Postupně zjišťoval, že se jedná o vysoce utajované zaměstnance, kteří po nocích digitalizují sbírku knih pro archiv Google Books. Je zvláštní, že nás nikdy předtím nenapadlo se ptát, jak se na těchto stránkách objevilo tolik knih, a už vůbec jsme nepřemýšleli o tom, jestli je náhodou nemusí po nocích ručně skenovat armáda utajovaných pracovníků. Vypovídá to opravdu hodně o tom, co všechno se skrývá za současným internetem, a taky o tom, jak vypadá práce u technologických gigantů. Google se touto prací sám veřejně nechlubí, protože viditelná stopa lidská práce by potřísnila jeho obraz čistého technologického koncernu, kde věci vznikají téměř samy od sebe.
Podobný zážitek měla v roce 2015 Caroline Sinders, která tou dobou pracovala v IBM jako designérka. Začalo ji zajímat, jak se vlastně vyvíjí interní systém umělé inteligence IBM s názvem Watson. Takové systémy je totiž potřeba trénovat pomocí velkého množství datasetů a Sinders nešlo do hlavy, kde se tyto datasety berou a jak vznikají. Příkladem takového datasetu trénujícího umělou inteligenci může být třeba obrovské množství fotografií, na nichž člověk viditelně označil přítomnost dopravní značky ‚Stůj, dej přednost v jízdě‘ – tedy klasickou stopku. Na fotografiích v datasetu musí být značka vyfocena v různých úhlech, za odlišného osvětlení a v různé kvalitě, aby ji stroj později identifikoval jako tuto konkrétní značku. A podobných případů datasetů bychom mohli uvést nekonečně mnoho. Caroline Sinders tedy napadla logická otázka: Kde se všechna tato pečlivě označená data vlastně berou?
Pátrání ji logicky přivedlo k digitálním platformám jako Mechanical Turk, Clickworker, Crowdflower a dalším. Právě tady totiž vznikají rozsáhlé datasety, na nichž se umělá inteligence později trénuje. Jedním z největších dodavatelů podobných služeb na světě je i platforma Appen, která v roce 2019 koupila jednoho z průkopníků mikropráce, společnost Crowdflower. Appen dnes dodává služby spojené s umělou inteligencí firmám jako Microsoft, Adobe, ale také samotnému Amazonu. Největší společnosti tohoto typu, jako jsou Mechanical Turk, Appen, Leapforce nebo Lionsbridge, mají každá okolo milionu pracujících uživatelů a dohromady vytvářejí to, co se občas nazývá ‚neviditelnou prací‘ (ghost work) – tedy lidskou práci, která se skrývá za většinou existujících systémů umělé inteligence.
„Technologické společnosti už dlouho využívají kontraktorských služeb a outsourcování. Začalo to přemístěním výroby hardwaru do Asie někdy v šedesátých letech a pokračuje to dnešním tvarováním a optimalizováním obsahu. Tento typ práce je obří neviditelný ledovec skrývající se pod hladinou technologického průmyslu,“ říká k tomu historička Margaret O’Mara z Washingtonské univerzity. Dnes k rozvíjení systému umělé inteligence a jeho strojového učení největší technologičtí giganti jako Apple, Facebook, Google, Amazon nebo Microsoft používají vlastní crowdworkingové platformy nebo využívají služeb webových kontraktorských platforem typu Mechanical Turk nebo Appen. A vzhledem k tomu, že se systémy umělé inteligence stávají čím dál běžnější součástí našich životů – od virtuálních asistentů typu Alexy, Cortany nebo Siri až po autopilota samořídících automobilů –, bude se zvětšovat i potřeba takto definované práce, pro niž se dnes vžil termín ‚mikropráce‘ (microwork).
Hluboká proměna pracovního trhu
Těmito specifickými pracovními úkony se ale fenomén mikropráce a webových digitálních platforem zprostředkovávajících takzvanou zakázkovou ekonomiku nevyčerpává. Když udeřil v roce 2005 hurikán Katrina v New Orleans, ve zdevastovaném městě zcela selhala tehdejší infrastruktura nouzových volání pro oběti a jejich příbuzné pod dohledem Červeného kříže. Humanitární organizace se tehdy obrátila na docela neznámou firmu LiveOps, aby jí pomohla nepříjemnou situaci řešit. LiveOps je totiž vlastně cloudové call centrum. Má jen desítky zaměstnanců (dnes kolem 150 lidí), ale tisíce uživatelů, kteří pro firmu pracují z domova prostřednictvím webové platformy. Tito nasmlouvaní pracovníci z celého světa odpovídají na telefonáty a instruují zákazníky, aniž by potřebovali zázemí klasického call centra. V tomto případě dokázalo LiveOps v naprosto katastrofálních podmínkách během několika dní vypořádat až sedmnáct tisíc hovorů. Cloudová povaha této společnosti jako by byla pro živelné pohromy jako stvořená.
Čím dál rozšířenější a úspěšnější jsou také digitální webové platformy zprostředkovávající jednotlivé zakázky mezi zadavateli a freelancery. Existuje online tržiště pro grafický design a další kreativní služby s názvem Crowdspring či Fiverr nebo platforma Snapwire určená pro fotografy. Na podobném principu je založena i platforma 99designs, na níž amatérští i profesionální designéři soutěží v tvorbě firemních log a jiné grafiky. Tyto platformy fungují v podstatě tak, že zadavatel vloží na platformu zakázku a následně vysoutěží vítězný návrh, který finančně odmění smluvenou částkou. Další lidé, kteří se soutěže účastní, za svou práci zaplaceno nedostanou. „Představte si, že byste šli do restaurace, objednali si pět různých jídel a zaplatili jen za to, které vám zrovna chutnalo. Proč by mělo být v pořádku takto zacházet s designéry?“ ptá se jeden z uživatelů 99designs.
Jenomže nejde jen o designéry a fotografy. Na podobných platformách dnes můžete vysoutěžit v podstatě cokoliv: od programování přes vynálezy a invenční řešení různých problémů až po nákresy strojových součástek. V českém internetovém prostoru se uchytily zatím jen portály zprostředkovávající mikrobrigády a mikroslužby typu Stovkomat.cz nebo Robeeto, které ale fungují na podobném principu a mohou mít podobný vliv na podobu pracovního trhu jako výše zmíněné mezinárodní platformy. Fenomén gig economy si spojujeme s platformami typu Uber, Wolt a dalšími donáškovými službami. Jak ale vidíme, je tento fenomén mnohem širší a může už brzy zásadně proměnit podobu našich společností.
Za deset minut se jich můžete zbavit
Svým způsobem tu tak trochu potají vzniká celý nový digitální pracovní trh, na němž se dějí prapodivné věci. Některé společnosti mluví dokonce o cloudové pracovní síle (cloud labor). Tato nová forma práce se začala uchycovat především po finanční krizi z roku 2008, a to v regionech, kde byly jiné pracovní příležitosti takřka zdecimovány. Především v souvislosti s mikroprací a jednoduchými a monotónními úkony se mluví o digitálních sweatshopech, které se čím dál více zaměřují na obyvatele z chudších zemí globálního Jihu. Lukas Biewald, zakladatel jedné z prvních crowdworkingových platforem CrowdFlower, kterou v březnu 2019 koupila společnost Appen, mluvil o svém vnímání nových pracovních vztahů docela otevřeně. „Bez internetu by bylo velmi obtížné někoho najít, posadit ho někam na deset minut, přinutit ho pracovat a po těch deseti minutách ho prostě vyhodit. Jenomže s technologiemi takové lidi najít můžete. Zaplatíte jim malinký obnos peněz a jakmile už je nebudete potřebovat, okamžitě se jich zbavíte,“ říkal v nestřežené chvíli na jedné konferenci v roce 2010. V těchto slovech s pronikavou upřímností shrnul motivace části podnikatelů v oblasti mikropráce.
Když začal být někdy kolem roku 2010 fenomén mikropráce díky platformě Mechanical Turk viditelnější, objevila se celá řada článků kritizujících Amazon za to, jaké pracovní podmínky lidem nabízí. Ještě kolem roku 2014 se mluvilo o tom, že si více než polovina uživatelů Mechanical Turk průměrně vydělávala asi dva dolary na hodinu (cca 44 korun), což je hluboko pod úrovní federální minimální mzdy 7,25 dolarů za hodinu. Ovšem data z roku 2017 už uvádějí, že si uživatelé Mechanical Turk ve Spojených státech vydělávají průměrně kolem sedmi dolarů za hodinu. Pokud jde o uživatele z jiných zemí, je ohodnocení výrazně nižší a pohybuje se stále kolem tří dolarů za hodinu. U platformy CrowdFlower (dnes spadající pod Appen) výše zmíněného Lukase Biewalda jsou to však stále dva dolary za hodinu i pro americké uživatele. A u jiných platforem to nebude lepší.
Korporace často argumentují tím, že nabízená práce má sloužit jako nenáročný přivýdělek. Nikdo prý lidi k této práci nenutí. Z velkého průzkumu organizace Pew Research Center z roku 2016 ale vyplynulo, že až čtvrtina uživatelů se uchyluje k mikropráci kvůli tomu, že je v jejich bydlišti nedostatek pracovních příležitostí. Uživatelé pracují samozřejmě na smlouvu jako nezávislí dodavatelé služeb a nevztahuje se na ně žádná pracovně-právní ochrana a další benefity jako zaměstnanecké pojištění, důchody, nemocenská nebo minimální mzda. Mluví se dokonce o tom, že tyto platformy nemohou zajistit ani to, aby na nich neprobíhala dětská práce. Jen na platformě Mechanical Turks přitom v roce 2014 pracovalo až půl milionu uživatelů a není důvod se domnívat, že jejich počet postupem času klesal – spíše naopak.
Právní zástupci Amazonu se v minulosti několikrát vyjádřili v tom smyslu, že není jejich povinností zajišťovat uživatelům dobré pracovní ohodnocení. Amazon podle svých slov jen vytváří prostor, na němž se může realizovat směnný obchod mezi subjekty poptávajícími služby a takzvanými Turkery, jak si uživatelé platformy Mechanical Turk přezdívají. Celý design těchto stránek je ale nastavený poměrně jednostranně. Třeba v tom, že kvalitu odvedených služeb mohou hodnotit jen zadavatelé podle toho, jestli uživatel zakázku správně vyhotovil. Uživatelé spolehlivost zadavatele hodnotit nemohou. Pro tyto účely si museli vytvořit vlastní aplikaci Turkopticon, v níž se o problematických zadavatelích vzájemně informují. Její používání navíc Amazon v minulosti všemožně potlačoval. „Amazon vytváří dojem, jako byste vždy udělali jen několik úkolů ve svém volném čase, když zrovna nemáte do čeho píchnout,“ říká k argumentaci Amazonu jedna uživatelka. „Pokud byste tak ale skutečně pracovali, tak si za den vyděláte maximálně dolar. Pokud si chcete vydělat alespoň minimální mzdu, musíte pracovat celý den v nejvyšším tempu,“ dodává. Ještě před několika lety byl ale naprosto nereálný i tento cíl.
Poptávka po mikropráci se bude zvyšovat
Podle výpovědí uživatelů shromážděných výzkumníkem Panosem Ipeirotisem se důvody, proč lidé platformu typu Mechanical Turk využívají, značně různí. Jakmile finanční krize z roku 2008 dolehla na celosvětovou populaci, začal se rozšiřovat i počet těch, pro něž práce na těchto platformách představuje hlavní příjem. Když přišla po roce 2010 o práci Kanaďanka Kristy Milland a vzápětí i její manžel, začala pracovat pro Mechanical Turk takřka nonstop, aby uživila rodinu. Znamenalo to pro ni 17 hodin práce sedm dní v týdnu. Její příběh zaznamenal server TechRepublic. Jednou z nevýhod platformy je podle ní a Rochelle LaPlante z Los Angeles prý také to, že uživatelé nevědí, kdy se na webu nová práce objeví. „Může to být klidně ve tři ráno. Rozhodně nejsem tak šílená jako ostatní, abych vstávala uprostřed noci. Vážím si svého spánku,“ říká Rochelle LaPlante v článku TechRepublic. Jiní uživatelé si prý nastavují notifikace a když se objeví nová zakázka uprostřed noci, klidně vstanou a začnou pracovat.
Kristy Milland a její rodina podřizují této práci vše. Vinou velké zátěže monotónní práce s počítačem a myší se jí dokonce vytvořil rosolovitý ganglion na zápěstí a také takzvané poškození z opakovaného namáhání. V reportáži TechRepublic se dostává také k dalšímu aspektu této práce, o němž se příliš nemluví. Při označování a tagování videí se často dostává k práci s problematickým a závadným obsahem. „Lidi mi vždycky říkají ‚Ty se máš, pracuješ z domu‘, ale já jim nemůžu říct, že jsem celý den označovala fotky ISIS. Byly tam košíky plné uřezaných hlav. Přesně to se mi totiž stalo před několika měsíci. Bylo tam video hořícího chlapa a za každou označenou fotku jsem dostala deset centů.“ Při posuzování videí a fotografií ze sociálních sítí se uživatelé často dostávají k záběrům setnutých hlav a dalším brutalitám.
Když se na fenomén mikropráce podíváme z odstupu, může na nás působit jako jakási mezifáze, kterou je potřeba dočasně vyplnit lidskou aktivitou – až do chvíle, než se stroje začnou chovat autonomně a uživatelé těchto platforem už nebudou potřeba. Jenomže nic nenasvědčuje tomu, že by měl tento typ práce brzy vymizet, spíše naopak. Nejenže budou stroje potřebovat stále více datasetů ke strojovému učení, ale s rozšiřováním automatizace a umělé inteligence se bude poptávka po takové lidské práci ještě zvyšovat. Podle výzkumníka Viliho Lehdonvirty, specializujícího se na zakázkovou ekonomiku, se bude strojové učení neustále rozšiřovat, a s ním i poptávka po mikropráci.
Po globalizaci financí přichází globalizace práce
Digitální platformy poskytující mikropráci zažily svůj první boom po globální finanční krizi z roku 2008 a druhý zažívají právě teď kvůli covidové krizi. Srbsko-americký ekonom Branko Milanović dokonce mluví o tom, že globální pandemie možná po globalizaci kapitálu teď přinese i globalizaci práce, a právě proto je důležité webové digitální platformy tohoto typu pozorněji sledovat. Většina platforem v posledním roce zažila velký nárůst uživatelů, ale také zákazníků. Miliony lidí se kvůli covidu ocitly bez práce a bez prostředků. Zůstali uzavření ve svých bytech s internetovým připojením. To potvrzuje i Kevin Guo, manažer platformy Hive, zaměřující se na třídění a katalogizování fotografií a dalších dat pro účely strojového učení. I Hive zaznamenala strmý nárůst pracovní síly. Také Kerri Reynolds, viceprezidentka platformy Appen, mluví o vyšším počtu uživatelů, ale i zvyšujícímu se objemu zakázek. Reynolds si tento trend vysvětluje také tím, že americké společnosti momentálně nemohou využívat služeb offshorových společností v zahraničí, protože i ty byly kvůli protipandemickým opatřením často zavřené. Americké společnosti tak nyní hledají způsob, jak tento výpadek pracovní síly nahradit, a jejich první myšlenky často vedou právě k platformám zajišťujícím mikropráci.
Platforma Hive podle Kevina Guo zaznamenala za poslední rok nárůst nových zákazníků, kteří posílají stále větší objemy dat ke zpracování. Podle něj za to může hlavně pandemie a enormní provoz na sociálních sítích všech druhů. Podobně důležitou roli ovšem hraje i to, že celá řada společností začala šetřit na zaměstnancích, kteří tyto činnosti dělali pro firmy interně. Nešetří jen na jejich platech, ale také na pronájmech budov, v nichž tito lidé pracují. Tato tendence odpovídá předpovědi Branka Milanoviće o globalizaci práce a vzniku nové cloudové pracovní síly. Všechny tyto procesy mají potenciál zcela proměnit to, jak práce v současnosti vypadá. Podobně jako lepší a rychlejší telekomunikační spojení globálního rozměru umožnilo západním firmám v devadesátých letech větší outsourcování výrobních řetězců nebo jejich snadnější přesouvání do zemí s levnější pracovní silou, můžou teď současné crowdworkingové platformy proměnit svět práce ještě výrazněji. „Dokážeme, ať už k lepšímu či k horšímu, rozbít pracovní místa, která byla dříve vykonávána na standardní plný úvazek, a udělat z nich práci, kterou může 24 hodin denně sedm dní v týdnu vykonávat celá řada lidí v několika časových pásmech,“ vysvětlila tyto nové tendence pro server TechRepublic výzkumnice Mary L. Gray z Microsoftu.
Takto se ale výzkumnice Microsoftu a antropoložka Mary L. Gray o radikální proměně pracovních vztahů vyjadřovala už v roce 2016. Je jasné, že koronavirová pandemie tento proces významně urychlila. Svým tlakem na efektivitu a snižování pracovních nákladů budou digitální platformy zprostředkovávající práci stále populárnější i podle výzkumníka Viliho Lehdonvirty z Oxfordu. Je pravděpodobné, že se řítíme do světa, v němž budou práci běžně organizovat počítačové systémy. I Mary L. Gray se domnívá, že by vlády měly věnovat těmto novým trendům větší pozornost a sledovat jejich dopad na lidi. Dlouhodobý tlak médií a zaměstnanců na Amazon, aby lépe finančně ohodnocoval uživatele platformy Mechanical Turk ve Spojených státech, vedl ke zvýšení jejich průměrného výdělku. Zvýšení se ale týká hlavně uživatelů ze Spojených států, případně Evropy. Platformy tohoto typu se ale čím dál více spoléhají na uživatele ze zemí, kde jsou pracovní příležitosti velmi omezené. Přese všechno, co bylo řečeno a popsáno výše, je pro některé lidi z určitých regionů světa podobný typ práce stále to nejlepší, na co mohou ve svých zemích dosáhnout.
V jistém ohledu je mikropráce nejbizarnějším trendem širšího fenoménu takzvaného zakázkového kapitalismu, který může významně ovlivnit to, jak pracujeme a žijeme. Výzkumníci Siddharth Suri a Mary L. Gray spolupracující s Microsoftem se domnívají, že v roce 2027 si bude na online platformách zprostředkovávajících jednorázové zakázky přivydělávat až třetina Američanů. Množství plnohodnotných pracovních míst se bude zmenšovat a na některé projekty se budou přes internet vytvářet jednorázové týmy lidí. Zaměstnavatelé si budou moci vybírat ze zaměstnanců z celého světa, aniž by kdekoliv na světě museli otevírat nové pobočky. Určitě se najdou lidé – především zaměstnavatelé –, pro něž je takový vývoj splněným snem. V mnoha ohledech se ovšem jedná o návrat do raného kapitalismu 18. a 19. století, v němž byly jednorázové zakázky zcela běžné a o konceptu zaměstnání neměl nikdo ani potuchy. Pokud dnes někteří odboráři kritizují volný pohyb osob a migrantů, protože nově příchozí lidé snižují cenu práce, se světem online webových platforem zprostředkovávajících jednotlivé zakázky už nesvedou vůbec nic. Cloudovou pracující sílu totiž není možné potrestat a vyhostit. A její vliv na cenu práce bude mnohem větší.
Autor je šéfredaktor Alarmu.
Text vznikl za podpory nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
