Foto Segunda Guerra Mundial, Flickr (CC0 1.0)
Americký historik s arménskými kořeny Ronald Grigor Suny publikoval loni životopis mladého Stalina, na němž pracoval přes třicet let. Je to monumentální práce, která bude silně ovlivňovat, jak na toto téma bude v dalších desetiletích pohlížet světová historická věda. Bohužel prozatím žádná ze Sunyho knih na téma Ruska, Sovětského svazu či arménské genocidy nevyšla česky. Přesto si jeho práce rozhodně zaslouží naši pozornost. V rozhovoru, který vznikl nedlouho poté, co loni oslavil osmdesáté narozeniny, se profesor Suny mimo jiné vrátil k úskalím, s nimiž se musel jako historik vyrovnávat.
Proč je důležité hledat historická vysvětlení tragických událostí, jakými byly například arménská genocida, nebo třeba rekonstruovat svět mladého Stalina? Proč je důležité zkoumat mentální a emoční svět lidí, kteří se později stali pachateli zločinů?
V prvé řadě právě tohle historikové dělají nebo by alespoň měli dělat. Historikové jsou, podle mého názoru, vyšetřovatelé, jejichž posláním je kriticky zkoumat minulost. A protože historie je jedinou databází, kterou máme, abychom mohli vysvětlit lidské chování v přítomnosti a možná i v budoucnu, musíme být poctiví, objektivní, féroví, neutrální a přesní ve svém hodnocení. Vzhledem k událostem tak tragickým, jako je genocida nebo Stalinovy velké čistky, mohou historikové sehrát velmi důležitou roli. Vlády často – jako je tomu dnes do jisté míry u ruské vlády a bezpochyby u Erdoğanovy vlády v Turecku – budou některé události popírat, překrucovat nebo je přinejmenším činit spornými. Takže historikové musí svým vlastním způsobem vytvořit záznam o tom, co se skutečně stalo, a pokusit se vysvětlit, proč se to stalo.
V logice politiky války svého nepřítele zničíte, neděláte kompromisy, vezmete si, co můžete. A tento druh politiky můžeme v jisté formě nalézt i v marxismu, protože marxismus je teorií války, třídní války.
V případě arménské genocidy mnoho lidí popírá, že se ty události skutečně staly (to je oficiální turecká verze) nebo se (jako mnozí Arméni) ani nepokoušejí ty události vysvětlit. Právě tím, že se věc nepokoušejí vysvětlit, však jistý druh vysvětlení přinášejí. Proč tedy vysvětlovat, co Turci udělali? Pro mnoho Arménů a dalších je vysvětlením tureckého násilí zkrátka to, že jsou to Turci: „Tohle prostě Turci dělají.“ To však není skutečné vysvětlení, ale druh kulturalistického a rasistického výkladu, který redukuje složitou skutečnost na jednoduché, černobílé vysvětlení. Jako historikové musíme takové věci odmítnout. Jinak řečeno, my potřebujeme vysvětlení, protože pokud je nebudeme mít, převáží výklady založené na něčem, co bychom mohli nazvat „zdravý rozum“, a to by bylo špatné, poněvadž takové výklady by se opíraly buď o popírání či zlehčování, nebo o jistý druh rasistického obvinění. Zkrátka, musíme dělat svou práci. Události jako velké čistky nebo Stalinova brutální politika v podobě hlodomoru a tak dále zkrátka vyžadují hlubší zkoumání. Doufám, že je to dostačující odpověď. To, co děláme, je velmi, velmi důležité, nepostradatelné.
Váš životopis mladého Stalina nabízí čtenářům velmi barvitý a živý obraz ruského revolučního hnutí, zejména na Kavkaze. Jaké jsou hlavní obecné charakteristiky tohoto hnutí a jeho vnitřní rozpory? A jakou roli hrál v tomto hnutí Stalin?
Většina práce, kterou jsem za ty roky vykonal, jako člověk na levici a jako někdo, kdo sám sebe vnímá jakožto marxistu, spočívala v hledání vysvětlení, proč ruská revoluce, která byla explozí lidového nadšení a obecné touhy po vytvoření lepší společnosti, selhala. Proč z tohoto radikálního demokratického hnutí tak rychle vzešla tyranie, despotismus a nakonec stát jedné strany a stalinismus. Je to velká a také bolestná otázka. Velká část mého života a velká část mé práce jsou tak poznamenány jakousi velkou lítostí. Silným dojmem, že příležitosti byly promarněny a že se nám dostalo horších řešení, než byla ta, po nichž lidé v ulicích toužili. Takže pro mě velkou otázkou při psaní Stalinovy biografie bylo, proč se stalo v Rusku to, co se tam stalo, a jakou roli při tom sehrál muž jménem Stalin. Nepíši o porevoluční době. Zajímá mě generace toho mladého muže, syna ševce, oficiálně rolníka v Ruské říši, chudého, na okraji společnosti, muže z periferie, Gruzína (nikoliv Rusa), který se stane hlavním představitelem strany a vlády v Sovětském svazu a na konci svého života pravděpodobně nejmocnějším mužem na světě. Zajímalo mě, jak byla tato postava utvářena na Kavkaze, jak si Stalin představoval sám sebe a jaké představy o něm měli ostatní. Má kniha vypráví o postupném vývoji v životě malého chlapce narozeného v provinčním městě Gori. Jak rozuměl vlastní kultuře, jak později, když přišel do kosmopolitního Tbilisi, začal přemýšlet. Jak opustil gruzínskou pravoslavnou církev a přidal se k velmi kosmopolitní, mnohonárodnostní Ruské sociálně demokratické dělnické straně a jak se z něho stal bolševik. To je příběh, který chci vyprávět, mimo jiné proto, abych viděl, zda jsou v něm rozpoznatelné nějaké vlastnosti, které by předpovídaly, kým se později stal.
Mohl byste rozvést, jaké byly hlavní znaky a také vnitřní protiklady uvnitř tohoto hnutí na samém počátku 20. století, kdy se k němu Stalin přidal? Jak v praxi fungovala organizační síť tohoto hnutí?
Nejpokrokovějším sociálním a politickým proudem v Evropě oné doby bylo marxistické sociálně demokratické hnutí, zejména Německá sociálně demokratická strana, která nakonec dosáhla silné hegemonie v Reichstagu, německém parlamentu v Berlíně. Další strany jako ruská sociální demokracie, která byla malou stranou operující v ilegalitě, německé hnutí napodobovaly a obdivovaly. Marxismus na přelomu 19. a 20. století bylo společenské hnutí, demokratické, dokonce velmi demokratické, které chtělo vložit moc také do rukou pracujících lidí. Bylo v jistém smyslu humanistické, chtělo překonat liberalismus a parlamentarismus tím, co nazývali socialistická demokracie. To bylo hnutí, které Lenin a další začali rozvíjet také v Rusku. Gruzie, tento okraj impéria, tato malá země, velmi zajímavým způsobem přijala marxistický přístup za svůj a chápala jej jako program svého národně-osvobozeneckého hnutí. Toto hnutí hlásalo, že potřebujeme vytvořit říši, ve které by mnoho národností mohlo žít pospolu, ve které nakonec budeme moci překonat kapitalismus, abychom vytvořili společnost, jež by zmírnila národnostní napětí a umožnila Rusům, Gruzínům a Arménům žít vedle sebe. A bylo to nesmírně silné hnutí. Vyhrálo všechny volby do dumy po roce 1905. Následně bylo hnutí v Gruzii vedeno především menševiky, kteří byli umírněnějším křídlem v ruské sociální demokracii. Ti vytvořili a vedli po roce 1918 nezávislou Gruzínskou republiku, dokud ji neobsadila bolševická Rudá armáda v roce 1921.
Stalin se k tomuto hnutí přidal. Seminář, kde se připravoval na dráhu kněze, byl natolik represivní, že se mnoho mladých studentů nestalo knězi, ale revolucionáři. Marxismus byl demokratickým sekulárním humanismem a Stalin byl součástí tohoto hnutí. Mladý Stalin byl velký idealista, ale jak pokračoval ve své dráze, zejména během revoluce 1905 až 1907, kdy se stal – jak bychom dnes řekli – teroristou, když čelil represi carského státu, zatvrzel. Stal se z něho pragmatik. Stal se více machiavelistickým, více instrumentálním v jednání. Vyvíjel se z idealistického mladého muže (v mládí byl romantickým básníkem, krásně zpíval) v revolucionáře, kterého známe z pozdější doby jako Stalina dvacátých a třicátých let. Takže v knize můžete nalézt oblouk, evoluci od raných ideálů k pozdějšímu přístupu, v němž účel světil prostředky.
Ve vaší práci o Stalinovi, ale i o arménské genocidě je silně tematizována válka, konkrétně pak první světová válka. Zejména se dotýkáte její logiky a jejího radikalizujícího dopadu. Dále používáte koncept „emoční připravenosti“, abyste popsal příčiny a události, které vedly k arménské genocidě. Mohl byste rozvést, jaký je váš pohled na válku a jak používáte onen koncept?
To jsou dvě různé věci. Zaprvé, věřím, že v historii je něco, co můžete pojmenovat jako logiku – že různé státy a různé politiky mají své logiky. V demokratické politice její logika spočívá v tom, že vyjednáváte, zvažujete, diskutujete, děláte ústupky, berete a dáváte. Něco dáte a nikdy nedostanete vše, co jste chtěli, a nikdy nehrajete šachmat. Vždy umožníte opozici vrátit se zpět k moci. V Sovětském Svazu s Leninem v čele, a rozhodně se Stalinem, panovala jiná logika politiky. Byla to logika války. Michel Foucault řekl pozoruhodnou věc a to, že politika je pokračováním války. Obrátil tak von Clausewitzův výrok, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky, na hlavu. Politika se v jeho podání stala pokračováním války. To je však jiný druh politiky než demokratická politika. V logice politiky války svého nepřítele zničíte, neděláte kompromisy, vezmete si, co můžete. A tento druh politiky můžeme v jisté formě nalézt i v marxismu, protože marxismus je teorií války, třídní války. V konečném výsledku nehledáte kompromis s buržoazií. Zničíte ji nebo ji zreformujete a změníte. To je v marxismu obsaženo a Lenin tento názor přijal a vedl podle něho politiku uvnitř strany a nakonec podle něho bojoval od roku 1917 do konce svého života. Takový přístup znamená, že bojujete až do konce a vaše představa politiky se přitom zakládá na tom, že je třeba mít moc a správné lidi se zbraněmi na správném místě ve správnou chvíli. Tuto politiku později přebírá Stalin. Je to lekce, kterou se můžeme naučit ze sovětské historie: měli bychom být opatrní před politikou, která požaduje všechnu moc pro jednu stranu nebo pro jednoho muže.
Co se týče „emoční připravenosti“, myslím si, že se mi skutečně podařilo přispět k vědeckému poznání. Působil jsem na Chicagské univerzitě, kde jsme po pádu Sovětského svazu studovali, co při něm bylo důležité: etnické konflikty, vzestup nacionalismu, patnáct nových nezávislých republik. Já byl jedním z lidí, kteří studovali ne-ruské národy – na Kavkaze atd. Zjistil jsem, že hlavní vysvětlení, které v tom výzkumném ústavu měli pro politiku, byla tzv. teorie racionální volby. Jinými slovy, všichni lidé jsou racionálními bytostmi, které se snaží maximalizovat své výhody. V ekonomii se snaží vydělat co nejvíce peněz. V politice se snaží přežít a získat více moci. Jsme racionální zvířata. Jako historik jsem si pomyslel, že toto je velmi scvrklý, suchý a úzký pohled na lidskou přirozenost. To nebylo nic, co jsem se naučil z historie, nebo jen z osobních vztahů. Lidé často operují kognitivně, strategicky, racionálně, uváženě, kalkulují, co je pro ně dobré, ale také mají emoce. A samotné cíle, k nimž se upínají tyto jejich racionální volby, jsou utvářeny právě emocemi. Milují někoho. Nenávidí někoho. Jsou na někoho naštvaní. Něco jim vadí. Takže do svých vysvětlení historických motivací, činů a jejich důsledků musíme zahrnout také emoce, ale emoce jsou velmi nejasné a mlhavé. Jsou složité a není možné s nimi racionálně počítat stejným způsobem, jako to je možné s racionální volbou. Přesto s nimi však musíme pracovat.
Postupně jsem si všiml, že existuje něco, čemu se říká připravenost (disposition). Emoční prostředí, ve kterém je pravděpodobné, že budete vidět věci určitým způsobem. V době, kdy jsem zkoumal Mladoturky, kteří spáchali masové vraždy, deportace a způsobili hladomor, jsem se pochopitelně ptal: „Proč to ti lidé udělali?“ Můžete vytvořit vysvětlení na základě teorie racionální volby. Například, že se cítili v ohrožení a chtěli zachránit svou říši a Arméni představovali strategickou hrozbu. Ale proč si mysleli, že Arméni pro ně byli existenční hrozbou? Proč bylo jejich cílem vytvořit turkickou a muslimskou říši? Proč nemohli žít jako Osmané po pěti stech letech s křesťany, židy a dalšími? Právě toto nám pomůže vysvětit ona připravenost skrze emoční prostředí, které se začíná rozvíjet v Osmanské říši, zejména po válce s Ruskem v letech 1877 až 1878, vidíme to již v éře Abdülhamida II., který rozpoutal hamídijské masakry v devadesátých letech 19. století. Dále se toto emoční prostředí vytváří v tureckém nacionalismu a dostává se k obyčejným lidem, kteří mají své vlastní pocity roztrpčení, hněvu a strachu vůči Arménům. Tato emoční atmosféra musí být vzata v potaz, protože právě ona učinila pozdější vyvraždění stovek tisíc, možná až milionu lidí racionálním.
Společně s profesorkou Fatmou Müge Göçekovou jste organizoval mezi lety 2000 a 2017 Workshopy arménských a tureckých badatelů. Jaké myšlenka stála za sérií workshopů WATS? A co bylo jejím největším úspěchem?
Můj bývalý student mě v roce 1998 pozval na přednášku do Turecka. Řekl jsem mu, že budu mluvit o genocidě, a on odpověděl, že mohu mluvit, o čem chci, protože on beztak brzy odjíždí z Turecka. Tak jsem tam odcestoval, promluvil tam a viděl hluboký zájem mladých lidí o toto téma. Když přišel v roce 2002 Erdoğan k moci, otevřel alespoň trochu možnost diskutovat o genocidě. Tak jsme vytvořili asociaci WATS, abychom přivedli Turky, Kurdy, Armény, Němce, Čechy, Skandinávce, Američany, zkrátka kohokoli jsme mohli získat, k jednomu stolu a diskutovali. Nezvali jsme aktivní popírače – nechtěli jsme znovu bojovat na poli vyznačeném tureckými popírači. Sdružovali jsme Turky, Kurdy a další badatele, kteří byli vůči tomuto tématu otevření. Někteří z nich nebyli připraveni používat termín genocida, ale o tom právě jsme chtěli diskutovat. Naším cílem bylo vytvořit soubor důkazního materiálu, archivního i jiného, z něhož bychom mohli vycházet. Byli byste překvapení, jak málo důkazů bylo na přelomu tisíciletí známo. Potřebovali jsme vytvořit tento základ. A co se tehdy odehrálo, bylo výjimečné.
Mimochodem, někteří prominentní arménští badatelé na počátku odmítali přijet. Říkali, že nepřijedou, pokud Turci neuznají genocidu. A já jsem říkal: „Ale to je přeci to, oč tu běží, diskutujme a uvidíme, co z toho vzejde.“ Dokonce i Müge, moje kolegyně a spolupracovnice, nejdříve váhala s používáním tohoto termínu. Vlastně to samé platilo o mně na začátku mé kariéry, protože jsem nevěděl dost. Také jsem říkal „deportace a masakry“ a byl jsem kritizován velmi významným badatelem Vahaknem Dadrianem za to, že jsem neříkal „genocida“. Ale jakmile jsem měl za sebou svůj vlastní výzkum, věc byla najednou jasná. Byla to promyšlená, záměrná politika vlády, která měla za cíl zničit etnickou, náboženskou a kulturní skupinu uvnitř vlastní země. To je genocida podle definice OSN.
Naše workshopy byly úžasnou zkušeností. Začali jsme nesměle v Chicagu v roce 2000 a v roce 2015 už jsme byli schopni hostit konferenci ke stému výročí od genocidy v Istanbulu. Jen si to představte! A své výsledky jsme publikovali v knize, kterou jsme já, Müge a náš kolega Norman Naimark nazvali Otázka genocidy. Müge pak napsala velkou, skvělou knihu Popíraní násilí. A já jsem publikoval knihu „Mohou žít v poušti, ale nikde jinde“. Také jsme se pokoušeli zorganizovat setkání v Arménii, v Jerevanu, ale tam nebyli připraveni nás přijmout. Poslední setkání jsme měli v Berlíně v roce 2017 a tam nás potkaly potíže. Předně, o rok dříve v červenci 2016 byl v Turecku pokus o převrat proti Erdoğanovi. Ten se již od roku 2012 odvracel od demokracie a od roku 2016 tento posun ještě zrychlil svými kroky vůči opozici, gülenistům, kteří byli dříve jeho spojenci proti kurdské straně. Ve chvíli, kdy jsme pozvali lidi do Berlína, turecká vláda omezila cestování tureckých a kurdských badatelů do Německa. Myslím, že jsme udělali chybu, že jsme konferenci propagovali na sociálních médiích. Naše akce se tak stala centrem pozornosti vlády a nacionalistů okolo Doğu Perinçeka, což mělo za následek zmíněné omezení pohybu (o těchto útocích na WATS jsme na Alarmu informovali – pozn. red.). Když jsme přijeli do Berlína, už zde byly mezi lidmi na workshopu různé frakce a napětí. A někteří z našich tureckých kolegů byli velmi podráždění z toho, co se stalo – že turečtí účastníci nemohli přijet a že organizátoři, zejména já, ale i ostatní nebyli dostatečně citliví ve snaze přivést a ochránit naše turecké badatele. V naší skupině bylo tedy mnoho nevraživosti a my jsme usoudili, že je to asi konec. Budeme publikovat ještě několik knih, které teď dáváme dohromady z příspěvků na těchto konferencích, ale setkávání a hlavní náplň WATS skončily. Müge a já jsme se pokoušeli předat WATS další generaci, ale nikdo nebyl ochotný tuto pochodeň převzít, takže jsme to nechali potichu být. Doufejme, že vzniknou jiné takové iniciativy v příští generaci.