Foto Alarm
V neděli zveřejnila Česká televize výzkum agentury Kantar, ve kterém hnutí Přísaha vedené expolicistou Robertem Šlachtou dosáhlo na hranici pěti procent nutných pro zvolení do Poslanecké sněmovny. S rostoucím počtem dobrovolníků Přísahy a stále nadějnějšími preferencemi stoupá i mediální zájem o Šlachtu. Bývalý policista nejspíš uspěje tam, kde tak trapně selhalo protikorupční hnutí Mikuláše Mináře. Usiluje o podobné voliče jako Andrej Babiš, Tomio Okamura a kdysi i ČSSD a především zájem dobrovolníků svědčí o tom, že se mu to daří. Přestože jeho program slibuje zásadní vyčištění Česka, je celkem jisté, že po krátké euforii z kampaně a případného volebního úspěchu zůstane lidem, kteří na chvíli pocítí závan naděje, jen pachuť z další falešné šance. Šlachta nakonec nezmění nic. A je celkem jedno, jestli jde o „Babišovo béčko“, případně „reinkarnaci Věcí veřejných“ nebo za ním nic podobného nestojí a Šlachta je ten nejsprávnější polda z filmu.
Tradice antikorupce
„Teď je ideální příležitost, celá politická scéna se během covidu znemožnila,“ říká mi na mítinku Přísahy v Holešově šestapadesátiletý místní koordinátor Zbyněk Schaffer. Do aktivit okolo Přísahy se zapojil, stejně jako ostatní, teprve nedávno. „Pro mě je to podobné jako Občanské fórum a rok 1989,“ říká Schaffer, který oslovuje kolemjdoucí a předává jim letáky s obrázkem Roberta Šlachty a jedním z jeho mnoha citátů o osobním nasazení v boji proti zločinu. Podle Shaffera je Přísaha lidové hnutí zdola, které ale potřebuje lídra a známou tvář. Tou je pro něj právě Robert Šlachta. Kromě roku 1989 se Schaffer nikdy moc politicky neangažoval. Před zhruba deseti lety ho kamarád lákal do TOP 09, která také slibovala, že zatočí s kmotry spojenými s ODS, podle Schaffera největšího viníka současného stavu. Jeho tehdejší angažmá přerušily zdravotní problémy. Vyhnání kmotrů z politiky se nakonec podle Schaffera stejně nekonalo. Příležitost konečně zbavit Česko vlivu kmotrů a korupce tak vidí po letech v Přísaze, zaštítěné charismatickou osobností Roberta Šlachty.
Přísaha vznikla až letos v lednu, na Facebooku a Instagramu se chová jako politik už mnohem déle. Pro rychlý růst počtu dobrovolníků položil základy už předchozími aktivitami na sítích a sepsáním knihy.
Ideologie protikorupčních stran se už pomalu dá považovat za součást domácí politické tradice. Striktní antikorupční rétorika vynesla k moci nejen Andreje Babiše v roce 2013, ale také o tři roky dříve Věci veřejné. Její kořeny najdeme v druhé polovině devadesátých let spojených s celou řadou privatizačních skandálů. Z tohoto pohledu tedy není Robert Šlachta v politice ničím novým. Nový je především příběh, se kterým se Šlachta do boje proti korupci vydává. A ten má silnější než kdokoli předtím. Na letácích a dalších předvolebních materiálech pokračuje v sebestylizaci dobře známé všem čtenářům jeho knihy. Neohrožený policajt, který bojuje za spravedlnost všemi prostředky. Policejními a nyní i politickými. Když Šlachta ve svém streamu Na Přímo říká, že „levice a pravice se vytrácí“, rovněž nekonstatuje nic jiného než jeho předchůdci snažící se vytvořit subjekt, který konečně udělá pořádek a vymete ty nahoře. Jedním z permanentních motivů těchto subjektů je celkové zklamání z polistopadového vývoje a nabídka další naděje. Poptávka po těchto typech řešení se neobjevuje jen u „poražených transformace“, ale vybublává ve všech vrstvách, má svůj jazyk a je takřka součástí kulturního mainstreamu.
V roce 2010 pozval moderátor Jan Kraus do své show Víta Bártu z Věcí veřejných. Ten mu jako dárek přinesl plyšáka v kravatě a společně vtipkovali o plýtvání na ministerstvech a Bárta dával k lepšímu historky ze svého boje proti úředníkům. V roce 2011 si Kraus pozval Andreje Babiše, který ho obdaroval salámem Kmotr. Kraus ho podpořil v jeho protikorupčním tažení a obdivoval jeho odvahu. V roce 2013 jen pár týdnů před volbami Kraus pozvání zopakoval a společně se zasmáli trapným snahám omezit vysílání reklamy na Vodňanské kuře, ve kterém Jaromír Jágr podpořil předsedu hnutí ANO, a navenek se tvářili, že jim jde o zvednutí prodeje drůbeže z tohoto masokombinátu. Od té doby se Babiš u Krause neobjevil. V roce 2016 pozval Jan Kraus Roberta Šlachtu, který jen pár týdnů předtím odešel od policie. Jako dárek mu bývalý šéf Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu (ÚOOZ) přinesl pouta, kuklu a brýle, které se používají na oslepení zatčených při převozu. Na konci ho čekal v tomto pořadu neobvykle dlouhý potlesk publika poté, co mu Kraus poděkoval za jeho služby. V roce 2020 ho Kraus pozval podruhé, těsně před vydáním knihy Dvacet let pod Přísahou. Jan Kraus si zve do své show i další politiky, ať už jde o Dominika Feriho, Tomia Okamuru, Ivanu Řápkovou nebo Ivana Bartoše), ale v Bártově a zejména Babišově a Šlachtově případě jde o nejspíš upřímnou moderátorovu snahu podpořit boj proti korupci. Kraus zkrátka pozná, když to někdo myslí dobře.
„Ženský po něm letěj“
Posledním hitem Přísahy je petice požadující důsledné prošetření všech covidových zakázek a kontaktní kampaň s voliči nyní probíhá jako sběr podpisů. Přísaha je především protikorupční hnutí a covid rámuje jako příležitost pro další velký tunel politických elit a kmotrů. „Program bude brzy, ale stačí si přečíst toto,“ ukazuje na jeden z mnoha letáčku asi šedesátiletá žena žijící pár kilometrů od Holešova, která kvůli několikahodinové účasti na stánku Přísahy oželela i sedmdesátiny své sestry. Na letáčku, který doporučuje, stojí text shrnující Šlachtův dosavadní obětavý boj proti kriminalitě všeho druhu a ochotu v něm pokračovat. Paní, která dělá na stánku dobrovolnici, vadí zejména korupce v nejvyšších patrech. Má také strach z Pirátů, jakkoli po přečtení jejich programu zjistila, že nejsou ve skutečnosti tak hrozní, jak se občas říká. Přijde řeč i na nepřizpůsobivé u nich v obci, kteří mají podle ní všechno zadarmo, byť nekradou, korupce jí každopádně vadí daleko víc. Stejně jako ostatní dobrovolníci je i pro ni nejdůležitější spravedlnost a odvaha. Lidé přicházející ke stánku v Holešově jdou velmi často na jistotu. O stánku s peticí vědí už z internetu, Šlachtu sledují na Facebooku. Když přijdou, poptají se, kdy přijede Šlachta, a podepisují petici. „Je to moc šikovnej chlap,“ vtipkuje žena okolo padesáti. „Já to říkám pořád, už kvůli tomu ho stojí za to volit,“ odpovídá jí paní na stánku a přidávají se i chlapi v tričkách Přísaha. „Ženský po něm letěj,“ kývají hlavami.
Robert Šlachta se objeví před jednou hodinou. Diskutuje s párem seniorů, dává si chlapáckou pětku s mladíkem ve sportovním dresu a „srší energií“, přesně tak, jak opakují články, které o jeho akcích v posledních týdnech vycházejí. „Vy jste ten novinář?“ přichází ke mně, chvíli vtipkuje o Alarmu, o komunistech a anarchistech. Vážněji se mě zeptá: „Co za váma stojí za struktury?“ Když odpovím, že žádné, nezdá se, že by mi věřil. Sedneme si na schůdky ke kašně a Šlachta mi povídá o všech politolozích, kteří předpovídali neúspěch Přísahy, a že se jim později vysměje. Říká, že sám ale s vybranými politology spolupracuje a společně s dalšími poradci profilují kampaň Přísahy po vzoru rakouského kancléře Kurze, který v roce 2019 čelil korupčnímu skandálu svého koaličního partnera a v následných předčasných volbách se rozhodl marketingově více zaměřit na svou osobnost a stranu upozadil. Takováto kampaň odpovídá trendu větší personalizace politiky, který je spojen s nástupem sociálních sítí umožňujících přímý kontakt politika s publikem. A Robert Šlachta na sociálních sítích dominuje. I když rád říká, že Přísaha vznikla až letos v lednu, na Facebooku a Instagramu se chová jako politik už mnohem déle. Pro rychlý růst počtu dobrovolníků položil základy už předchozími aktivitami na sítích a sepsáním knihy.
Usměvavá radikalita
I když u Šlachty není jasné, co by chtěl upozaďovat – nic, co by se dalo srovnat s Kurzovou Rakouskou lidovou stranou, za ním totiž nestojí –, podobnosti se přesto dají najít. Sebastian Kurz dokázal ve dvou volbách v řadě výrazně oslabit ultrapravicovou Stranu Svobodných, převzal přitom ale její rétoriku do té míry, že už po prvních volbách se mohl Michael Cottakis z London School of Economics ve svém blogu ptát, kdo je tady vlastně populista, když dělící linie mezi pravým středem a krajní pravicí v podstatě zmizely? Podobné teoretické otázky samozřejmě nemusí Roberta Šlachtu ani další lidi z Přísahy příliš trápit. V rakouském případě šlo především o Kurzův přístup k migraci, což v Česku dávno není předmětem sporů a všichni mají jasno. Rozdíl mezi Kurzem a ultrapravičáky v Rakousku byl v uhlazeném stylu. Nejedná se o rozzlobeného muže, který se „na to už nemůže dívat“, ale o mladého sympaťáka, který říká věci s úsměvem a klidem a není apriori nenávistný. Podobně můžeme rozlišit přístup Okamury a Šlachty.
Přestože například politolog Kopeček pro Aktuálně.cz srovnává Přísahu Roberta Šlachty s SPD Tomia Okamura, rozdíly mezi nimi jsou v některých ohledech poměrně významné. V internetových fórech se pod Šlachtovými příspěvky často objevují názory, že je agentem Bruselu, který zrazuje republiku, protože si nepřeje odchod z Evropské unie. Řada lidí, kteří jsou nejspíš s vývojem podobně nespokojeni jako Okamurovi voliči, však Šlachtův plán zůstat v EU zjevně vítá. „Bez ní jsme příliš malý,“ říkají v různých obměnách. Jednoduché. Plán neopouštět Evropskou unii dává Šlachtovi také punc realističnosti. Šlachta se rovněž mnohem víc zaměřuje na populismus namířený proti politickým elitám, zatímco Okamura brojí spíše proti menšinám.
„Roberte, Hrr na ně!!!!
Jednoho z příznivců setrvání v Evropské unii a zároveň velkého fandu Roberta Šlachy potkávám i v Holešově. Jde rovněž o bývalého člena bezpečnostních sborů. Jako policista sloužil osm let, potom si chtěl s kamarádem založit hospodu, a když to nevyšlo, tak po různých krátkých pracovních zkušenostech nakonec zakotvil v továrně v Bavorsku, kam se přestěhoval za svou přítelkyní. „Řekl bych, že jsem typický nevolič,“ usmívá se při přemýšlení o svém politickém přesvědčení. V poslední době prý volil jen v prvním kole prezidentské volby Michala Horáčka, kvůli němuž si vyřídil i volební průkaz. Těsně po revoluci volil ještě Nezávislou erotickou iniciativu. „Ani nevím, co jsem si od toho sliboval, asi že budou holky chodit na ulici nahatý,“ směje se tomu dnes.
Politicky se řadí na střed a považuje se za mírného liberála. „Homosexuálové mi nevadí, Romové taky ne,“ říká ke svému liberalismu. Vztah k Robertu Šlachtovi, kterého vídával ještě ve službě, má už dlouho. Má rád jeho knížku a kvůli Přísaze se často hádá na sociálních sítích. Hlavně ho štve osočování z nekalého financování. „Sám jsem poslal Přísaze peníze z německého účtu a vrátilo se mi to, protože to bylo ze zahraničí,“ říká s tím, že o čistotě peněz nemá pochyb. Přísahu finančně podporuje aspoň nákupem triček a mikin, dobrovolníkům nedávno platil oběd. Na internetu později nacházím jeden z jeho diskusních příspěvků.
„Přísaha má i můj hlas. Robert a jeho spolupracovníci jsou lidé, za kterými je vidět kus dobře odvedené práce, a nikdy neustoupili politickým tlakům, lžím, pomluvám a podpásovkám, které se budou nyní stupňovat. Mnoho současných i bývalých politiků a jejich přisluhovačů se Přísahy bojí a udělají vše pro to, aby jí co nejvíc uškodili. A bojí se oprávněně. Bude totiž poukazováno na jejich křivárny a zlodějiny a bude tlak na jejich prošetření. Takže Roberte, Hrr na ně!!!“
V Německu, v továrně, kde pracuje, pozoruje sílící popularitu tamější ultrapravicové AfD. „Nemám rád nácky,“ komentuje protiimigranstskou stranu, ale zároveň má pro její popularitu určité pochopení. Dřív měl rád Merkelovou, ale otevření hranic tolika uprchlíkům považuje doteď za její chybu. Migranti podle něj v jeho druhé vlasti způsobují řadu problémů, i když v městečku, kde žije, je klid. Na důchod by se rád vrátil domů a i v tom vidí důvod pro své politické angažmá. Za německý důchod ho tady sice čeká příjemné stáří, ale jeho matka, která pracovala jako dělnice, musí žít na bývalé chatě s deseti tisíci měsíčně. To se mu nelíbí.
Myšlenka Přísahy
„Od 27. ledna, kdy jsme začali, se nám přihlásily tisíce lidí, kteří chtějí pomoct s myšlenkou Přísahy,“ říkal v neděli Robert Šlachta ve svém pravidelném streamu Na přímo. Tento díl byl tak trošku slavnostní, protože se vysílal stejný den, kdy ČT zveřejnila výzkum, podle kterého by se Přísaha dostala do Poslanecké sněmovny. Co je ve skutečnosti myšlenkou Přísahy? Přesvědčení, že jedině policista dokáže dát naši zemi do pořádku? Obměňuje se stále stejný příběh. Klukem z plakátu Věcí veřejných byl někdejší investigativní novinář Radek John, který věděl o každé sviňárně v zemi. O Andreji Babišovi jako lídrovi vlastního hnutí se vědělo, že také leccos ví, a navíc prý neměl důvod krást. Robert Šlachta jako zapálený protikorupční policajt, který dostal milenku premiéra, je prozatímním vrcholem striktní antikorupční linie, která ovšem těžko bude mít kam stoupat.
Srovnání s Andrejem Babišem však jinak pokulhává. Robert Šlachta zdaleka nemá takové zdroje na kampaň. Zázemí Andreje Babiše bylo od začátku nesrovnatelně větší, při kampani si mohl dovolit zvát významné osobnosti, sportovce nebo lidi z charitativních organizací, kterým v minulosti pomáhal. Měl otevřené dveře do škol a do továren. Tam, kde Robert Šlachta objede několik stánků s dobrovolníky, mohl Andrej Babiš už při první kampani obejít dvě továrny, školu a večer mít pronajatý kulturák a v něm diskusi s profesionálním moderátorem a známými osobnostmi.
Kolem Šlachty se objevila podezření na jeho vazby na struktury spojené s bezpečnostními agenturami, v nichž figuruje i Vít Bárta. Robert Šlachta nepopírá schůzky s bývalými politiky ani konkrétně s Bártou, ale stojí si za tím, že je nezávislý. Pokud za ním nějaké velké peníze stojí, zatím se neprojevily. Lidé, které jsem potkal, opakovaně mluvili o tom, že trička, letáky i potisky na auta kupují za své a stejnou zkušenost měli i další reportéři, kteří o kampani Přísahy psali. Většina kampaně se odehrává na sociálních sítích a silným kanálem politické mobilizace byla Šlachtova kniha, která si na sebe vydělala sama.
Robert Šlachta oproti Babišovi nabízí mnohem silnější příběh. Jeho nástup je také rychlejší, než byl ten hnutí ANO. To ale neznamená, že nemůže splasknout. Andrej Babiš ve chvíli, kdy překročil pět procent, měl kolem sebe nejen celou řadu liberálních osobností, které v „životě něco dokázaly“, například Jiřího Zlatušku, Pavla Teličku, Martina Komárka, Věru Jourovou a další, ale především toto heslo sám naplňoval. Uvěřit tomu, že kdo dokázal vybudovat a řídit tak velkou firmu, dokáže dobře řídit i stát, je mnohem snazší, než že to dokáže sebedivočejší policajt. Právě kompetence, respektive důvěra v jeho kompetence, může být Šlachtovou slabinou a Přísaze hrozí, že zůstane uzavřenou skupinou lidí, kteří podlehli kouzlu jeho příběhu a spolu s ním se pustili do fantastického světa boje s korupcí. Šlachta sám to podporuje, když říká, že se do vlády ani příliš nepohrne. Jakou velkou změnu tedy pro svoje voliče plánuje, když nechce vládnout? Reorganizace policejních sborů nejspíš pro běžné lidi, vyjma lidí se zkušenostmi přímo z bezpečnostních složek, moc znamenat nebude. Navíc někdejší vrcholný policista v politice by mohl vytvořit alternativní vedení policie, pod jehož křídla by se mohli schovat všichni nespokojenci s vedením policie.
V tuto chvíli není ještě jasné, zda na troskách snu o supermanažerovi vyroste politický sen o superpolicajtovi. Z marasmu české politiky se každopádně vynořil další příběh o tom, jak dát zemi do pořádku, a je celkem pochopitelné, proč se ho lidi chytají a chtějí mu věřit. Řada z nich se bojí Pirátů nebo uprchlíků, ale nechtějí přejít až k úplně otevřené nenávisti. Chtějí především zemi, kde se nekrade. Na politický program jako takový už rezignovali a raději se upínají k příběhu o nezkorumpovatelném policajtovi, který v politice všechno změní k lepšímu. Angažují se tak v příběhu, který jim může na chvíli přinést naději, ale politickou situaci nevyřeší.
Autor je redaktor Alarmu.