Nejhorší pogrom Ameriky. Sto let od masakru v Tulse

„Jsem tu, abych se domohla ­spravedlnosti, a žádám svoji vlast, aby uznala, co se stalo v Tulse v roce 1921,“ prohlásila v polovině května 2021 stosedmiletá Viola Fletcherová na půdě podvýboru Sněmovny reprezentantů pro ústavu, občanská práva a občanské svobody. Fletcherová je nejstarší z dosud žijících osob, jež přežily jeden z nejhorších pogromů v historii Spojených států amerických. Odehrál se během osmnácti hodin na přelomu května a června roku 1921 v oklahomské Tulse a dodnes se o něm v některých učebnicích dějepisu, především ve státech bývalé Konfederace, Američané mnoho nedozvědí. Díky popkulturním zpracováním v seriálech Watchmen (2019) či Lovecraftova země (2020) a komiksu Bitter Root (2019) se sice pogrom – donedávna nesprávně označovaný jako rasový riot – dostal do povědomí globální veřejnosti, ve Spojených státech se však hlavně o interpretaci jeho průběhu a následcích dodnes vedou spory. Neustále přitom vycházejí na světlo nová zdrcující fakta, která ukazují, že žádné z fikčních zpracování tragédie v Tulse zdaleka nevystihuje brutalitu a promyšlenost pogromu a následných událostí, jež představují ukázkový a sto let trvající příklad systémového rasismu.

Černá Wall Street

Jak přesně proběhl incident, který celý po­grom odstartoval, není zcela zřejmé. Podle zprávy vyšetřovací komise z roku 2001 devatenáctiletý černoch Dick Rowland ráno 30. května 1921 při vystupování z výtahu v budově v centru Tulsy nejspíš zakopl a šlápl na nohu sedmnáctileté bělošce Saře Pageové. Ta bolestí vykřikla, načež Rowland v panice utekl. Ještě tehož dne ale skončil ve vazbě, protože výkřik Pageové uslyšel prodavač z nedalekého obchodu a incident nahlásil policii jako možný sexuální útok. Místní noviny Tulsa Tribune další den odpoledne přinesly článek obviňující Rowlanda z pokusu o znásilnění. V reakci na něj se před budovou soudu během večera sešel dvoutisícový dav bílých obyvatel Tulsy a požadoval vydání Rowlanda k lynči. Na požadavku davu nebylo nic „neobvyklého“, obvinění ze sexuální agrese totiž byla v době segregačních zákonů Jima Crowa běžnou záminkou pro lynčování Afroameričanů.

Desítky členů Národní gardy se přidaly k invazi do Greenwoodu a střílely po jeho obyvatelích z pušek a kulometů.

Během večera k budově soudu opakovaně vyrazily skupinky ozbrojených černošských veteránů první světové války a nabídly pomoc při ochraně budovy. Jejich přítomnost však rozvášněný a ozbrojený dav bělochů ještě více rozlítila – jeden z nich se dokonce pokusil veterány odzbrojit a následně došlo k přestřelce. Afroameričané vzápětí začali utíkat domů do černošské čtvrti Greenwood.

Greenwood představoval mimořádně prosperující část Tulsy, kterou Booker T. Washington, legendární afroamerický pedagog a politik, právem označil za „černou Wall Street“. Na rozloze čtyřiceti bloků v ní žilo jedenáct tisíc příslušníků pracující a střední třídy, kteří mohli využít bohaté občanské vybavenosti, s níž se bělošské části města nemohly srovnávat. I proto byl Greenwood trnem v oku řadě obyvatel Tulsy a v jejich očích „drzé“ chování černošských veteránů na obranu Dicka Rowlanda jim poskytlo záminku k likvidaci celé čtvrti. (Paradoxně Rowland nebyl ze znásilnění nikdy oficiálně obviněn a nedlouho po masakru byl propuštěn na svobodu.)

Invaze tisícovek bílých Tulsanů do Green­woodu proběhla v ranních hodinách 1. června a bylo při ní použito dokonce několik malých letadel a kulometů. Běsnící dav vypálil 1200 domů, třiadvacet kostelů, desítky obchodů a kanceláří. Počet obětí pogromu se vyšplhal ke třem stům (jiné odhady hovoří o tisících) a na osm tisíc Afroameričanů přišlo o střechu nad hlavou. Sen o zemi zaslíbené, kterou Greenwood v očích mnoha černochů dodnes představuje, skončil v troskách. Na dobových fotografiích čtvrť po událostech připomíná Drážďany či Berlín na konci druhé světové války.

Policie v akci

Zcela zdrcující aspekt představuje aktivní účast místního policejního sboru a členů Národní gardy na krutostech vůči černošskému obyvatelstvu. Ještě v noci policisté jmenovali desítky osob z davu před soudní budovou „zvláštními zástupci šerifa“ a vybavili je zbraněmi. Během pogromu zatýkali bránící se či vzdávající se černochy, nezasáhli proti rozsáhlému rabování a vypalování čtvrti a v několika případech sami budovy zapálili. Desítky členů Národní gardy se přidaly k invazi do Greenwoodu a střílely po jeho obyvatelích z pušek a kulometů. Smutná role policistů a gardistů však nebyla nijak výjimečná: historické dokumenty ukazují, že strážci zákona se během období segregace napříč celými Spojenými státy opakovaně aktivně podíleli na lynčích a pogromech a rovněž na násilném potírání jakýchkoli protestů ze strany Afroameričanů.

Mohlo by se zdát, že pogrom takového rozsahu a intenzity zůstane v paměti obyvatel Tulsy, potažmo celé Oklahomy, ještě dlouho. Jenomže místní instituce a jejich představitelé po desítky let zahlazovali jakékoli zmínky o událostech z přelomu května a června 1921. Policejní záznamy záhadně zmizely, vybrané články z deníku Tulsa Tribune byly před archivací a převedením na mikrofilm odstraněny a k prozkoumání neoznačených masových hrobů se město odhodlalo až v posledních letech. Když v Tulsa Tribune v retrospektivních textech hodnotili po deseti a dvaceti letech rok 1921, o Greenwoodu nepadlo ani slovo. Ve čtyřicátých letech studenti na univerzitě v Tulse nevěřili vyučujícím, když jim začali o násilí vyprávět. Novináři, který plánoval k padesátému výročí sepsat krátkou historii tragických událostí, bylo vyhrožováno. A teprve v roce 1982 vyšlo první oficiální historické zpracování pogromu, přičemž komise pro první oficiální vyšetření byla ustavena až v roce 1997.

Zamlčené dějiny

Mezitím si Greenwood prošel obdobným vývojem jako většina černošských čtvrtí v amerických městech. Přestože čtvrť a její obyvatelé se brzy postavili ekonomicky znovu na nohy, Velká hospodářská krize a rasisticky podjaté plány na obnovu v rámci Rooseveltova Nového údělu dokončily, co pogrom začal. Tulsa se stala jedním z 239 měst, pro něž federální agentura pro poskytování hypoték vypracovala ve třicátých letech mapu vhodných čtvrtí pro investice a rezidenční výstavbu. Greenwood byl na mapě označen červenou barvou, signalizující riskantní území, nevhodné pro poskytování hypoték a jakékoli investice (tzv. redlining). Zatímco značná část bělošské populace města dosáhla na levné dlouhodobé hypotéky, které jí umožnily po recesi znovu nabýt bohatství a postavení, Afroameričanům ve městě byla tato příležitost federálními i lokálními institucemi odepřena. Tento vývoj pouze prohloubil již existující segregaci Greenwoodu a výstavba dálnice a obchvatů v padesátých a šedesátých letech, doprovázená demolicí zchátralých budov a vystěhováním obyvatel, čtvrť postupně zcela zničila. Dnes z historického Greenwoodu zůstala zachována pouze polovina bloku.

Pogrom z roku 1921, jeho systematické mazání z historie města a paměti jeho obyvatel i následný proces institucionálně podporované destrukce Greenwoodu jsou součástí příběhu Tulsy, státu Oklahoma i Spojených států amerických. I takové příběhy je třeba si připomínat, a to nejen při příležitosti stého výročí pogromu, za nějž nebyl nikdy nikdo oficiálně potrestán, jak ve svém projevu před Kongresem zdůraznila Viola Fletcherová. V posledních týdnech v USA sílí snahy některých republikánských politiků – včetně oklahomského guvernéra – omezit školní výuku dějepisu, která by podrobila historii Spojených států kritickému zkoumání. Přitom bez pochopení dějin a přiznání viny za minulá i současná příkoří nelze dosáhnout usmíření ani nápravy.

Autor je amerikanista.

Text byl publikován v A2 č. 12/2021.