Foto Saša Uhlová. Použito se svolením autorky
Když Annu Šabatovou v roce 1971 zavřeli, bylo jí dvacet let a tři měsíce a třetím rokem studovala na filozofické fakultě. Byla odsouzena za to, že předávala „velké množství tiskovin s obsahem, který směřoval proti současnému státnímu a společenskému zřízení republiky“ a že „společně s dalšími osobami zabezpečila převezení z Prahy do Brna a rozšíření v Brně velkého množství letáků s názvem ‚Občané‘“. Za letáky, které v souvislosti s prvními volbami po roce 1968 občany Československa upozorňovaly, že mají právo k volbám nejít, mohou škrtat nabízené kandidáty či vhozením prázdného nebo znehodnoceného volebního lístku vyjádřit nespokojenost, stál její otec, Jaroslav Šabata. Ten patřil v roce 1968 k předním brněnským reformním komunistům a ani po vyloučení ze strany v roce 1970 nepřestal usilovat o změnu poměrů. Spolu s ním nakonec šli do vazby krom dcery Anny i oba její bratři, Václav a Jan, a jeho tehdejší snacha Ivanka Šabatová. Procesy, v jejichž rámci se odehrál v roce 1971 i soud s Annou Šabatovou, představovaly největší trestněprávní represi celého období tzv. normalizace, i začátek dodnes trvajícího boje Anny Šabatové za lidská práva, spravedlivou a sociální společnost.
Angažovat se oba
Po otci Jaroslavovi, který byl nakonec odsouzen na šest let, dostala Anna Šabatová z celé rodiny nejvyšší trest. Ostatně i v samostatném procesu s Vlastou Tesařovou a spol., v němž byl její případ projednáván, byl rozsudek odnětí svobody na tři a půl roku druhý nejvyšší. U odvolacího soudu jí byl zkrácen o půl roku, a nakonec si odseděla „jenom“ dva roky a jeden měsíc. „Pochopila jsem tehdy, že už nebudu moct pokračovat ve studiu, a brala jsem to jako holý fakt,“ říká. „,Tak prostě nebudeš mít vysokou školu,‘ prolétlo mi hlavou v okamžiku, kdy mě dali do vazby.“ Ke studiu na univerzitě se pak vrátila až koncem osmdesátých let. Celé předlistopadové období se alespoň snažila učit se německy a francouzsky a jak sama říká, zůstat v kontaktu se světem. Když byla v prosinci 1973 propuštěna, pokračovala zcela samozřejmě v opoziční činnosti.
Protiimigrační diskurs posunul politiku i názory v Česku silně doprava a útočení na uprchlíky dosahovalo vrcholu. Je jen málo veřejných osobností, jež tehdy nepodlehly tlaku a zůstaly statečné – a Anna Šabatová patří mezi ně.
V roce 1974 podepsala tzv. chilskou rezoluci a posléze i petici za souzené členy hudebního undergroundu. Petra Uhla, s nímž se seznámila prostřednictvím svého bratra, si vzala poté, co se dle jejích slov viděli „asi osm víkendů“ a telefonovali si. Oba pak mluvili o tom, že jedním z důvodů bylo, aby mu měl kdo posílat balíky, když jej znovu zavřou – na rozdíl od Anny Šabatové, která měla početnou rodinu, byl totiž Petr Uhl sám. Jako dvojice patřili k nemnoha párům československého disentu, kde neplatilo rozdělení na toho, který se politicky angažoval, a toho, který se staral o rodinu. Otevřeně a nesmlouvavě se angažovali oba.
Chartu 77 podepsala jako prvosignatářka v prosinci 1976. Podílela se i na její přípravě – podle svědectví Petra Uhla z rozhovorové autobiografie Dělal jsem, co jsem považoval za správné to byla právě ona, koho napadlo, že mluvčí Charty by neměl být jeden, ale tři. Poději, v roce 1986, se mluvčí Charty také stala (spolu s Martinem Paloušem a Janem Šternem). V sedmdesátých letech ještě stihla zorganizovat první československo-polská setkání, jež pak vyústila v založení Polsko-československé solidarity (jejíž mluvčí se stala v roce 1987) a v roce 1978 byla jednou ze zakládajících členek Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných (VONS). Od soudu ji o rok později uchránilo snad to, že členem byl i Petr Uhl, a StB se patrně neodvážila zavřít oba rodiče dvou malých dětí.
Moc nemá právo
Během slavného procesu s VONSem v říjnu 1979, který se stal i předlohou divadelní hry uvedené ve Francii a Německu, ji v jednu chvíli příslušníci justiční stráže násilím vynesli ze soudní síně, když se odmítla podřídit příkazu soudce a hodlala si dál dělat poznámky. Odhodlání vzepřít se až k fyzickému odporu však u Anny Šabatové nebylo projevem snahy o exces, ale spíš projevem zarputilosti a neochoty nechat si vnutit něco, o čem věděla, že na to moc nemá právo.
Tento postoj plasticky vyvstává v rozhovoru, který v době, kdy byl Petr Uhl odsouzen na pět let, vedla s tehdy devětadvacetiletou Šabatovou spisovatelka Eva Kantůrková. V interview, jež bylo součástí knihy rozhovorů s ženami z prostředí Charty Sešly jsme se v této knize, mluví s nebývalou otevřeností i nelíčenou skromností. Třeba o tom, že si dlouho nepřipouštěla, že by si měla odsedět celý trest, i o tom, že nevěří, že si jej bude muset celý odsedět její manžel (musel). Z rozhovoru je znát nejen smutek, ale také odhodlání, pro Annu Šabatovou charakteristické. „Když jsem zjistila, že Petra zavřeli, vybavila jsem mu potřebné věci – třeba advokátní pomoc – a vzala děti na koupaliště. Nemělo smysl se doma utápět.“ Petr Uhl se z „kriminálu“ skutečně vrátil až za celých pět let.
V té době vydávala pod svým jménem i bulletin Informace o Chartě. Zároveň ale, jak prohlásila v rozhovoru v knize Bytová revolta, sama „nikdy nic neopisovala,“ protože „kdybych se naučila opisovat, tak budu dělat další nekvalifikovanou práci, a já už měla nádobí. Petr psal dobře na psacím stroji od pěti let, takže on tohle všecko oddřel, včetně té písařské činnosti.“ Sama se také zasazovala o to, aby se uvnitř Charty 77 dařilo urovnávat vyvstávající generační spory. Navrhovala třeba, aby se jedním z mluvčích Charty 77 stal František „Čuňas“ Stárek, což se jí nakonec nepodařilo prosadit. Její názorová otevřenost, analytický přístup a ochota ke kultivaci dialogu je koneckonců dodnes její hlavní osobnostní devízou – a to i když, jak sama říká, u řady svých přátel vnímala tehdy něco, co nazývá „revolučním zblbnutím“.
Po Sametu
Sametová revoluce načas udělala z Chartistů hrdiny. „Jsem ráda, že už nás není pár,“ říkala v listopadu 1989 rozechvělým hlasem do mikrofonu na pražské Letné další významná žena československého disentu Dana Němcová. Přesně takové pocity zažívala i Anna Šabatová, která se sametovou revolucí nabyla dojmu, že už jí není potřeba. Na rozdíl od mnohých dalších – především chartistů-mužů – se Anna Šabatová rozhodla po roce 1989 věnovat sobě. „Já jsem věděla, že to k něčemu spěje, už v půlce osmdesátých let. A byla jsem také rozhodnutá, že se bezprostředně po revoluci nebudu angažovat,“ říká Šabatová. „Nechtěla jsem se dostat do situace, kdy bych měla nějakou funkci jen za zásluhy.“
Petr Uhl byl v té době, jak sama říká, od rána do večera pryč – buď v parlamentu, nebo v ČTK – a Šabatová zůstala s dětmi. V souvislosti s tím zmiňuje i zajímavý fakt, že se oběma manželům práce přesunula z domácnosti ven, a tak ji nešlo s dětmi zvládat za pochodu. „Další motiv ale byl, že jsem studovala a měla jsem extrémní zájem dostudovat,“ dodává Šabatová, která v roce 1988 nastoupila na podzemní univerzitu a věnovala se bohemistice. „Bavilo mě to čtyřikrát víc než v tom mladém věku, strašně ráda na to vzpomínám a těm učitelům jsem moc vděčná.“ Studium dokončila v roce 1996. V roce 1998 získala jako první Východoevropanka Cenu OSN za obranu lidských práv.
Udržet si kontakt s lidmi dole
I když krátce po revoluci pracovala jako poradkyně ministra práce a sociálních věcí ČR pro styk s nevládními organizacemi, po dokončení magisterského studia se rozhodla věnovat civilním, a jak sama říká, zcela neprestižním zaměstnáním. „Dělala jsem redaktorku v bráchově nakladatelství a pak jsem pracovala v sociálních službách. Jsem hrozně ráda, že mám právě tyto zkušenosti – třeba i s tím, jak to bylo placené,“ poznamenává k období devadesátých let, které se pro mnohé stalo synonymem nejlepšího z možných světů. Ne tak pro Annu Šabatovou, pro níž znamenal rychlý nástup agresivního antikomunismu novou vlnu nenávisti. Ta směřovala především proti jejímu otci.
„Já jsem ráda, že se rok 1989 udál, pochopitelně. S tím nemám nejmenší problém. Ale na druhé straně mě od toho nadšení velmi uchránilo to, že pouhé tři týdny od revoluce se Petru Cibulkovi podařilo zfanatizovat dav tak, že plakáty o mafiánovi Šabatovi oblepili celé Brno a otce dokonce později fyzicky inzultovali v souvislosti s Mečiarem, se kterým jako ministr české vlády udržoval kontakt,“ vypráví Anna Šabatová a dodává, že taková míra nenávisti ji varovala. Do veřejného života se vrátila v roce 2001, kdy ji Poslanecká sněmovna zvolila zástupkyní prvního veřejného ochránce práv, Otakara Motejla. O rok později získala z rukou Václava Havla medaili Za zásluhy I. stupně. Poté co z úřadu ombudsmana odstoupil Pavel Varvařovský, stala se v roce 2014 veřejnou ochránkyní práv – záměrně pouze na jedno období, aby prý neměla svázané ruce. Post ombudsmanky vykonávala do roku 2020. Odcházela za potlesku svých zaměstnanců a s malým baťůžkem na zádech.
Zůstat na svém místě
Bylo to právě období mezi léty 2015–2017, kdy se Anna Šabatová stala terčem společenské nenávisti. Protiimigrační diskurs posunul politiku i názory v Česku silně doprava a útočení na uprchlíky dosahovalo vrcholu. Je jen málo veřejně činných osobností, které v té době nepodlehly tlaku a zůstaly statečné – a Anna Šabatová patří mezi ně. Trpělivě a odhodlaně bránila práva lidí prchajících před válkou, prala se za humanismus a lidskou důstojnost. Dělala se to se stejnou samozřejmostí jako kdykoliv předtím, a to i když musela vědět, že jí její názory i práce v oblasti migrace nepřinesou všelidovou popularitu. Jenže o tu jí koneckonců nikdy nešlo. Stejně jako v minulosti stála i v těchto letech Anna Šabatová pevně na svém místě. Možná, že i proto se nakonec v roce 2020 nestala senátorkou.
Československá a česká historie má jen málo opravdovějších, statečnějších a zásadnějších postav, než je Anna Šabatová. Neokázalá svou odvahou, solidární, pevná, vždy vnímavá vůči širokému kontextu a vždy připravená bojovat proti nespravedlnostem systému a za práva těch, kteří nejsou slyšet. Navzdory úspěchům, mezinárodním oceněním, ale i politickým útokům a vyslovené nenávisti protivníků nikdy neuhnula ze své cesty. Dodnes tak zůstává inspirací nejen pro českou demokratickou levici, ale pro občanskou společnost i politiku jako celek. Patří jí za to obdiv a dík.
Autor je redaktor A2 kulturního čtrnáctideníku. Autorka je redaktorka Alarmu.