Foto Petr Zewlakk Vrabec. Použito se svolením autora
Platformy typu Airbnb, které poskytují krátkodobý pronájem turistům po celém světě, se z původní myšlenky sdílení nevyužívaných bytů nebo volných pokojů rozrostly ve výdělečný byznys. V mnoha městech už nefungují na principu sdílení, ale jsou profesionalizované a staly se investicí pro jedince s více byty. Většina měst se shoduje na tom, že původní duch sdílení se vytratil, a proto je k platformám potřeba přistupovat jako k jiným ubytovacím zařízením. Nárůst krátkodobých pronájmů navíc v mnoha městech přispívá ke snižování nabídky regulérních dlouhodobých pronájmů, což zvyšuje nájmy a vede k vylučování místních obyvatel. Přestože rok 2020 přinesl v tomto podnikání útlum a na realitních serverech jsme během karantény mohli vidět mnoho typicky turistických bytů, po skončení pandemie lze očekávat opětovný nárůst zájmu. Městské samosprávy se proto uchylují k různým způsobům regulací.
Problémem jsou ti, kvůli kterým se původní myšlenka sdíleného ubytování vytratila.
Nová analýza autorek Claire Colomb a Tatiany Moreiry de Souza z University College London sleduje různorodé politiky, které velká města dvanácti evropských zemí v této věci volí. Předkládaná řešení se pohybují na škále od volného podnikání přes částečné regulace až po striktní kontrolní mechanismy. Regulace jako takové pak mají řešit jak samotnou existenci těchto platforem, případně regulaci konkrétních aktivit, tak jejich kvalitu a geografickou distribuci. Efekt zvyšování nájmů u regulérních bytů totiž platí v jednotlivých čtvrtích spíše než v rámci celého města. Většina měst se snaží najít střední cestu a rovnováhu mezi jednotlivými typy „krátkodobého pronájmu“. Berlín a Barcelona jsou postiženy nejvíce a nějakou formu regulací mají již od roku 2015. Zato Praha dosud k žádným opatřením nepřistoupila.
Problémem je profesionalizace
Největší problém představují profesionalizovaní jedinci s více nemovitostmi. Ti v bytech vidí investici, která se jim několikanásobně vrátí, a proto vlastní více bytů, jež pronajímají za přemrštěné ceny. Jednotlivce, kteří pronajímají sdílený pokoj (těch je kolem jednoho procenta) nebo samostatný pokoj (ti tvoří méně než polovinu všech pronajímatelů), tak navrhované i již platné regulace většinou neřeší. Problémem jsou ti, kvůli kterým se původní myšlenka sdíleného ubytování vytratila.
Dlouho řešeným problémem „krátkodobých pronájmů“ jsou daňové úniky a fakt, že platformy odmítají poskytovat data o pronajímatelích, jejich jednotkách a lokaci. Například v Řecku odhadují ztráty na daních na 270 milionů eur ročně. Hoteliéři a další ubytovací zařízení razí heslo „Same market, same rules“ (Stejný trh, stejná pravidla). Přestože Airbnb a další platformy poskytují krátkodobé ubytování, stejná pravidla (například právě daňová) pro ně neplatí. Hotelový průmysl proto požaduje úpravu regulí pro podnikání a nastavení podmínek pro férovější soutěž.
Analýza mimo jiné zkoumá i veřejnou debatu kolem Airbnb. V první řadě definuje různé aktéry této debaty, ať už na straně platforem a profesionálních pronajímatelů, nebo na straně místních občanů, hoteliérů a aktivistů. V této debatě proti sobě stojí právo na podnikání a právo na klidné bydlení.
Hlavně nemít špatnou pověst
Majitelé nemovitostí a profesionální organizace „krátkodobých pronájmů“ se naopak sdružují, aby bojovali za právo na volné podnikání (příkladem může být mezinárodní asociace European Holiday Home) a vydávají nemalé částky na PR kampaně o pozitivních přínosech Airbnb (mezikulturní výměna, demokratizace cestování a podnikání, autentický zážitek z města, přivýdělek pro pronajímatele). Někteří členové se setkávají v MeetUps a trénují se ve vedení kampaní, vyjednávání s politiky a lobbování. Takové skupiny se pak setkávají s místními zastupiteli a lobbují za odstranění jakýchkoli regulací. Airbnb také sepsalo vlastní doporučení, na která je platforma ochotna přistoupit.
Časopis Bloomberg nedávno zveřejnil článek o praktikách Airbnb, které mají za cíl zakrýt negativní pověst. Po tom, co muž znásilnil ženu v jednom z pronajímaných bytů (klíče získal, protože byly špatně schovány pro přijíždějící hosty někde na přístupném místě), bylo ženě vyplaceno sedm milionů dolarů, aby o události mlčela a nezmiňovala Airbnb v souvislosti s incidentem u soudu. Jiná z hostitelek informovala na svém blogu o tom, že jí hosté zdemolovali a vykradli byt. Airbnb ji kontaktovalo, aby příspěvek smazala. Příběh však začal kolovat po Twitteru a platforma se následně omluvila a zavedla peněžní kompenzace v případě nehody a zákaznickou podporu. Podobné incidenty jsou bohužel běžné – sexuální násilí, ale ani vraždy, nejsou nic, s čím by se v Airbnb nesetkali. Řešení jsou podobná: peněžní kompenzace, závazek mlčenlivosti, zařízení pobytu v hotelu, proplacené letenky a další výdaje poškozeným.
Regulace
Města tak bojují s dilematem, zda podporovat sdílenou ekonomiku, nebo podnikání typu Airbnb regulovat, protože – jak se mnozí shodují – sdílená ekonomika ztratila svůj původní étos. Barcelona platí za jedno z prvních měst, které své obyvatele vyslyšelo a začalo čelit bytové krizi. Od roku 2017 zde platí zákaz zřizování nových hotelů a krátkodobého ubytování. Město je také rozděleno do několika zón, které podléhají různým stupňům regulací. K zónování přistoupily také Madrid, Vídeň, Amsterdam nebo Lisabon. Zákaz krátkodobého ubytování platí především v historických centrech a rezidenčních oblastech.
Paříž zase přišla s originálním plánem: hostitel potřebuje povolení ke změně bytové jednotky v komerční a zároveň se musí zapojit do programu, který přeměňuje naopak nebytové jednotky v obytné prostory. Ti, kdo odmítnou spolupracovat, budou čelit pokutám. Mezi lety 2010 a 2019 bylo takto vytvořeno na 900 bytových jednotek, z nichž mnohé slouží jako sociální byty. Číslo by však mohlo být mnohem větší, kdyby nebylo nelegálních a neregistrovaných podnikatelů.
Dalším již platnými nebo navrhovanými regulacemi jsou různé podoby autorizací a licencí (platí v Barceloně, Madridu či Vídni) nebo limit pro počet dnů, kdy lze byt pronajímat (Londýn má strop 90 dní, Amsterdam 60). Úroveň a síla regulací však závisí na tom, jaké postavení a kompetence v této otázce města a jednotlivé čtvrti mají. Mnoho radnic příliš silné kompetence nemá, a proto je třeba tlačit na státní správu. Většina měst přitom požaduje volný přístup k datům, která platformy mají, ale odmítají poskytovat, a dále povinnou registraci hostitelů i hostů a vymahatelnost předpisů.