Foto Laliv g (CC BY-SA 4.0)
V následujících dnech se v Izraeli bude hlasovat o dodatku číslo tři k zákonu o občanství a vstupu do Izraele. Hlasování sice může zcela rozložit křehkou koaliční vládu Naftaliho Bennetta, nicméně titulky zahraničních sekcí českých periodik zatím neplní. Jako první test životaschopnosti nové vlády však vypovídá o směřování izraelské politiky, o ochotě nalézat řešení izraelsko-palestinského konfliktu, o nově vzniklé vládě i o odkazu Netanjahuovy éry mnohem více než periodicky se opakující období otevřeného konfliktu, kdy Izrael a Palestina stojí v centru mediální pozornosti.
Ve jménu vyššího zájmu Izraele a překonání vnitřních rozporů byla obětována jakákoliv mírová iniciativa, na které závisí bezpečnost státu.
Zákon o občanství a vstupu do Izraele, dodatek číslo tři, se zrodil v období druhé intifády (mezi lety 2000 a 2005), kdy byly sebevražedné atentáty v Izraeli na denním pořádku. Za některými z nich stáli Palestinci, kteří získali izraelské občanství na základě principu „sloučení rodiny“, tedy díky sňatku s osobou s izraelským občanstvím. Jako odpověď na tuto situaci izraelská vláda veškeré žádosti o sloučení rodiny v roce 2002 pozastavila. O rok později bylo toto opatřeni formalizováno v podobě zákona. Zákon, který zamezuje Palestincům ze Západního břehu a pásma Gazy získat izraelské občanství či trvalý pobyt, a to i na základě sloučení rodiny (tedy práva, které je ukotveno v celé řadě mezinárodních dokumentů a považuje se za základní lidské právo), bylo původně zamýšleno jako dočasné bezpečnostní opatření. Od roku 2003 bylo nicméně každým rokem hlasováním v Knesetu opakovaně prodlužováno. S drobnými úpravami (v roce 2005 byl zákon doplněn o podmínku, že ženy starší 25 let a muži nad 35 let, kteří mají za manžela, respektive manželku osobu s izraelským občanstvím, mohou zažádat o přechodný pobyt v Izraeli; průměrný věk uzavírání manželství v palestinské populaci je však nižší než stanovené limity, takže se tato úprava týká jen minima případů) platí tento zákon dodnes, přestože je terčem kritiky řady lidskoprávních organizací. Pokud ale nebude hlasováním opět prodloužen, 6. července jeho platnost vyprší. V předchozích letech vlády pravicových koalic v čele s Benjaminem Netanjahuem přitom neznamenalo prodloužení zákona nejmenší problém.
Co trápí levici? Co trápí pravici?
Tentokrát, kdy vládní koalici tvoří mix stran sahající od levicových stran po pravicové sekulární nacionalistické strany a zahrnující poprvé v historii arabskou stranu, je situace o poznání dobrodružnější. Pravice či levice, tak jak ji chápeme v evropském kontextu, totiž v Izraeli neexistuje. To, čím se v Izraeli odlišuje levice od pravice, není toliko představa o spravování státu, ale postoj k izraelsko-palestinskému konfliktu. Pravice je tradičně zastáncem sekuritizace. Prioritou je národní bezpečnost, které nemůže být dosaženo jinak než represí a pevnou kontrolou palestinského sektoru. Levice naopak staví na principu, že k uklidnění situace je třeba uznat práva Palestinců. Otázka rovného postavení arabských občanů Izraele a jejich palestinských rodinných příslušníků, kterou hlasování o zákoně otevírá, tak sahá do naprostých základů ideologie koaličních stran. Konsensus je tudíž těžko dosažitelný, zároveň je však více než kdy dříve nutný. Křehká většina jedenašedesáti křesel z celkových sto dvaceti v Knesetu, kterou koalice disponuje, totiž pro schválení zákona bez podpory opozice vyžaduje naprostou shodu.
Pravicové a středopravé strany se celkem očekávaně staví za prodloužení zákona a argumentují ochranou bezpečnosti Izraele. Ve skutečnosti jde ale zejména o demografický problém. Jakýkoliv přírůstek arabské populace v Izraeli, ke kterému by slučování rodin vedlo, ohrožuje židovskou většinu v zemi. Jakmile se jazýček na vahách demografických ukazatelů vychýlí na arabskou stranu, Izrael jako židovský stát s židovskou hegemonií přestává být udržitelný. Levicové strany koalice reprezentující „mírový tábor“, které tradičně hlasují proti prodlužování zákona, jsou nyní účastí ve vládě s pravicovými stranami postaveny před nové dilema. Zradit svou ideologickou linii a hlasovat pro prodloužení, či hlasovat proti prodloužení a zradit vládu? Ve stylu chytré horákyně tak ministr pro regionální spolupráci Esawi Freige za levicovou stranu Merec prohlásil: „Nebudu hlasovat proti vládě, nebudu ale hlasovat ani pro schválení zákona.“ Podobně se k zákonu vyjádřila i arabská strana UAL. Pokud bude zákon pozměněn a uzpůsoben, je ochotna jej nakonec podpořit. Zůstává však zatím otevřené, jakým způsobem by měl být upraven.
Šach mat Benjamina Netanjahua
Toto názorové rozložení i neshody v těch nejpalčivějších otázkách izraelské politiky jsou celkem očekávané. Je tu však ještě opozice, v jejímž čele stojí strana Likud, která z voleb s třiceti křesly v parlamentu vyšla jako vítěz. A zde opět přichází k životu politická mrtvola Benjamina Netanjahua. Pragmatik a mistrný taktik využívá zúženého manévrovacího prostoru a vytahuje eso z rukávu. Likud, „jestřáb“ izraelské politiky, který usiluje o územní expanzi a zasloužil se o celou řadou diskriminačních zákonů, se náhle staví proti prodloužení platnosti zákona o zákazu sjednocení palestinských rodin. Není to ale proto, že by se náhle stal poslem míru a tolerance. Jedním dechem totiž ústy poslance Mikiho Zohara nabízí cosi pro levicové strany koalice zcela nepřijatelného. Likud podpoří prodloužení zákona, pokud bude schválena legislativa, která by uznala ilegální židovské osady na Západním břehu.
Netanjahu se tak dotýká Achillovy paty koalice. Neprodloužit zákon by byla pro Naftaliho Bennetta, nového premiéra a lídra pravicové strany Jemina, i jeho pravicové spojence politická sebevražda. Schválit jej ale za podpory Likudu a vyhovět jeho podmínce legalizace osad na Západním břehu, je pro jeho levicové koaliční partnery nepřípustné a znamenalo by to rozpad koalice.
Matador izraelské politiky Netanjahu tedy z politické scény neodešel a stále je schopen zásadním způsobem ovlivňovat politické dění. Jeho odkaz navíc nenese pouze opozice, ale i koalice. Jen těžko lze od někoho, jako je Naftali Bennett, který mimo jiné působil jako generální ředitel Rady židovských osad v Judsku, Samaří a Gaze, očekávat nějaký zásadní průlom v přístupu k izraelsko-palestinskému konfliktu. Vypovídají o tom i ostrá slova, která jen pár týdnů po nástupu do funkce premiéra pronesl na ceremonii uctění izraelských vojáků, kteří padli ve válce v Gaze v roce 2014. Gaza si dle jeho slov „bude muset zvyknout na nový izraelský přístup – přístup iniciativní, rozhodný a podezřívavý“. Navíc byla pod vedením nové vlády schválena další židovská výstavba na Západním břehu.
Ani levé spektrum koalice se ale není schopno zbavit netanjahuovského odkazu. Je drženo v patu svými koaličními partnery a jejich šedou eminencí, opozičním Likudem, který je stále nejsilnější stranou v zemi. Již první test v podobě hlasování o prodloužení zákazu sjednocení palestinských rodin ukázal, že schopnost koalice cokoliv ovlivnit je limitovaná.
Co Izrael rozdělí, Hamás sjednotí
Vláda, která byla v izraelském tisku oslavována jako první izraelská vláda schopná překonat názorové rozpory ve jménu vyššího zájmu Izraele, tak jen těžko přinese nějaký posun v otázce izraelsko-palestinského konfliktu. Jak říká Gideon Rahat z Israel Democracy Institute, tato vláda může úspěšně zvládnout otázky rutinního provozu, což je devadesát procent agendy všech vlád. Jen těžko se ale shodne na problematice bezpečnosti, zahraniční politiky a náboženství. Tím se tedy nijak nevymyká vládě předchozí, která si může připsat úspěšné zvládnutí koronakrize, ale také naprosté selhání v jakémkoliv řešení izraelsko-palestinského konfliktu.
Je tedy otázkou, zda tato vláda přinese Izraeli kýženou stabilitu, jak ve své inaugurační řeči uvedl Jair Lapid, otec stávající koalice, který za dva roky v premiérské funkci vystřídá Naftaliho Bennetta. Ve jménu vyššího zájmu Izraele a překonání vnitřních rozporů totiž byla zároveň obětována jakákoliv mírová iniciativa, na které závisí bezpečnost státu. I tomu nejpragmatičtějšímu politikovi ale musí být jasné, že toto řešení je přinejmenším krátkozraké a může se zle vymstít. To ostatně prokázaly i nedávné eskalace násilí mezi policií, židovskými extremisty a arabským obyvatelstvem Izraele, jichž Hamás neváhal využít k rozpoutání otevřeného konfliktu mezi Izraelem a Hamásem. V očích mnohých Palestinců se tak mohl stát Hamás se svými teroristickými praktikami jediným opravdu silným politickým hlasem, který se postavil za protestující proti uzavření Damašské brány v Jeruzalémě během ramadánu či za rodiny v jeruzalémské čtvrti Šejk Džarach, jež se snažili z jejich domovů vyhostit židovští osadníci.
Bezpečností rizika se proto nenacházejí ani tak ve sjednocení palestinských rodin pomocí zákona a zajištění jejich základních lidských práv, ale ve sjednocení Palestinců pod hlavičkou Hamásu, kterému Izrael dlouhodobým zanedbáváním palestinské otázky nahrává. I to je jedním z nejvýraznějších odkazů dvanáctileté éry premiéra Benjamina Netanjahua, která pravděpodobně bude mít ještě dlouhou dohru. Lze očekávat, že s tímto odkazem se nová koalice jen těžko vypořádá a otázka rovného postavení Palestinců se stane rukojmím vnitropolitických sporů.
Autorka je antropoložka, věnuje se židovským studiím.