Foto Milivojevic, pixnio.com
Ve svém prvním příspěvku ke kauze Dominika Feriho jsem ukázala, že máme plné právo vyjadřovat vlastní názory na tento typ kauz i před vynesením rozsudku trestního soudu. Neměli bychom však mít od našich společenských, politických či kulturních špiček ve vztahu k různým projevům nevhodného chování větší očekávání? Není to nakonec tak, že máme nejen právo vyjadřovat se k různým aktuálním kauzám, ale že máme také právo požadovat důsledné distancování se od znevažování osob postižených obtěžováním a od násilí v sexuální oblasti obecně? Podle mého názoru zcela jistě. Než si odpovíte za sebe, přemýšlejte, co jsme se dozvěděli. Přečtěte si poctivě, co Apolena Rychlíková a Jakub Zelenka zjistili.
Osvobodit zasuté vzpomínky
A k tomu se prosím zeptejte svých žen, sester, kamarádek, ale i matek a dcer, jak na ně kauza působí. A co je též důležité, zeptejte také sami sebe, čemu jste museli v životě čelit nebo čemu jste přihlíželi. V uzavřených, bezpečných skupinách se ženy teď sobě navzájem intenzivně svěřují. Sama jsem slyšela bolestné příběhy a některými přispěla. Stavidla se opět trochu otevřela, znovu ženy prožívají někdy bezmoc, někdy hněv, někdy společně pláčou. Pojďme mít k sobě navzájem důvěru, naslouchejme si a respektujme ženskou zkušenost, nebagatelizujme zkušenost poškozených. Jinak nemáme možnost odhalit pravdu, ani posunout se dál. Oběti mají jednoznačné právo očekávat víc. A my s nimi.
Pojďme zkusit o sexuálním obtěžování a násilí mluvit, aniž bychom čekali na pravomocný rozsudek.
Apolena Rychlíková v jednom rozhovoru, který v minulých dnech poskytla, upozornila na věc, která je podle ní společná všem ženám, se kterými s Jakubem Zelenkou hovořili. Spojovalo je to, že vyjadřovaly úlevu, že již nemusí nést dál své tajemství, a naději, že jim lidé spíše uvěří, když jich je více. Pojďme přemýšlet. Proč by měly být oběti – ženy, ale někdy i muži – penalizovány za špatné chování jiných osob? Třeba s odkazem na presumpci neviny údajného pachatele, jako bychom zapomněli na to, že i druhá strana si zaslouží alespoň srovnatelnou péči. Proč často skrýváme tajemství o špatnostech predátorů, těch, co ublížili? Je to proto, že jsme už mnohokrát v životě slyšeli, že „žena říká ne, ale stejně myslí ano“, takže se obáváme, že si i ona nese svůj díl viny? Nebo někdy o věci nemluvíme proto, že jsme přihlíželi špatnému chování jiných, ale báli jsme se ohradit? Nebo máme strach vystoupit ze své komfortní zóny, protože my sami jsme nic špatného nedělali? Dominik Feri nežije ve vzduchoprázdnu, řada lidí z jeho okolí musela být svědky jeho jednání. Řada lidí, řada z nás, byla svědky jednání jiných osob, které nebylo košer.
Pojďme hledat cesty, jak se s tím, co se v naší společnosti děje, vypořádat. Je potřeba zbořit tabu toho, že se o sexu, sexuálních vztazích nebo sexuálním násilí nemluví. Že se to nehodí. Že to jsou jen osobní záležitosti. Oběti nejvíce nepotřebují potrestání pachatele, až zčerná. Někdy ano, ale rozhodně to není všechno. Oběti potřebují především přestat být oběťmi. Potřebují mít možnost vzít si opět svůj život, své tělo, svou svobodu, do svých rukou (a například mluvit o tom, co zažily). Potřebují posílit samy sebe.
Dialog, který začíná
V současné době snad v České republice stojíme na začátku tohoto procesu. Doufejme, že ženy, ale i někteří muži, promluví více o tom, co se děje za zavřenými dveřmi, v domácnostech, v kancelářích, v bytech, na univerzitách. O tom, co se děje proto, že si to někdo „může dovolit“. Může to vést k tomu, že se snad začne něco měnit. Instituce nastaví a budou realizovat preventivní opatření (anonymní schránky, pozice ombudsmanů, vnitřní etické směrnice týkající se obtěžování a diskriminace – zajímavou má například Magistrát hlavního města Prahy). V případech domácího násilí přibude případů citlivé intervence policie, zvýší se kapacita azylového bydlení pro osoby jím postižené nebo bude státem zajištěna a provozována nonstop krizová linka. A v mezilidských vztazích, obzvláště těch intimních, sexuálních, přibude těch, které budou konsensuální.
To hlavní není změna legislativy, i když ta je též nezbytná (například trestněprávní redefinice znásilnění). Zásadní je změna chápání vzájemné interakce od „dobývání“ k „vyjasňování“, od „dostal ji“ k „dali se dohromady“. Samozřejmě je řada partnerství a vztahů, i na jednu noc, kde to není potřeba a kde jsou lidé schopni se dohodnout. Kvalita života v konkrétní společnosti se ale pozná podle toho, jaká je kvalita života těch nejohroženějších. Naše společnost se musí zbavit patologické pasivity, která je někdy od žen vyžadována (kdesi hluboko ještě máme ono „sedávej panenko v koutě“) i patologické mužské agresivity, kdy se zdá řadě lidí pochopitelné, že když si nechala koupit drink (jak se to od ní čeká) a třeba s ním i flirtovala, ale rozmyslela si to, že si „vzal, na co má nárok“. Pojďme se učit, že si v osobních vztazích nic nedlužíme a není možné svá očekávání vynucovat silou. Moc (ekonomická, politická, společenská) je skvělý sluha, ale špatný pán. Když se moc konkrétní osobě vymkne z rukou, je to nebezpečné pro všechny, i pro ni samotnou. Je potřeba vrátit se zpátky na zem, připomínat si, že přece není žádným zostuzením, když mě druhá strana odmítne, že respektování druhých není trapas, slabost nebo pohana („dala mu košem“), ale prostě jedna z možností, jak vzájemná interakce může dopadnout. To by osvobodilo nakonec ženy i muže. A dokonce možná i ty, kteří se doposud chovali násilně a bojí se, co a kdy vypluje na povrch. Všichni mají mít šanci a je jen na nich, jak to všechno dopadne.
Pojďme spolu mluvit
I Dominik Feri – ač to bude jistě nějakou dobu trvat – by pak mohl ze své šlamastyky nějak vyváznout. S trestním řízením mu nikdo nepomůžeme, bude jen na soudu, jak jeho jednání vyhodnotí, ale pokud by byl schopen sebereflexe, pokud by byl schopen nahlédnout kriticky své jednání, pokud by byl schopen se postiženým ženám omluvit, třeba by mohl dojít určitého smíření – nebyl přece vždycky takový. Stejně jako Tomas Stranger. Tento muž v osmnácti letech znásilnil svou tehdejší přítelkyni Thordis Elva, když byl na studijním pobytu na Islandu. Setkali se po devíti letech a hledali, zda a jak mohou spolu vést dialog, a nakonec spolu vydali knihu o smíření a odpuštění a veřejně spolu vystupovali (můžete se podívat na jejich TED talk se slovenskými titulky). Příběh Thordis a Tomase může být v mnohém inspirativní pro nás všechny. Pojďme zkusit o sexuálním obtěžování a násilí mluvit, aniž bychom čekali na pravomocný rozsudek. Rozsudky jsou samozřejmě důležité – sledujme kriticky práci soudů. Někdy ovšem i přes rozsudek zůstávají bolest a trauma další desítky let. Je důležité nechat na osobách, které byly sexuálnímu násilí vystaveny, aby rozhodovaly o tom, jak chtějí své zkušenosti zpracovávat. Věřme jim, pomáhejme jim. Dejme jim prostor vzít svůj příběh do vlastních rukou.
Pojďme o násilí mluvit společně, muži a ženy, a pojďme si společně, muži i ženy, říct, že je pro nás důležité, aby byl svět bezpečným místem pro všechny. Pojďme měnit legislativu, pojďme posílit prevenci, pojďme ratifikovat Istanbulskou úmluvu. Pojďme přemýšlet o tom, které vzorce chování bychom měli opustit, které škodí mužům, které škodí ženám, které škodí nám všem. Pojďme se osvobodit od tajemství, od strachu, že se mi vysmějí, od strachu, že jsem to já, kdo je ten špatný. Možná je to nakonec jediná cesta, která může přinést osvobození oběma stranám, nám všem. Pojďme náš svět reálně měnit, chceme se přece nějakého posunu reálně dožít. Já tedy ano.
Autorka je právnička.