Foto Omar Chatriwala, CC BY-NC-ND 2.0
Před měsícem pronikla na veřejnost zpráva, že saúdskoarabský princ Muhammad bin Salmán varoval britského premiéra Borise Johnsona před možným zničením vzájemných diplomatických vztahů mezi oběma zeměmi, pokud Johnson nenapraví rozhodnutí anglické fotbalové ligy z loňského roku, které zamezilo prodeji klubu Newcastle United saúdskoarabské investiční společnosti. Částka, za níž měl tento investor tradiční severovýchodní anglickou fotbalovou baštu získat, přesahovala sumu 300 milionů liber. Jenže kluboví příznivci a britská média společně vytvořili natolik silný odpor, že z obchodu nakonec sešlo.
Od roku 2010, kdy Katar pořadatelství získal, zemřelo až šest a půl tisíce zahraničních dělníků. Průměrně tak jde o smrt dvanácti pracovníků týdně.
Hlavním důvodem nebyla loajalita k dosavadnímu majiteli „strak“ Mikeovi Ashleymu – ten je naopak za svou klubovou politiku ostře kritizován –, ale nechuť k saúdskoarabské lidskoprávní politice. A právě vstup mezi fotbalovou smetánku Evropy mnozí vnímali jako snahu saúdskoarabské vládnoucí garnitury získat fíkový list, za který by schovala své angažmá v jemenské občanské válce či vraždu novináře a kritika režimu Džamála Chášukdžího. Proto média začala v reakci na saúdskoarabskou anabázi s Newcastlem používat pojem sportwashing. Toto „umývání sportem“ se týká autoritářských států, jimž sportovní události slouží k vylepšení své mezinárodní reputace a odchýlení pozornosti od jejich nakládání s lidskými právy. Přesně jako v Kataru.
Zahraniční pracovníci obětí fotbalu
Mělo to být přelomové mistrovství světa ve fotbale. Poprvé v arabské i muslimské zemi a zároveň v nejmenším státě, který kdy tuto akci hostil. Dokonce tak malé, že aby zaplnila hlediště při sportovních událostech, platí zahraničním pracovníkům v zemi za to, aby fandili v hledišti. Placení fanoušci za návštěvu regulérního utkání nejvyšší fotbalové ligy dostávají čtyři libry. A právě zahraniční pracovníci jsou aktuálně největší obětí, o které se mluví v souvislosti s fotbalovou událostí, jejíž finále generuje zájem miliardy lidí po celém světě.
Analýza deníku The Guardian přinesla letos v únoru zprávu o odvrácené straně chystaného turnaje nejlepších týmů světa. Od roku 2010, kdy Katar pořadatelství získal, zemřelo až šest a půl tisíce zahraničních dělníků. Průměrně tak jde o smrt dvanácti pracovníků týdně. A to data počítají jen s pracovníky z Indie, Pákistánu, Nepálu, Bangladéše a Srí Lanky, nikoli například z Keni či Filipín a dalších zemí.
V důsledku získání pořadatelství pohltilo Katar stavební šílenství. Program výstavby zahrnuje kromě sedmi nových luxusních stadiónu a lehké rekonstrukce jednoho stávajícího i rozsáhlou síť infrastruktury, včetně silnic, letišť či hotelů. Během příprav na fotbalový šampionát se v Kataru vystřídalo více než dva miliony pracovníků převážně z chudších zemí. Aktuálně tvoří 95 procent populace Kataru právě přeshraniční pracanti. Katarské úřady smrt dělníků nijak nezpochybňují, ale ve své evidenci uvádějí příčinu smrti jako „přirozenou“. U těl zahraničních pracovníků, kteří se využívají jako levná pracovní síla, se ovšem neprovádí pitva.
Nejenže tak nejsledovanější sportovní událost světa bude organizovat země porušující lidská práva, ale i kvůli výstavbě pro tento turnaj jsou porušována práva zahraničních dělníků. Čelní představitelé FIFA se snaží všechny negativní zprávy ohledně Kataru bagatelizovat a za největší problém příštího mistrovství prohlašují nesnesitelné vedro, kvůli kterému přesunuli konání šampionátu z tradičního června a července na přijatelnější podzimní termín.
Jiný přístup ale zvolili samotní aktéři šampionátu – hráči národních reprezentací. Nizozemci nastoupili v trikotech se slovy „Football supports change“. Norští hráči měli na trikotech písmena, která dohromady dávala spojení HUMAN RIGHTS. Podobně vystoupili na podporu lidských práv v kvalifikačních zápasech o účast na šampionátu také Němci a Dánové. Otázkou ale je, zda kromě sloganů mohou přistoupit fotbalisté k mnohem výraznějšímu činu – bojkotu šampionátu.
Jak reálnou hrozbu by bojkot pro mistrovství světa v Kataru znamenal, proč uspěl v případě běloruského pořadatelství hokejového turnaje, ale také jak dokázal nejsilnější bojkot kvůli apartheidu v JAR změnit vývoj sportu a v čem je používání termínu sportwashing eurocentrické a nespravedlivé, to vše se dozvíte v novém dílu podcastu Outsider.