Foto Alarm. Petr Zewlakk Vrabec
Na středeční schůzi Poslanecké sněmovny, kterou svolala poslankyně ANO Barbora Kořanová, mělo být projednáno devítibodové usnesení na podporu obětí sexualizovaného násilí, obsahující návrh legislativních změn a zaměřené na vzdělávání odborné i laické veřejnosti. K výsledku se ale během vyhrazených tří hodin nedospělo – schůze byla přerušena a odložena na neurčito. Diskuse oproštěná od bagatelizace závažnosti znásilnění nicméně konečně začala a obětem se na půdě sněmovny dostalo veřejné podpory.
Změna trestního zákoníku jako odrazový můstek
Znásilnění se dopustí ten, „kdo jiného násilím nebo pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy donutí k pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije jeho bezbrannosti.“ Tak zní stávající definice v trestním zákoníku. Na potřebu zákonné změny založené nikoliv na nátlaku a zneužití bezbrannosti, ale na absenci souhlasného vyjádření oběti, dlouhodobě upozorňují organizace a spolky Konsent, Amnesty International, Bez trestu, Česká ženská lobby nebo ProFem. Poslance nicméně k zahájení debaty o právní i faktické prevenci sexualizovaného násilí přiměla až kauza exposlance Dominika Feriho.
Díky trestněprávní úpravě založené na konsensu spolu s dalšími opatřeními dokážou přeživší násilí ve větší míře nahlašovat.
K redefinici znásilnění ve svých projevech vyzvali poslanci napříč politickým spektrem, mimo jiné i pirátský politik František Kopřiva, který přečetl některé z rozsudků uvedených na stránce Beztrestu: „Současná legislativa prostě počítá jen s případy objektivních vnějších tlaků na oběť, jako je bezvědomí nebo mdloby, silná opilost, nebo když jde o děti či naopak osoby vysokého věku, případně oběti trpící duševní chorobou.“ Novela trestního zákoníku předložena není a širší shoda na její potřebě dle poslankyně Kořanové stále chybí. Mnozí poslanci ve svých projevech upozorňovali na nutnost jejího projednání s odbornou veřejností a varovali před rychlými a nepromyšlenými změnami čtyři měsíce před volbami. Do podzimu se tak v právní rovině pravděpodobně nezmění nic.
Některé ze středečních výstupů připomínaly rétorický závod o úspěších jednotlivých stran v podpoře obětí a přínosů současné vlády i minulých vlád ke zlepšení jejich postavení. Chlubení bylo dost, statistiky o poznání méně. Upozornění na dlouho opomíjená fakta – že každá desátá Češka za svůj život zažije znásilnění, kterých je ročně spácháno 12 tisíc, přičemž pouhých pět procent je nahlášeno –, se poslanci bývalých vládních partají zdrželi.
Jinak se ale řečníci až na jedinou výjimku (ne náhodou šlo o poslance, který svůj příspěvek opřel o nelegální muslimskou migraci) vyvarovali bagatelizujících bonmotů o potřebě formulářového souhlasu k sexu. Někteří ale vyjádřili obavy z možného nárůstu falešných obvinění. Studie z evropských zemí, které definici znásilnění v trestních zákonících změnily (minulý týden k nim jako třináctá země přibylo Slovinsko), ale nic takového neukazují. Dokládají naopak, že díky trestněprávní úpravě založené na konsensu spolu s dalšími opatřeními dokážou přeživší násilí ve větší míře nahlašovat. Například ve Švédsku počet odsouzených násilníků narostl o 75 procent. Změna zákonné definice samozřejmě nestačí. Bez ní se ale nikam nepohneme.
Kde se vzaly podmíněné tresty?
Převážná část místy vyostřené debaty se soustředila na otázku zvýšení trestů. Téměř polovina pachatelů znásilnění odchází od soudu s podmíněným trestem odnětí svobody. Většina poslanců nicméně trestní sazby zvyšovat nechce a přednost dávají prevenci a vzdělání soudců, státních zástupců a příslušníků policie. Podle ministryně spravedlnosti Marie Benešové „patříme ke státům s největším počtem vězněných osob“. Změnu v trestních sazbách tak (s nepravdivým poukazem na negativní postoj odborné veřejnosti ke zvýšení trestů) rázně odmítla. Nehospodárnost českého trestního systému je přitom ekonomy i právníky opravdu kritizována a věnuje se jí i nový projekt Legal Data Hub Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Jeho absurdita nicméně stojí právě na tom, že za znásilnění pachatel pravděpodobně dostane podmíněný trest, kdežto za ukradení pěti housek v době nouzového stavu, ač jako recidivista, trest odnětí svobody na jeden a půl roku.
Snížení dolní hranice trestní sazby ze tří na dva roky v roce 1991 navíc nebylo důsledkem systémové a poučené debaty. Právě s motivem zavedení podmíněného odsouzení za znásilnění ji prosadil tehdejší poslanec Václav Benda, který svou argumentaci založil na viktimologií dávno vyvrácených mýtech o spoluvině oběti: „V řadě případů to byla oběť, která násilníka vyprovokovala svým vyzývavým chováním a nedostatečným oblečením“ nebo „Někdy manžel musí překonat váhání manželky, která neví, zda má k sexu dojít, a mohlo by to být rovněž posuzováno jako znásilnění. V takovém případě – vzhledem k tomu, že jde o manžele – by byl na místě podmíněný trest.“ Po 140 letech se tak v roce 1991 začaly za znásilnění ukládat podmíněné tresty, a to na popud jediného poslance, vycházejícího z šovinistických stereotypů.
Další poslanecké výtky ke zvýšení trestů se při středečním jednání nesly v tom duchu, že obětem nijak nepomůže, protože predátora stejně neodradí. Výše trestu nepochybně nemůže být jediným faktorem prevence sexualizovaného násilí, nicméně fakt, že každý druhý násilník od soudu odchází s podmínkou, ke všeobecnému vědomí o závažnosti znásilnění rozhodně nepřispívá. Mnoho poslanců upozorňovalo také na potřebu individualizace trestů a zvážení skutkových okolností každého případu. Ani zákonná redefinice znásilnění, ani zvýšení dolní hranice trestní sazby ale rozhodně neohrozí zásady in dubio pro reo (v pochybnostech ve prospěch obviněného) a presumpce neviny. Podmíněné tresty by navíc mohly být ukládány díky institutu mimořádného snížení trestu v odůvodněných případech. Nebyly by však převážným pravidlem, ale výjimkou tam, kde je to třeba.
Istanbulská úmluva zůstává strašákem
Navrhované usnesení i ministerstvo spravedlnosti slovy Marie Benešové apelují na povinné proškolení orgánů činných v trestním řízení a potřebu standardů prevence pro Ministerstvo školství. Preventivní kroky, jejichž nutnost zdůrazňovala většina poslanců, zavádí Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí na ženách a domácího násilí, tedy takzvaná Istanbulská úmluva. I na ni se při včerejší schůzi dostalo, k posunu směrem k její destigmatizaci (ač se o to pokusila Olga Sommerová) ale nedošlo. Úmluva mimo jiné opouští individualismus a ve své preambuli upozorňuje, že „násilí vůči ženám je projevem historicky nerovného poměru síly mezi muži a ženami, jenž vedl k nadřízenosti mužů a diskriminaci žen a bránil ženám v plném rozvoji; s vědomím, že násilí vůči ženám jakožto násilí genderově podmíněné je jedním z klíčových společenských mechanismů, jež ženám vnucují podřízené postavení vůči mužům.“
V oblasti prevence, kde má České republika značné nedostatky, je Istanbulská úmluva konkrétní. Ve státech, které její mechanismy zavedly, došlo k pozitivním posunům v zavádění bezplatných SOS linek (jedinou českou SOS linku zajišťuje Bílý kruh bezpečí), navýšení kapacity azylových domů, rozšíření dostupnosti lékařské, psychologické i právní pomoci, nových vzdělávacích programů i ve zvýšeném počtu nahlášených případů znásilnění. Kritickou debatu oproštěnou od mýtů „genderového šílenství“ a vedoucí k ratifikaci úmluvy by si česká veřejnost zasloužila – a oběti především.
Autorka studuje na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.