Foto Aerofilms
Vítězný film letošního Berlinale Smolný pich aneb Pitomý porno natočil během pandemie a v české koprodukci rumunský režisér Radu Jude, držitel Křišťálového glóbu z předloňského MFF Karlovy Vary. Režisér se už od svého debutu Nejšťastnější dívka na světě věnuje kritice rumunské společnosti, kterou opakovaně usvědčuje z pokrytectví, povrchnosti a indiferentnosti. Jde na to přes observaci tragikomických situací v rodinách (Nejšťastnější dívka na světě, Všichni v naší rodině), zasazování příběhu do historických reálií (Aferim!, Zjizvená srdce) či narativní experimenty („Je mi jedno, že se zapíšeme do dějin jako barbaři“, Tipografic majuscul). Postavy jeho filmů si navzájem nerozumějí, nejen mezigeneračně se odcizují a jejich konfrontace eskalují v zoufalých situacích, z nichž nikdo nevychází jako vítěz.
Bez servítků, explicitně
Ve svém nejnovějším počinu, odehrávajícím se v současné pandemické Bukurešti, je Jude zatím nejvíce tematicky i formálně rozkročený. Skrze příběh, který by sám o sobě mohl být triviální – učitelka se dostane do problémů, když na internet unikne její domácí sexuální video –, se noříme do rumunské fašistické a komunistické minulosti, ale i porevoluční současnosti. Ta rychle absorbovala všechny výdobytky kapitalismu a globalizace, zatímco v ní stále přetrvávají rezidua Ceaușeskova režimu.
Emi se navzdory tomuto úmornému maratonu ponižování, moralizování, úzkoprsosti, nacionalismu a alibismu snaží zachovat chladnou hlavu a věcně argumentovat.
Snímek je rozdělený na tři velmi odlišné části. Ještě než dojde na první, čeká však diváky radikální statement: inkriminované domácí porno. Tím Smolný pich nesmlouvavě začíná. Uvést film soutěžící na berlínském festivalu několikaminutovou sexuálně explicitní scénou je samo o sobě odvážným krokem. Hudebně ji podbarvit rumunskou lidovou ukolébavkou a do pozadí zasadit hlas hrdinčiny matky, která erotické radovánky ruší banálními dotazy z vedlejší místnosti, je předzvěstí toho, že si tvůrce nebude brát skutečně žádné servítky.
Vulgárnost ve veřejném prostoru
Poté, co hravé růžové mezititulky zahájí první část filmu, ocitáme se spolu s učitelkou dějepisu Emi, již jsme právě viděli při manželských sexuálních hrátkách, v ulicích Bukurešti. Ty jsou však na rozdíl od bezpečí domova, kde se předchozí scéna odehrávala, plné fyzických překážek, oplzlých řečí, nadávek, malegazingu, a dokonce násilí. Emi už na sobě nemá sexy škrabošku a spodní prádlo, ale roušku a upjatý šedý kostýmek. I tak se ale stává terčem nevyžádané mužské pozornosti. Střetává se s vulgaritami, které jsou na rozdíl od těch vyřčených při konsenzuálním sexuálním aktu plné arogance a výhrůžek.
Vulgárnost jako by byla nejen v lidech, ale v samotném veřejném prostoru, který Judeho dvorní kameraman Marius Panduru snímá v dokumentárně laděných záběrech. Kamera se občas zapomene na detailech a situacích, které už Emi dávno opustila, ale pro pochopení toho, v jakém prostoru se (nejen) ženy denně pohybují, jsou klíčové. Torza nahých ženských figurín, sexistické reklamy, ruiny staveb, ponechaných svému osudu uprostřed města, groteskně obří SUV a limuzíny blokující chodníky.
Nečekané intermezzo
Pro Emi jsou obyčejné městské pochůzky frenetickou noční můrou, o to nesnesitelnější, že během ní musí řešit blížící se třídní schůzku. Inkriminované video se doneslo k rodičům a ti svolali setkání, jež se nakonec zvrhne v nelítostný tribunál.
Než se k němu však dostaneme, je nám naservírováno nečekané intermezzo. Druhá část nás uvrhne do pětadvaceti minut abecedně řazených slovníkových hesel, v nichž se cituje Isaac Babel, Milan Kundera, Bertolt Brecht, Walter Benjamin či Virginia Woolf. Abstraktní pojmy jako pravda, láska, moc a intimita se střídají s konkrétními jmény jako Nicolae Ceaușescu, Mihai Eminescu nebo Ježíš. Dojde na historické události i aktuální trendy jako pořizování selfie, social distancing a videochaty. Kombinují se tu archivní záběry politických debat s inscenovanými sekvencemi i virálními videi z mobilních telefonů. Na jednom řidič mlátí romskou ženu, kterou odmítá pustit do autobusu. Na jiném skupina dětí zpívá fašistickou vlasteneckou píseň. A v dalším řve anglický předák na zaměstnance rumunské textilky, že jsou „zasraní sedláci“ (fuckin’ peasants) a „odporná zvířata“, když nesouhlasí s pozdním vyplácením mezd.
Některá hesla tematizují samotný proces tvorby a zároveň jej ironizují. V jednu chvíli Jude cituje filmového teoretika Siegfrieda Kracauera a jeho pojetí mýtu o Medúze: filmy jsou „vyleštěným Perseovým štítem“, jenž nám dovoluje „nahlédnout skutečné hrůzy, které nás oslepují strachem“. Vzápětí nám polopaticky ukazuje, jak funguje „montáž“ a „metafora“. Střih! Následuje heslo „kuřba“ a informace, že se jedná o nejvyhledávanější slovo ve slovníku hned po „empatii“.
Bigotnosti navzdory
Přerušit vyprávění filmu slovníkovými hesly se může zdát jako podivná volba a manýra, nicméně právě díky této jednoduché juxtapozici jednotlivých obrazů, zvuků a pojmů získává Smolný pich ve svém závěru větší naléhavost.
Poslední část staví Emi před očekávaný lidový soud, který ve své stylizovanosti připomíná Buñuelův Nenápadný původ buržoazie zkombinovaný s komentářovou sekcí na Novinkách. Jednotlivé postavy vykřikují nadávky, předsudky a konspirační teorie. Ať už jde o matku bojující za „uchránění dětí před hrůzami pornografie“, zatímco sama ostatní rodiče na onu „hrůzu“ opakovaně nutí koukat, pilota, pro kterého jsou roušky „náhubky“ a ženy provádějící felaci „kurvy“, nebo pokryteckého liberála, jenž cituje ze svého iPhonu studii o rovnosti ve vzdělávání, a vzápětí je usvědčen ze stereotypního pohledu na ženy jako na pouhé prospěchářky.
Emi se navzdory tomuto úmornému maratonu ponižování, moralizování, úzkoprsosti, nacionalismu a alibismu snaží zachovat chladnou hlavu a věcně argumentovat. Na pomoc jí přichází až samotný závěr, který nabízí tři možná vyústění, z nichž to zcela poslední potvrzuje Judeho mimořádnou schopnost překvapovat. Groteskní finále se vypořádává s patriarchátem a bigotností v desítkách sekund, ale zcela nekompromisně.
Smolný pich může působit trochu neohrabaně. Avšak právě nekoherentnost, nepředvídatelnost a střídání frašky s tragédií velice úzce souzní se současnou situací, v níž se nachází nejen Rumunsko – vítěze Berlinale tak lze považovat za výjimečnou společenskou sondu. Ta zachycuje zeitgeist jako málokterý konkurent a nejsilněji v ní nakonec působí oči protagonistky v podání herečky Katii Pascariu – zoufalé, ale zároveň odhodlané se v tom marasmu a obscénnosti všude kolem nevzdat.
Autorka je filmová publicistka.