Současný systém exekucí je nastavený tak, že právo dopadá mnohem víc na ty slabé

S plzeňským exekutorem a bývalým šéfem Exekutorské komory Jiřím Proškem nejen o propojenosti soudních exekutorů s věřiteli a úskalích exekutorské práce, ale i o pocitu nespravedlnosti z dnešního systému.

Jsme v situaci, kdy je tu tři čtvrtě milionu lidí v exekuci, většina z nich v mnohočetné, dluhy se ale ve skutečnosti nedaří vymáhat. Máme tu rozbujelý byznys s dluhy a zároveň řadu věřitelů – třeba samoživitelky nebo ty, kdo v dobré víře někomu půjčili nebo jim má někdo zaplatit odškodné –, kteří jsou v právu a nemohou se domoci toho, co jim náleží. Jak by se podle vás mělo prostředí měnit, aby bylo zdravější?

Velký problém je propojenost soudního exekutora s věřitelem. Má to negativní i pozitivní aspekt. Pozitivní je to v tom, že je mezi exekutory konkurence – exekutor je tak motivovaný a skládá někomu účty, takže v některých případech to může vést k úspěchu. Ale často to dostává exekutora do pozice, kdy mu primárně záleží jen na jedné straně sporu. Měli jsme tu třeba případ, kdy soudní exekutor podle nás nafukoval náklady věřitele v exekuci, a tím pádem poškozoval dlužníky. Nakonec se situaci podařilo do určité míry vyřešit tím, že věřitelé sami zatlačili na exekutora, aby to nedělal, protože to byly v zásadě slušné společnosti a nechtěly tím poškozovat své jméno, když se tato informace dostala na veřejnost. Jenže předtím byli dlužníci kráceni, a to v řádu stovek tisíc, možná milionů, tím, že jim byly navyšovány náklady exekuce. Takže třeba z pětistovky dluhu se vytvořily náklady ve výši dva nebo tři tisíce korun pro věřitele. Což byl problém, kterému se snažila zabránit novela Pelikánova advokátního tarifu, a touto „spoluprací“ exekutora a věřitele se podařilo novelu krásně obejít. Byl to jasný příklad toho, kdy byl exekutor natolik svázán s věřitelem, že si nedovolil mu nejít na ruku a nepřiznávat mu takto vysoké náklady.

Jak se dá takové chování postihnout?

Exekutorské komoře trvalo relativně dlouho, než tu kauzu zmapovala, a bohužel v rámci kárného řízení je šestiměsíční promlčecí lhůta, kterou Nejvyšší správní soud vyložil tak, že začíná běžet v okamžiku, kdy my zazvoníme jako exekutorská komora na úřad. Nepodařilo se nám to zažalovat do šesti měsíců, a tím pádem řízení spadlo pod stůl.

Jak ze současné situace ven? Jak ji změnit, aby byla zároveň větší vymahatelnost pohledávek, a zároveň se nedělo to, že dlužníky dostáváme do situace, kdy raději jdou pracovat načerno, protože své dluhy stejně nedokážou splácet?

Když se přijímají novely exekučního řádu, které jsou vstřícné k dlužníkům, je to výhodné pro dlužníky, kteří jsou právně gramotní a umějí v tom chodit, nebo jsou aspoň schopni získat informace. Tito lidé mají třeba nějaký majetek a díky těm nástrojům se jim daří z toho systému vyklouznout. V exekucích zůstávají naopak spíše ti dlužníci, kteří si z nějakého důvodu nedokážou majetek buď takzvaně „odklonit“, anebo nejsou ani schopni požádat o oddlužení, protože to je nad jejich právní a finanční gramotnost. Mnohdy nejsou ani schopni najít si pomoc nějakého advokáta nebo nevládky. Ti pak žijí v nějaké šedé zóně a v exekucích se topí.

Většina exekutorů dnes poskytuje věřitelům víceméně stejný standard a toho, v čem můžete konkurovat, je málo. Takže to vytváří nutkání nabízet věci, které jsou na hraně nebo za hranou.

Takže to nejvíc dopadá na lidi, kteří jsou sociálně slabí?

Nemusejí být nutně sociálně slabí. Buď z nějakého důvodu nechtějí utíkat, anebo to mohou být i lidé, kteří mají nějaký majetek, jsou zaměstnaní, ale současně nejsou mentálně schopní tu situaci řešit. Primárně tito lidé se dostávají do exekucí. My se snažíme chytit i takové, kteří majetek vyvádějí, nicméně tam se potom hrají hry o to, jestli se dlužníkovi povedlo majetek převést dostatečně dobře, anebo ne. Máme tu například kauzu, kdy dlužník prodal veškerý svůj majetek nějakému eseróčku a to mu ho za sto korun měsíčně pronajímá, veškeré vybavení domácnosti a dílny, včetně strojů. Teď dává návrh na vyškrtnutí, protože vybavení bytu a dílny není podle něj jeho, ale toho eseróčka.

A máte morální problém s tím, že to dopadá víc na lidi, kteří jsou zranitelní, než na ty, kteří v tom takzvaně umějí chodit?

Mně to nepřijde úplně fér. Rozhodnutí soudu je samozřejmě rozhodnutí soudu a je jedno, jestli je to Franta Novák, který nemá schopnost řešit nic, anebo někdo jiný, kdo má velký majetek. Je to prostě rozhodnutí soudu a na každého by mělo dopadat stejně. Vadí mi ale, že pokud jste dostatečně vychytralý a víte o tom, že se na vás řítí exekuce, můžete se na to připravit tak, že s majetkem někam utečete, někam si ho vyvedete, takže to na vás nedopadne. Vzbuzuje to pocit, že právo dopadá jen na ty slabé. Ono to platí už od starověku, jak říká stará právní zásada Vigilantibus iura scripta sunt – Právo patří bdělým, ale mělo by to mít nějaké hranice. S tím souvisí i to, že exekuce fakticky platí dlužníci, u kterých se dluh vymůže. To znamená, že lidé, kteří nemají schopnost se exekuci vyhnout, zaplatí náklady na exekuce za ty lidi, kteří dokáží svůj majetek vyvést.

Co s tím tedy?

Kouzelné komplexní řešení nemám. Primárně by ale pomohlo, kdyby se zavedla místní příslušnost exekutorů, čímž by se uvolnila vazba mezi věřitelem a soudním exekutorem. Druhá varianta je, že by exekutor neměl ty rozhodovací pravomoci, které dnes má, a skutečně by byl jen prodlouženou rukou věřitele, který by si ho „najímal“. To znamená, že by byl vymahačem v mezích zákona. Tak to dnes není a podle mě je dobře, že to tak není. Jenže teď jsme v situaci, kdy má exekutor rozsáhlé pravomoci a současně je závislý na věřiteli, který mu poskytuje někdy i pětadevadesát procent zakázek. Stejná situace byla s rozhodčími řízeními v době, kdy ještě byly u spotřebitelských úvěrů – rozhodce rozhodoval, a současně měl skoro všechny případy od jednoho žalobce.

A všechny rozhodl shodou neuvěřitelných okolností v jeho prospěch.

Přesně tak. On si ani nemohl dovolit nerozhodnout v jeho prospěch. Takže když tu máme exekutory v tomto postavení, nedá se o nějaké nestrannosti vůbec mluvit.

Co byste navrhoval dál?

Další možnost je, že by se předlužení dlužníci mohli normálním způsobem dostat do insolvence a začít znovu. To se ale musí vážit na lékárnických vahách, protože já se setkávám s tím, že do insolvence často odcházejí lidé, kteří mají kapacitu si o insolvenci požádat, najít si někoho, kdo jim to zpracuje, a mohou to být i lidé, kteří okradli nějaké chudáky.

Máte nějaký konkrétní příklad?

Řešil jsem tu případ podnikatele, jenž si nabral zálohy od mnoha lidí, kteří si od něj chtěli nechat udělat nábytek, a následně si požádal o oddlužení, které má samozřejmě schválené, a polovina těch lidí ani nezjistila, že se má přihlásit do oddlužení, protože to prostě nevěděli. Můžeme si tady říkat, že jako věřitel si máte tyto věci hlídat jenže si vezměte, že jste normální člověk, který pracuje třeba ve Škodovce, objednal jste si u toho podnikatele, že vám udělá knihovnu, složil jste zálohu padesát tisíc, a teď jen řešíte, že tři měsíce není hotová. Tak mu voláte, on vám něco navykládá, a následně zjistíte, že je už čtyři měsíce v oddlužení a vy jste se nepřihlásil. Těch padesát tisíc je pro vás mnoho směn, které jste odmakal, zatímco ten člověk je vysmátý a vesele podniká dál na nějaké eseróčko.

Jak rozlišit tyto případy od těch, kde má snadné oddlužení smysl?

Vytvořil se tu pohledávkový byznysový automat. Systém je nastavený na pohledávky typu nezaplacený účet u operátora nebo nezplacené pojistné říkáme, že devadesát pět procent pohledávek je tohoto typu. Tím pádem změnami tlačíme na to, aby byly exekuce rychlé, efektivní a laciné, současně chceme rychlé a levné oddlužení a spoléháme na to, že dluhy vymáhají velké instituce, ale ono to tak vždy není. Takže já bych rozlišoval mezi věřitelem podnikatelem a věřitelem nepodnikatelem. Není to úplně systematické, ale pro společnost by to mohlo být takto akceptovatelné. Právo musí být společensky akceptované, protože ve chvíli, kdy máte pocit, že je vám právo cizí, nebudete ho dodržovat, ale spíš obcházet. Anebo to dokonce může vyvolávat nějaké rebelie, protože vzrůstá pocit, že je právo jen pro ty velké a silné.

Kolik procent exekutorů je vlastně pro teritorialitu?

Mezi osmdesáti a devadesáti procenty. Ale ani teritorialita není samospásná, jak si mnozí moji kolegové myslí. Podporují ji z různých důvodů, ale já si myslím, že zájem exekutorů „aby se nám dobře exekvovalo“ není důležitý systém nemá být nastavený tak, aby vyhovoval exekutorům. Podstatné je to, co chce společnost a stát, aby tady fungovalo. Když mají lidé pocit, že to není spravedlivé, tak jim to vadí a vyvolává to silné společenské tenze. Za mě je důležité právě rozlišovat i to, jestli věřitel je, nebo není „systémový“, tedy jestli je to podnikatel. Je spravedlivé, aby na vás jako na podnikatele byly kladeny větší nároky, stejně jako nesete větší riziko, že vám někdo neuhradí dluh. Požadavek, že si máte prověřovat potenciální dlužníky, je oprávněný.

Co si myslíte o mobiliárních exekucích?

Mobiliárky nemusejí být až takový problém. My máme třeba vytipované domy, kam ani nemá smysl chodit. Mobiliární exekuce mají fungovat jako zpeněžení majetku, ne jako způsob nátlaku. Takže exekvovat se má jen majetek, který má smysl zpeněžit. Nemá tedy smysl někam chodit a vyhrožovat, že vám odvezu sedačku, jejíž přeprava je podstatně dražší, než je hodnota té sedačky.

Mám bohužel opačnou zkušenost. Mám kamarády, kteří jsou předlužení a v exekuci a nemají vůbec nic. Několikrát jsem jim pomáhala se stěhováním a všechno, co mají, se mi vejde do osobního auta. Exekutor jim ale jednou řekl, že pokud mu nedají deset tisíc, tak jim zabaví věci v domácnosti, tedy nábytek bez hodnoty a pár základních spotřebičů. Majitel bytu jim naštěstí dal potvrzení, že ty věci jsou jeho, a já jim pomohla napsat dopis s pomocí mých právníků, aby bylo jasné, že jim někdo pomáhá, a tak jim dal pokoj. Proč tedy exekutoři zabavují i věci, které nemají reálnou hodnotu?

To je dané tím, že je tu konkurenční prostředí mezi exekutory, a čím si vlastně máte konkurovat? Cena vaší služby je daná, jedete podle tarifu. Jedna z mála věcí, kterou můžete konkurovat, je efektivita. Když je exekutor dostatečně důrazný, pak i když má člověk v bytě majetek třeba jen za pět tisíc, sežene někde deset tisíc. Exekutor je efektivní a věřitel je nadšený. Vystoupáte v tabulkách nad exekutory, kteří tuto metodu nepoužívají. To je do určité míry zlo, protože v tomto případě používáte mobiliární exekuci nikoliv v zákonném smyslu – tedy zpeněžení movitého majetku dlužníka –, ale jako formu nátlaku, který může hraničit až s vydíráním.

Říkal jste na začátku, že konkurence může být i dobrá, ale v tomto konkrétním případě tlačí exekutory k nemorálnímu chování, nemyslíte?

Musíte se něčím odlišit a být v něčem lepší. Svého času byla konkurenční výhoda to, že jste umožňovala nahlížet do spisu přes internet. Jenže to se mezitím stalo standardem, ostatní to okopírovali. Většina exekutorů dnes poskytuje věřitelům víceméně stejný standard a toho, v čem můžete konkurovat, je málo. Takže to vytváří nutkání nabízet věci, které jsou na hraně nebo za hranou. Kromě mobiliárních exekucí to může být právě to, že umožníte věřiteli, aby si nafukoval náklady. Měl jsem třeba věřitele, který po mně chtěl, abych v každé kauze účtoval navíc částku za to, že k nám podal nějaký nesmyslný procesní návrh. Řekl jsem, že to dělat nebudu, a on mi zcela otevřeně odpověděl, že sice vymáháme dluhy dobře, ale když si spočítá, že by na každé kauze měl o pět set korun víc na nákladech exekuce, tak se mu vyplatí jít k někomu, kdo mu tu pětistovku v každé kauze přidá.

To je ale vlastně podvod.

Ano, je to podvod, podle mého názoru na hraně trestního práva, ale je velmi pracné to zmapovat. Nejvyšší správní soud říká, že musíte prokázat systémový problém, nelze použít jen pár takových kauz. Patnáct nestačí, je jich potřeba mnohem víc, a to se dá jen těžko stihnout do lhůty šesti měsíců. Takže i když se Exekutorská komora snaží, nemusí se jí to povést. A je to je i typický příklad toho, kdy věřitele získáte tím, že jste ochotný dělat prasárny.

Mluvíte o věcech, které by se měly změnit. Ale mě zajímá, zda se vám někdy stalo, že jste byl před nějakou volbou a rozhodl jste se tak, že jste si to později vyčítal.

Je pravda, že bych dnes důrazněji odmítl některým věřitelům. Jenže když začínáte, jste ekonomicky nuceni akceptovat podmínky, které vám věřitel nadiktuje. Jste vlastně za takové nabídky i ráda.

Týká se to každého exekutora, který začíná?

V případě, že nepřevezme fungující úřad, který svého exekutora živil a bude živit i nového, se to týká každého exekutora. Takový člověk potřebuje sehnat za každou cenu exekuční návrhy, aby mohl fungovat. V tom okamžiku jste ale v pozici, kdy si musíte říkat, co jsem ochotný udělat a co ne kvůli tomu, abych ekonomicky přežil. Jste tak nuceni dělat i věci, které nechcete dělat.

Můžete být konkrétní v tom, co jste vy udělal a vnímal jste to jako něco, co je za hranou etiky?

Dělal jsem třeba s věřitelem, u nějž se podle mého názoru jednalo v zásadě o lichvu, nicméně soud mu ty pohledávky přiznával, takže jsem si mohl říct, že je to morálně v pořádku a z právního hlediska úplně bez problému. Když ale vidíte, že dotyčný poskytuje půjčky pět tisíc korun a následně jen na smluvních pokutách a úrocích z prodlení vyinkasuje šedesát tisíc (a to jen pro sebe jako věřitele), je to s prominutím prasečina. Můžu si říkat, že když to nevadilo soudci, nemusí to vadit ani mně, potřebuju přece přežít, ale člověk z toho nemá dobrý pocit. V případě, že by vám kauzy přiděloval soud, nebudete mít možnost volby. Je třeba zachovat motivaci exekutora, že jeho odměna se odvíjí od toho, co vymůže. Jenže tlak konkurence vede k tomu, že je pro vás problém, když pohledávku nevymůžete. Ne kvůli tomu, že si nevyděláte svoji odměnu, jak si mnozí představují, ale kvůli tomu, že si nemůžete dovolit přijít o věřitele. V tomto systému exekutor nerozhoduje téměř nikdy ve prospěch dlužníka.

Takže když to shrnu, vy teritorialitu podporujete i kvůli tomu, aby exekutoři nemuseli postupovat způsobem, který je na hraně nebo za hranou?

Nepodporuji teritorialitu kvůli tomu, že bych pak měl víc kauz – můj úřad jich bude mít naopak odhadem o tři čtvrtiny méně, takže se zmenší. Rozhodně nejde o to, že teritorialitu chtějí ti líní a neschopní, jak občas argumentují její odpůrci. Nevidím ale důvod, proč by tu mělo být tvrdě konkurenční prostředí, zvlášť za situace, kdy se dlužníkům vychází vstříc, pohledávek je méně a konkurence se vyostřuje. Prostředků jak konkurovat, je málo, o to víc se chodí na hranu. O exekutorské úřady už navíc začínají projevovat zájem různí pohledávkoví šíbři, kteří sami nemohou být exekutory, ale mají připraveného někoho, kdo zákonné podmínky splňuje. Ten se pak přihlásí do výběrového řízení na exekutorský úřad a jelikož se mnoho účastníků nehlásí, má velkou šanci, že vyhraje. Až si tihle mistři rozparcelují trh s exekucemi tím, že si takto dosadí svého exekutora, kterého budou vlastnit, a přitom bude z veřejné moci, která je mu svěřená státem, vymáhat jejich pohledávky, jsme už jen krok od toho, aby si každý mohl koupit také například svého policistu. Vlastně by šlo o privatizaci systému. Chápu, že třeba ve starém Chicagu nebo v Palermu to takhle mohlo fungovat, ale trochu mě to děsí. S teritorialitou by tento chmurný vývoj nepřipadal v úvahu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace