Tradiční česká rape culture. Základem je nedůvěra a podezíravost

Přísnost na chudé, podezíravost k obětem zločinů i k žadatelům o sociální dávky... Česká kultura se dětem doslova vtlouká do hlavy už od malička. Podívejte se na desátý díl Všichni tady umřeme.

Každý rok je v České republice znásilněno až dvacet tisíc žen, nahlášen je ale pouhý zlomek případů, počet odsouzených se počítá v desítkách a většina násilníků dostane podmínku.

Politickým tématem se násilí na ženách nestalo nikdy. Kdyby byly každý rok znásilněny tisíce mužů, měli bychom už dávno speciální zásahové jednotky, armády veřejně placených terapeutů, státní kampaně na téma „Ne, znamená ne“ a nejnižší sazba by byla okolo deseti let nepodmíněně. Nicméně jsme v Česku. V zemi, kde je národní kulturou rape culture. Zatímco v předchozích letech jsme si ve veřejném prostoru na kauze MeToo nazkoušeli všechny bizarní reakce na téma „Proč to ty ženy nenahlásily dřív?“ nebo „Beztak si za to mohly samy a kdo ví, jak to bylo“, tento týden jsme si dali repete se skutečným příběhem. A není to hezký pohled. Máslo na hlavě mají přitom skoro všichni.

Stát má strach, aby náhodou někomu nepomohl nedopatřením nebo omylem.

Nízký poměr nahlášených znásilnění je všude, ale u nás je podpořen obecnou vzájemnou nedůvěrou mezi státem a občany. Český stát má obrovskou část administrativy napřenou nikoli k pomoci, ale ke kontrole. Stát má totiž strach, aby náhodou někomu nepomohl nedopatřením nebo omylem. Proto jsou kritéria nastavena tak, že často nepomůže ani těm, kterým by pomoci měl. Tento přístup prostupuje v našem státě vším. Je proto extrémně snadné přijít o podporu v nezaměstnanosti či příspěvky na bydlení, a naopak obtížné získat příspěvky v hmotné nouzi. Čím jste na tom hůř, tím hůř s vámi stát zachází. Se stejnou logikou stát přistupuje také k obětem znásilnění. Základem je nedůvěra a podezíravost k těm, kdo jsou na dně. Nevěří se obětem, brání se viník.

Česko patří mezi pár posledních zemí v Evropě, kde například není zakázáno fyzické trestání dětí. S dětmi tak můžeme zacházet hůře než s vězni nebo se psy. Fyzické tresty používá při výchově většina českých rodičů a většina jejich použití schvaluje. Násilí je v Česku všudypřítomné a děti jsou odmala vychovávány k tomu, aby podlehly silnějším a nekladly odpor, protože jakýkoli odpor přináší další bolest. Opačnou stranou mince je, že se děti učí, že pokud jsou silnější, je legitimní si násilím vymoci, po čem touží. Je to bludný kruh násilí a krutosti, který se předává z generace na generaci v duchu dementního hesla „Škoda každé facky, která padne vedle“.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace