Foto Petr Zewlakk Vrabec. Použito se svolením autora
Maďarský parlament prosadil to, o co už před časem usiloval parlament polský. Pod rouškou zdravého vývoje dětí a s odkazem na pedofilii omezuje sexuální výchovu a brojí proti LGBTQ osobám, čímž omezuje práva všech. Konkrétně maďarští zákonodárci nově zakázali zobrazování jiné než heterosexuální orientace ve vzdělávacích programech, reklamách či filmech přístupných osobám mladším 18 let. Toto rozhodnutí je dalším krokem na cestě k autoritářskému režimu a pryč od liberální demokracie, od společnosti, která usiluje o smírné a solidární soužití všech jedinců bez ohledu na jejich odlišnosti.
Homosexualita ve vyučování
Asi se najdou lidé, kteří si myslí, že nejde o zásadní problém. Vždyť se to týká jen menšiny, jejíž velikost je odhadovaná na nějaká čtyři procenta. Reklam s gay a lesbickými páry zase tolik není, a navíc je to jen blbá reklama – právo být v reklamě zní skoro směšně. A ve škole je to také jen takové okrajové téma. Děcka se musí naučit číst, psát, počítat a nějaký ten cizí jazyk. Na co by jim bylo rozebírání homosexuality?
Už dnes je menšinová sexuální orientace jedním z nejčastějších důvodů sebepoškozování, odcizení nebo dokonce sebevražd.
Jenže problém stojí spíš opačně. Téma homosexuality obvykle není potřeba do škol vnášet. Ono tam je i bez sexuální výchovy, často už od prvních tříd, a to nejčastěji v podobě homofobní šikany. Děti si od útlého věku nadávají do „teploušů“ a „buzerantů“, aniž by kolikrát tušily, k čemu tato slova vůbec odkazují. Cílem podobných nadávek ve školním prostředí přitom není v drtivé většině útok na osoby s homosexuální orientací – často si tak nadávají děti, které ještě nemají ani tušení, co je to sexuální přitažlivost (k jakémukoli pohlaví). V konfliktech prostě využívají jako nadávku hanlivé označení skupiny, která byla ve společnosti dehonestována. Jindy to může být „cikán“ nebo třeba i „baba“. Nadávka bude mít tím větší sílu, čím víc bude daná skupina marginalizována a v kultuře patologizována.
Ve chvíli, kdy se něco takového děje, musí pedagog zasáhnout. Těžko to ale udělá ve chvíli, kdy bude mít zakázáno mluvit o tom, k čemu se nadávka vztahuje. Při výchově je samozřejmě mnohem efektivnější prevence než následné hašení požárů. Homofobní šikana bují tam, kde jsou normy pevně dané, kurikulum pořád dokola předkládá dětem rigidní formy feminity a maskulinity a drtivá většina příběhů je strukturována heterosexuální láskou (chrabrý princ zachrání spanilou princeznu). Pokud je toto jediná perspektiva, kterou dovolujeme dětem nahlédnout svět, pak není divu, že děti nemají moc velkou kapacitu na to pojmout jakoukoli odlišnost.
Homofobní šikana se nejčastěji týká právě různých typů odchylek od genderových norem. Tyto odchylky mohou být výrazné i zcela zanedbatelné a častěji se týkají kluků: kluk, který zpívá ve sboru sopránové sólo a navíc hodně dbá na svůj vzhled, kluk, který si oblékl triko pastelových barev, kluk s netypickým účesem, holka drsňačka… Mluvit o různých formách sexuality, a to v souvislosti s genderovými normami, je pro školní kolektivy velice důležité. Jinak se vzdělávací instituce budou muset připravit na vlnu nenávisti, násilí a šikany a ta postihne mnohem více dětí než jen ty, které už začínají tušit, že je budou přitahovat osoby stejného pohlaví. V Maďarsku ovšem strážci genderových tradic a pořádků ve školních třídách budou sankcionovat kohokoli, kdo podle nich „vybočí“, a budou to dělat s požehnáním státu.
Sexuálně křehcí teenageři
Když si teenageři začínají uvědomovat svou sexualitu, bývají velice zranitelní, a to i ti, jejichž sexualita v zásadě odpovídá mainstreamovým očekáváním. Pro ty, kteří začnou pociťovat svou odlišnost, může vypuknout doslova peklo. Co je se mnou špatně? Proč jsem nikdy neslyšel/a o tom, že by někdo prožíval věci stejným způsobem jako já? Maďarský zákon je z tohoto hlediska doslova katastrofou a způsobí přesný opak toho, co slibuje zajistit (zdravý psychický a fyzický vývoj dětí). Už dnes je menšinová sexuální orientace jedním z nejčastějších důvodů sebepoškozování, odcizení nebo dokonce sebevražd. Děti, které se v obrazu světa nabízeného školou nenaleznou, mají pocit, že do tohoto světa nepatří, že vyučující nemluví k nim a pro ně. Není to pro ně úplně jednoduché ani v prostředí, kde přijetí LGBTQ osob ještě jakžtakž funguje, jako například v Česku, kde existuje registrované partnerství a jedná se i o manželství pro všechny, kterým by stát uznal, že v této oblasti nikoho nepovažuje za občana druhé kategorie. Ovšem ve společnosti, kde stát schvaluje otevřenou diskriminaci LGBTQ, jejich vylučování z osnov či dokonce z měst jako v Polsku a Maďarsku, má takový teenager zaděláno na solidní trauma.
Ještě nikdo se nestal homosexuálem proto, že o tom mluvila paní učitelka ve škole, stejně jako se gay nebo lesba nestanou heterosexuály navzdory tomu, že všechny pohádky, příklady ve školních učebnicích a písničky o lásce obsahují pouze heterosexuální touhu. Nedovedu si představit jediný negativní důsledek toho, že by se ve škole mluvilo o homosexualitě, ale vidím celou řadu katastrofálních důsledků toho, pokud to bude zakázáno.
Omezení práv všech
Historie ukazuje, že vyčleňování skupiny osob jako zvrhlé, problematické a méněcenné vede ke katastrofálním důsledkům. Dlouhodobé společenské tendence, jejichž podstatou byla kultivace schopnosti vstřebat různorodost a podpořit vzájemné pochopení, solidaritu a smír, ne náhodou zesílily po druhé světové válce. Staletí nesnášenlivosti ústící do etnických i náboženských válek byla druhou světovou válkou korunována výbuchem nenávisti rasové, sexuální i ideologické. Představa nadčlověka a podlidí se zhmotnila v dehumanizaci milionů lidí a v koncentračních táborech. Paralely mezi nacismem a současnými projevy nenávisti někdy znějí už jako klišé, které se vyčerpalo neustálým opakováním. Jenže v Maďarsku i Polsku bohužel vidíme mechanismy, které nevěstí nic dobrého.
Političtí vůdci upevňují svůj mocenský kapitál naháněním strachu, který aktivují označením určité části obyvatel (Židé, Romové, migranti, LGBTQ) za ohrožující. Opakují mantry jako „Migranti nám berou práci“, „Romové nepracují vůbec a jsou chudí, čímž nás vysávají“, „Židé nás vysávají zase tím, že jsou mocní a bohatí“ a podobně. Lidé, kteří nejsou konformní s dominantními genderovými a sexuálními normami, pak ohrožují naše děti, kazí je a zneužívají… To je základní pojmové vybavení továrny na strach, kterou rád využije každý autoritář. Jakmile se mu podaří vzbudit strach, může začít s dehumanizací. Tito lidé vlastně nejsou tak úplně ani lidmi, takže je pořádku, když jim zakážeme například vstup do některých podniků (LGBT free zóny v Polsku) nebo když je škrtneme z učebnic a tak můžeme více či méně nápadně pokračovat dál.
Nenávist i omezování práv se pak nenápadně rozšíří na všechny, kdo s takovými lidmi sympatizují, kdo jim pomáhají, kdo mají takového člověka v rodině atp. Skrze jednu takto dehumanizovanou skupinu lze ovládat všechny. Autoritářské režimy nemají zájem o obranu tradičních hodnot, pomoc rodině nebo zdravý vývoj dětí. To všechno je jim vcelku ukradené. Zajímavé je pro ně toto téma jen potud, pokud skrze ně mohou ovládat společnost. Omezování práv LGBTQ osob se tedy v žádném případě netýká jen menšiny, týká se všech.
Autorka se zabývá sexuální výchovou a vyučuje na Pedagogické fakultě Masarykovy univerzity.