Češi jsou ekologové, ale nikoho to nezajímá

Česká politická reprezentace bojuje proti klimatickým alarmistům a nenechá se znervóznit ani tím, že vůbec nereprezentuje postoje voličů v otázkách ochrany klimatu.

Co si budeme nalhávat, Češi nemají pověst nadšených ekologů. Ve většině médií se téměř každý návrh na ochranu klimatu předem smetá ze stolu a prakticky žádná česká strana nenabízí reálnou environmentální politiku. Naopak mnohdy lákají voliče na deklarovaný odpor vůči „zeleným ideologiím“. Přinejlepším se zůstává u obecných tvrzení o čisté vodě a lesích, zato ale s důrazem na to, že ochrana přírody nesmí omezit ekonomickou svobodu. Dlouhodobé a komplexní strategie nikdo nechystá, aby si voliče nepopudil přílišnou snahou o ochranu přírody. Zkuste si ale nyní představit, že by vztah běžných Čechů k ochraně přírody vypadal následovně: třem čtvrtinám lidí by byly blízké myšlenky ochrany klimatu; 66 procent lidí by si myslelo, že máme snižovat emise, a to bez ohledu na to, kolik škodlivin vypouštějí ostatní země (žádný šibolet typu „až to udělá Čína“); 70 procent lidí by bylo přesvědčeno, že by stát měl řešit změnu klimatu. Mnoha lidem by dále nevadily poplatky za emise nebo zpoplatnění vjezdu do centra, většina by podporovala MHD zdarma. Největší důvěru by měli vědecké a výzkumné instituce a výraznou důvěru by lidé vkládali také do ekologických sdružení (i ve srovnání s velkými firmami). A více než polovina veřejnosti by odmítala tvrzení, že by se to s ochranou klimatu „přehánělo“…

Zajímavé je, že všechna zmíněná data jsou skutečná. Pocházejí z nového výzkumu Katedry environmentálních studií v Brně a iniciativy Green Dock (výzkum nese název České klima 2021. Mapa českého veřejného mínění v oblasti změny klimatu).

Radikálně zelení Češi

V mnoha podstatných aspektech jsou tedy Češi natolik „ekologičtí“, že by je část politiků označila za radikály. Jistě, co se týče informovanosti o otázkách klimatu, nevychází z těchto šetření česká společnost nejlépe. Ovšem vzhledem k tomu, jak je veřejná debata utvářena a že část médií vlastní uhlobaroni a další média kontroluje představitel intenzivního zemědělství, nebylo by příliš realistické očekávat, že by každý druhý Čech mohl dostat doktorát z klimatologie. Pochopitelná je také neochota kývnout na ta opatření, která by zvýšila výdaje domácností. Češi mají už teď jedny z nejvyšších cen elektřiny v porovnání se mzdami v Unii a systémový problém s energetickou produkcí nemá smysl přenášet na jednotlivce a domácnosti.

V mnoha podstatných aspektech jsou Češi natolik „ekologičtí“, že by je část politiků označila za radikály.

Celkově ale z výzkumu vyplývá, že lidé žijí v jiném Česku, než jaké popisují „jejich“ volení zástupci. Většina lidí nepochybuje o realitě klimatických změn, 70 procent souhlasí s tím, že klimatická změna je způsobena nejspíše lidskou činností, a stoupá podpora řešení klimatické krize. Ostatně, s touto „ekologickou“ tendencí souvisí také odpovědi na otázku, za koho se Češi a Češky považují: „Významná část obyvatel se považuje nejen za vlastence (72 %) a demokraty (59 %), ale také za ochránce přírody (71 %) a ekology (48 %).“ V žebříčku identit se tedy na druhém místě objevila role „ochránce přírody“ – to je Česko v roce 2021.

Antialarmistická politická reprezentace

Zůstává tedy otázkou, koho vlastně zastupuje česká politická reprezentace. Ta totiž předvádí boj proti „alarmistům“, zatímco voliči mají obavu z klimatických změn a přejí si důsledná řešení. Většina argumentů, které plní veřejnou debatu (Čína znečišťuje víc než my, ekologové jsou hrotiči, vědci nejsou jednotní), existuje spíše v prohlášeních politiků než v názorech české populace. Čili nejenže je politická reprezentace v otázce ochrany životního prostředí značně líná a zbabělá, ale je líná a zbabělá přesto, že by lidé ocenili mnohem důraznější a odvážnější přístup.

Z průzkumu navíc nepřímo vyplývá, že pokud Češi rozumějí konkrétním ekologickým praktikám, chápou jejich postup a specifický přínos a pokud si takové kroky mohou dovolit, jsou ochotni se jim vcelku důsledně věnovat. Proto jsme kupříkladu velmistři v třídění odpadu. Jenže veřejná debata je utlumena. Kvůli hektické banalizaci klimatických změn a připodobňování všeho ekologického ke komunismu nezbývá místo pro důkladnou diskusi, prezentování dat a vyjednávání uskutečnitelných politických kroků. A chybí tedy prostor k vytváření českého příspěvku k ochraně přírody a klimatu. Češi totiž projevují blízký vztah ke krajině a vzhledem k lokálním tradicím by dokázali přispět vlastními postupy, jak o krajinu pečovat a šetrně produkovat potraviny. Jako příklad lze uvést zahrádkářskou praxi, která by mohla západnímu světu posloužit jako jedna z inspirací v oblasti ekologické produkce potravin, jak upozorňují někteří sociologové.

Jenže politická sféra tohle všechno převážně ignoruje a místo toho promlouvá k imaginárnímu Česku, které nesnese ekology. V tomto nereálném Česku však žije jen pár bázlivých politiků, kteří právě teď dělají kampaň ve vakuu, a byznysmenů, kteří potřebují dokutat zbývající uhlí. Tak držíme palce, ať to klukům u voleb vyjde. My ostatní si budeme muset poradit s měnícím se světem. Ale ono to v zemi trampů, chatařů, zahrádkářů a ochránců přírody nějak půjde.

Autor je antropolog.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace