Alfons Mucha: Přísaha Omladiny pod Slovanskou lípou. Z cyklu Slovanská epopej, 1912–1926
Primordialistické uvažování založené na představě o odvěké existenci národů, zažívajících časy rozkvětu a temna, máme hluboko zakořeněné ve svých hlavách díky příběhům Jiráskových Starých pověstí českých, které nám v různých obměnách byly vštěpovány na základní škole. S touto myšlenkovou výbavou se pak člověk těžko srovnává s odbornou literaturou, když se v ní dočte, že slovanství „vynalezl“ Johann Gottfried Herder, který žil v 18. století, a navíc to byl Němec. Nic na tom nemění fakt, že osvícenská věda si byla dobře vědoma jistě již dvě generace před ním jazykově-kulturní sounáležitosti Slovanů. To od něho pochází obraz holubičí povahy dávných slovanských zemědělců, od nějž byl už jen krůček k Františku Palackému a jeho ideji českých dějin jako stýkání a potýkání slovanského demokratismu s germánským aristokratismem. Náš oblíbený autostereotyp, jenž vykresluje demokratické Čechy nevinně trpící pod jhem totalitarismů 20. století, je jen soudobým výhonkem tohoto směru uvažování.
Nelze říci, že by ve středověku a raném novověku neexistovalo žádné povědomí o slovanské příbuznosti, jakkoli bylo mlhavé. V raném středověku se s kategorií Slovan můžeme setkat častěji, ani tehdy však nikdy nešlo o pojem politický. Pozdější odkazy ke slovanství v politice jsou natolik řídké, že z nich lze jen stěží usuzovat na jakoukoli funkční identifikaci. Když Přemysl Otakar II. neúspěšně usiloval o koalici s Polskem proti Habsburkům anebo když při volbě Jagellonců za české krále došlo ke zmínění kmenové příbuznosti, nepřesahovalo to pragmatismus diplomatických vyjednávání. Teprve recepce herderovských myšlenek osvícenskými intelektuály na přelomu 18. a 19. století a zvláště napoleonské války vytvořily podmínky pro to, aby se slovanství mohlo stát živoucí identitární kategorií. Díky přesunům armád – včetně ruských – napříč kontinentem i obyčejný český sedlák, který nikdy nic neslyšel o herderovské filosofii dějin lidstva, mohl zakusit, že existují jemu podobní lidé žijící asi hodně daleko, kteří mluví jazykem znějícím podobně jako jeho rodná řeč.
Pragmatismus českých nacionalistů
Dnes s odstupem hledíme na slavjanofilství Kollárovo nebo Jungmannovo jako na blouznivecký moment národního obrození. Ale v dobách Kollárova jinošství, kdy si obyvatelé z různých koutů bývalé Svaté říše římské, kterou Napoleon nemilosrdně zrušil, konstruovali po této tristní zkušenosti ponížení od Francouzů svou jednotnou německou identitu, se jednotné Slovanstvo mohlo zdát podobně reálným cílem jako jednotné Germánstvo. I to bylo v daný okamžik nesmírně vzdálené. Měl tehdy Meklenburčan k Bavorovi skutečně o tolik blíže než třeba Slovinec k Čechovi? Další historie 19. století se však ubírala jiným směrem.
Od počátku národního obrození, jak je vidět už u Josefa Dobrovského, bylo zřejmé, že jeho vůdci nemíní destabilizovat habsburskou monarchii nějakou hrou na ruskou kartu ve smyslu panslovanské politické jednoty. Akcenty slovanské kulturní příbuznosti byly jen obranným nástrojem k prosazení partikulární národní identity. Pro slovanské národy v hranicích habsburské monarchie byl daleko přitažlivější austroslavistický program, který začal dominovat nejpozději ve čtyřicátých letech 19. století a svůj nepochybný politický vrchol zažil v revoluci 1848. Již tehdy bylo zřejmé, že Slovanstvo není nic víc než vágní etnografickou kategorií zeměpisnou a vědeckou, podobně jako Germáni a Románi, jak to trefně vyjádřil Karel Havlíček Borovský v roce 1846 ve svém článku Slovan a Čech.
Pokud vůdčí čeští politici hráli s ruskou kartou, jejich motivace vyplývala z obrany před tlakem Němců a Maďarů, jejichž součinnost vyvrcholila dualizací monarchie do podoby Rakouska-Uherska v roce 1867. S patřičnou příkrostí to vyjádřil historik Jiří Kořalka, když napsal: „Slovanská myšlenka byla tedy pro Čechy od počátku vysloveně účelovou ideologií, sloužící jako kompenzace politické a společenské bezmocnosti Čechů v Rakousku.“
Zklamání z ruské náruče
Myšlenka slovanské vzájemnosti má však i nepominutelnou stránku ruskou, kde od 18. století sehrávala důležitou úlohu při budování impéria. Slovanství jako politická strategie tím naráží na inherentní a těžko překonatelný antagonismus. Na jedné straně středoevropské národy, které jsou zakotvené v kultuře západního křesťanství a doufají v reformované a postupně se europeizující Rusko. Na druhé stráně autoritářské antiokcidentální impérium bez geograficky přirozené hranice na západě, účelově využívající panslavistickou argumentaci pro teritoriální expanzi. Mezi těmito dvěma krajními polohami se nacházejí veškeré ideje slovanské vzájemnosti. Není to hra na „buď – anebo“ či „dobro, nebo zlo“, na to je náš žitý svět příliš složitý a oba momenty slovanství se snadno mohou prolínat. Slavista a historik Radomír Vlček v tomto směru trefně poukázal na to, že vznik československých legií v Rusku by byl těžko myslitelný bez silných slavjanofilských tendencí v ruské vrcholné politice i společnosti s ohledem na fakt, že rakousko-uherští zajatci byli vojáky nepřátelské mocnosti.
Ruští bolševici nejprve ideje slovanské vzájemnosti odhodili jako reakční haraburdí patřící do starého světa. A rozpomněli se na ně až v roce 1941. Nijak překvapivě. Koncept Velké vlastenecké války, ultimativního boje Slovanů proti Germánům, se navíc ještě v konfrontaci s nacistickou vírou v rasovou nadřazenost stával daleko efektivnějším stmelujícím nástrojem než do té doby bolševiky propagovaný proletářský internacionalismus. Záhy se však ukázalo, že osvoboditelé svobodu na hlavních svých tanků v roce 1945 do střední Evropy nepřinesli.
Obě světové války ukázaly podobný scénář. Menší slovanské národy střední Evropy byly hnány do ruské/sovětské náruče obavami z důsledků německého expanzionismu. Vítězství Trojspolku v první světové válce nenechávalo nikoho na pochybách, že realizace nějaké formy Mitteleuropy, jak o ní snili Velkoněmci, se stane realitou a pro neněmecké národy v ní nebude místo pro dlouhodobou sebezáchovu. Nacisté se svou koncepcí Nové Evropy si v tomto směru počínali již zcela bez obalu.
Nouzová taktika
Zdá se, že politický panslavismus ve smyslu expanze ruského impéria či alespoň hlubší spolupráce s ním má schopnost vyvolat kladnou odezvu u zdejšího obyvatelstva teprve v okamžiku, kdy je zakoušeno ohrožení ze západu. A proto by mohlo být i dnes daleko účinnější politickou taktikou – místo pečlivého studia ruské hybridní války, jakkoli i to je důležité – orientovat se na funkčnost mechanismů evropské integrace. Čím více totiž bude dopadat na úrodnou půdu volání o útlaku z Bruselu (nebo z Berlína), tím snadněji se bude hluboko zakořeněná idea slovanské vzájemnosti v české společnosti transformovat v povolný nástroj velkoruského expanzionismu.
V pluralitě identifikací, které české kotlina historicky nabízí, slovanství sehrává i nadále marginální úlohu. Není pravděpodobné, že by se v dohledné budoucnosti na tom mělo něco změnit. V geopolitických konstantách české kotliny, zaklíněné mezi Německem a Ruskem, není schopné nabídnout dlouhodobě přitažlivý program. Dosud vždy fungovalo jen jako nouzová defenzivní taktika v konfrontaci s němectvím nebo rakušanstvím. I dnešní pokusy o využití slovanské karty proti evropské integraci se zatím pohybují za hranicí politické marginality a mívají spíše jen extravagantní podobu přitažlivou pro televizní kamery. Pro uchování kritického občanského nadhledu je spíše žádoucí neupadat do černobílého rozdělování světa. Tak jako třeba svoboda či demokracie, jakkoli jsou to ušlechtilé ideje, mohou nabrat velmi odpudivých podob, i český nacionalismus nebo slovanství může mít kultivovanou formu vhodnou pro otevřenou pluralistickou společnost, ale rovněž nesnášenlivou a násilnickou. Slovanství nerovná se Putin a ruský imperialismus, avšak za výše zmíněných okolností snadno může.
Autor je historik.
Text byl publikován v kulturním čtrnáctideníku A2 č. 14–15/2021.