Foto ajari, Wikimedia Commons (CC BY-SA 2.0)
Ve středu většina škol rozdala dětem vysvědčení a papírově tak ukončila pandemický školní rok. Víme, že pro české děti byl nejdelší v Evropě, a četli jsme emotivní komentáře o ztracené generaci, které covid sebral dětství. Jenže dopady školního lockdownu nejsou v tuto chvíli ani uzavřené, ani jednoznačné. Vysvědčení sice zdánlivě hodnotí školní výkony, může ale postihnout jenom svrchní vrstvu celé zkušenosti. Skutečné dopady na znalosti a hlavně na psychiku covidových žáků a žákyň se teprve budou ukazovat – postupně a také o dost méně přehledně, než ukazuje hodnocení na pětibodové stupnici.
Nadpoloviční většina rodičů s nižším vzděláním by pro své děti uvítala individuální nebo skupinové doučování ve škole.
Hlavní problém všech shrnujících hodnocení je, že z principu nejde zobecnit rozdílné zkušenosti dětí z rozdílných socioekonomických prostředí, z různých škol a s jedinečnými osobnostními rysy. A i když se pečlivou analýzou podaří identifikovat děti, jež jsme v lockdownu nechali vzadu za zbytkem vrstevníků, o to těžší bude připravit pomoc, která právě tyto děti vtáhne zpátky. Dobré vodítko jak pro analýzu, tak pro další kroky nabízí nejnovější výzkumná zpráva společnosti PAQ Research Daniela Prokopa a jeho kolegů. Kolektiv autora oceňovaných Slepých skvrn se tématu vzdělávání a nerovnému přístupu k němu věnuje dlouhodobě a poslední zjištění zhruba potvrzují to, co se dá očekávat takřka při každé krizi: že nejhůř dopadne na nejslabší.
O vzdělání je zájem
Šestatřicet procent dětí výzkumníkům potvrdilo, že se během distanční výuky nestihly naučit požadovanou látku. Důležité přitom je, že pravděpodobnost selhání roste u dětí z neúplných rodin a u dětí rodičů s nižším vzděláním. Tato zjištění odpovídají dobře známé vlastnosti českého školství: že silně reprodukuje sociální nerovnost dětí a proměňuje ji v nerovnost vzdělanostní. Děti vzdělaných rodičů tak mají bez ohledu na individuální vlohy výrazně větší šanci samy dosáhnout lepšího vzdělání a zase je zajistit pro své děti.
Nejde přitom jen o rozdíly v aspiracích jednotlivých sociálních skupin, tedy o to, že by třeba dělnické rodiny viděly smysl jen v manuálních povoláních (ve známém výzkumu to ukázal sociolog Tomáš Katrňák). Je to i otázka kompetencí: méně vzdělaní rodiče mají menší šanci dětem látku vysvětlit a procvičit ji s nimi. Obzvlášť výrazný rozdíl mezi rodiči s vysokoškolským vzděláním a rodiči bez maturity je podle zjištění projektu Kalibro v možnostech vysvětlit dětem matematiku, patrný je ale i v humanitních předmětech.
A tady se skrývá největší naděje zmiňovaného výzkumu Jany Bicanové, Karla Garguláka a Daniela Prokopa: nadpoloviční většina rodičů s nižším vzděláním by pro své děti uvítala individuální nebo skupinové doučování ve škole. Není tedy pravda, že o vzdělání nebo budoucnost dětí nejeví zájem, jen si uvědomují limity svých možností. Z předchozí výzkumné zprávy PAQ přitom víme, že ochotu pomoci vyjadřují víc než čtyři pětiny učitelek a učitelů, navzdory pocitům vyčerpání a stresu, které při distanční výuce zažívali.
Zacílit pomoc správným směrem
Potřebám rodičů a dětí teď vychází vstříc i ministerstvo školství, které rozděluje základním a středním školám 250 milionů. Dají se použít jak na doučování, tak na adaptační a socializační programy a ministr Plaga slibuje školám i rozsáhlou a metodickou podporu. Tu učitelé oceňovali už během lockdownu právě pro důraz na individuální přístup k žákům a žačkám a důraz na jejich psychickou pohodu.
Zatímco ministerské peníze bude možné využít až od září, rozbíhají se dobrovolnické projekty během prázdnin. V Brně například Masarykova univerzita pořádá dva turnusy letního doučování právě pro děti ze znevýhodněného prostředí, ze sociálně slabých rodin nebo rodin, kde není čeština hlavní jazyk. A právě důraz na vytipování a motivaci potřebných dětí je zásadní. I z výzkumu PAQ Research je jasné, že oslovit musíme děti, které cítí deficity z distanční výuky – primárně děti z neúplných rodin nebo z rodin, které na doučování samy nestačí. Do dálkové výuky se podle České školní inspekce nezapojilo asi deset tisíc dětí. Ty jsou náš hlavní cíl a smyslem doučování musí zůstat srovnání laťky z uplynulého školního roku, a ne třeba příprava na přijímačky pro rodiče ambiciózních páťáků a deváťáků.
Generace lockdownových žáků není ztracená. Děti přišly o kontakt s vrstevníky a běžnou frontální výuku. Místo toho se však většinou naučily organizovat si čas, zvládly nové komunikační nástroje a získaly jedinečnou zkušenost života v hraniční situaci. Když jsme teď školní rok formálně uzavřeli, další práce: nezapomenout na děti, které si se situací z jakýchkoliv důvodů nemohly poradit. Vyslechnout je a pomoct jim. Jako učitelé je můžeme přes prázdniny dostat na startovní čáru, ze které bude od září celá třída vybíhat. Teprve ve chvíli, kdy to neuděláme, můžeme s definitivní platností mluvit o generaci, kterou jsme ztratili.
Autor je učitel.