Foto Flickr / efile.com
V roce 2020 dosáhl schodek státního rozpočtu rekordních 367 miliard. Byl to největší deficit od vzniku samostatného státu a vyšplhal se téměř na dvojnásobnou úroveň, než jaká byla při úderu velké finanční krize v roce 2009. Dluh, který se loni vytvořil, odpovídá čtvrtině všech výdajů státního rozpočtu z předešlého roku. Na rok 2021 je plánován schodek dalších pět set miliard a průběžné plnění zveřejňované na webu Ministerstva financí ukazuje, že výsledný deficit může být letos dokonce ještě vyšší.
Státní rozpočet není rodinný rozpočet
Uvedená čísla mohou působit děsivě. Řada komentátorů je popisuje emotivně a šíří nepodložené odhady – například že jej budou splácet ještě „děti našich dětí“, případně dokonce „vnuci našich vnuků“. Naznačují tím, že se dopouštíme jakési dědičné křivdy, která bude snižovat životní úroveň příštích generací. Ale státní rozpočet není totéž co rodinný rozpočet. Nespadá do sféry morálky – je jednoduše jen nástrojem, který má plnit určité funkce. Koronavirová krize je toho příkladem.
Ačkoliv to může jít proti prvotní intuici, zvýšení státního dluhu v době krize je žádoucí, protože umožňuje zmírnit ekonomický cyklus i dopady na život běžných lidí. Oblíbené utahování opasků, ke kterému vyzývají i někteří z bývalých ministrů financí, je ve skutečnosti tou nejhorší možnou reakcí, protože nemůže vést k ničemu jinému než k dalšímu prohlubování krize. Problémem státního rozpočtu není jednorázově vytvořený dluh, ale (ne)systémové změny daňového mixu, které zůstanou v platnosti i poté, co krize pomine.
Nutně se vkrádá podezření, že konzervativní blok svou představu o daňové politice má, ale před volbami se neodváží ji nahlas vyslovit.
Největší z těchto změn je zrušení superhrubé mzdy, které zvýšilo čisté příjmy především vysokopříjmovým vrstvám. Patří mezi ně ale také zrušení daně z nabytí nemovitosti nebo snížení spotřební daně na naftu. Tyto změny v součtu vyjdou český rozpočet každý rok asi na 150 miliard korun, a to bez ohledu na to, zda bude krize trvat či nikoliv. A ať už si to strany a hnutí kandidující ve sněmovních volbách přiznají nebo ne, půjde o jednu z hlavních výzev, kterou budou muset řešit.
Co čekat po volbách
Předvolební kampaň, která se už pomalu rozjíždí, to ale zatím příliš nereflektuje. Je to pochopitelné. Daně jsou z principu nepříjemné téma a málokdo chce riskovat pokles volebních preferencí. Existuje řada témat, která mobilizují mnohem lépe: osoba Andreje Babiše, vztahy s Evropou, Ruskem a Čínou, práva transgender osob či volební stálice, jako jsou migranti nebo korupce. Abychom zjistili, co mají politická uskupení v plánu, je třeba nahlédnout hlouběji do předvolebních programů.
Dvě věci spojují programy všech stran: všechny se rostoucím zadlužením zabývají, ale žádná už nechce sníženou daň z příjmu měnit. Co tedy navrhují?
Nejpodrobnější záměry poskytuje koalice Pirátů se Starosty a po ní sociální demokracie. Obě uskupení explicitně řeší výpadek příjmů způsobený provedenou daňovou reformou a navrhují řadu opatření pro doplnění zdrojů do státního rozpočtu. Návrhy Pirátů a Starostů neslibují velké daňové výnosy a záleželo by také na jejich specifickém nastavení, které už v programu není upřesněno. Naopak návrhy ČSSD mají potenciál pro mnohem vyšší daňový výnos a některé jsou dokonce uvedeny s konkrétními sazbami nebo podmínkami. Výraznější zvýšení příjmů státní kasy jde u sociální demokracie ruku v ruce rozsáhlými výdajovými opatřeními, jako je zvýšení důchodů, platů státních zaměstnanců, zvýšení rodičovské nebo vládní podpora v oblasti bydlení.
Na opačném pólu stojí koalice Spolu (ODS, TOP 09 a KDU-ČSL) a SPD. Obě uskupení se velmi výrazně ohrazují proti zadlužování. SPOLU prosazuje zpřísnění rozpočtových pravidel a hovoří o výdajových omezeních, SPD chce „budoucnost bez dluhů“ a zavedení ústavní dluhové brzdy. Ačkoliv je jejich rétorika ostřejší než u jiných stran a hnutí, co do navrhovaných řešení jsou oba jejich programy skoupé. Koalice SPOLU nějaké návrhy předkládá, ale není jich mnoho. Program SPD dokonce nenavrhuje jediné opatření na zvýšení příjmů státního rozpočtu. Do očí bijící rozpor ale oběma zmiňovaným uskupením nebrání plánovat ještě další snižování daní na jiných místech a zároveň slibovat realizaci investic nebo výraznější podporu rodin.
Ze stran a hnutí, které se v posledních volbách probojovaly do Poslanecké sněmovny ještě zbývá ANO 2011 a KSČM. Největší vládní strana ovšem zatím žádný program nepředstavila, takže bohužel není co analyzovat. Komunisté jsou o krok dál než premiérovo uskupení, protože na svém webu vyvěsili alespoň seznam pěti priorit. Ty už některá daňová opatření obsahují, jsou ale velmi obecná a neobsahují žádné bližší vysvětlení.
Co si z toho má vzít volič
Proč některé strany nemají ambici nabídnout skutečný plán pro konsolidaci veřejných financí? Některé se možná spoléhají na to, že je nepotká vládní odpovědnost, jiné možná zase na to, že jejich voliči ve skutečnosti programy nečtou a vystačí si s líbivými hesly. Nic z toho ale nesedí na koalici SPOLU, která usiluje o post premiéra a svůj program bere alespoň navenek velmi vážně. Nutně se pak vkrádá podezření, že konzervativní blok svou představu má, ale před volbami se neodváží ji nahlas vyslovit.
Pokud bude chtít koalice vedená ODS dostát svému slovu o zastavení zadlužování, má na stole zákonitě jen dvě možnosti: najít jiné příjmy, anebo snížit výdaje. V kontextu historie stran, které koalici tvoří, není moc těžké odhadnout, do jakých oblastí by se mohlo zasahovat. Nelze vyloučit zvyšování spotřebních daní nebo tlak na privatizaci veřejných služeb. Obojí by dopadlo nejvíc na nejzranitelnější část populace. Skupiny obyvatel s nižšími výdělky odvádějí na spotřebních daních větší část příjmu než ostatní. Privatizace části školství nebo zdravotnictví by pak pro nízkopříjmové neznamenala vyšší kvalitu, ale pouze horší (pokud vůbec nějakou) dostupnost.
Pokud by se výše zmíněné domněnky potvrdily, znamenalo by to do určité míry návrat k politice vlády Petra Nečase, výhodné zejména pro majetnější a vysokopříjmové domácnosti. Usilovat o něco takového je v demokratické soutěži legitimní. Politické kultuře ale neprospívá, když se o tom nehovoří otevřeně. Důležitá témata se mohou obloukem vyhnout společenské diskusi a vrátit se do ní až po vyhlášení důvěry nové vládě, která vzejde z podzimních voleb.
Autor je ekonom.