V Kolumbii již po několik měsíců trvají sociální bouře, které započaly protestní stávkou 28. dubna 2021, mají však hlubší příčiny, a jak je již zřejmé, budou mít i dalekosáhlé sociální a politické důsledky. Před více než měsícem se sice stáhly hlavní odborové svazy a došlo k odblokování většiny silnic, protest však zdaleka nekončí. Naopak, většina pozorovatelů i samotných aktivistů situaci hodnotí jako klid před novou bouří. Částečné ochabnutí protestních aktivit lze přičíst jisté únavě a obecné frustraci z arogance vlády, tvrdé represe i praktické bezvýslednosti dosavadních snah občanské společnosti přimět vládu ke smysluplnému jednání a řešení bezprecedentní socioekonomické a politické krize v zemi.
Velká část kolumbijské společnosti stále volá prostřednictvím sociálních sítí, alternativních médií, různých občanských iniciativ a lidskoprávních organizací o pomoc. Nyní ovšem už nikoli primárně kvůli alarmující socioekonomické krizi v zemi, ale kvůli nekontrolovatelné brutalitě represivních složek stávajícího politického režimu. Zprávy o tvrdém potlačení demonstrací sice v prvních týdnech protestů upoutaly pozornost většiny mezinárodních médií a do jisté míry vyvolaly i kritickou reakci v OSN či Evropském parlamentu, nezdá se však, že by se vlivné země světa snažily vytvořit na kolumbijskou vládu skutečně efektivní tlak, který by ji přiměl přinejmenším k humánnějšímu bránění svých pozic.
Trvalo téměř dva měsíce, než se do země dostala Interamerická komise lidských práv (CIDH), která teprve na začátku července zveřejnila své vyhodnocení situace v zemi. V tomto osmačtyřicetistránkovém dokumentu velmi stručně shrnula příčiny stávající krize. Patří mezi ně hluboká sociální nerovnost a chronicky špatný přístup mnoha sektorů kolumbijské společnosti ke vzdělání, zdravotnictví a důstojné práci. Diplomaticky přitom pominula samotné politické důvody, respektive konkrétní kroky současné vlády, které byly rozbuškou aktuální situace.
Porušované dohody a nepopulární reformy
Kolumbie je zemí sociálních konfliktů dlouhodobě, dalo by se říct, že od počátku své nezávislosti. V jejich jádru stála především konzervativní agrární politika a od druhé poloviny 20. století také narkobyznys, takže se napětí koncentrovalo především na venkově. Od zvolení prezidenta Ivana Duqueho v roce 2018 se ale společenská nespokojenost dostává i do městských oblastí, a postupně tak prostoupila všemi společenskými sférami v zemi.
Uribismus nepředstavuje jen určitý politický režim či ideologický proud, je mnohem spíše aktuálním politickým výrazem postkoloniálního statu quo, tedy společenské a politické reality charakteristické pro celá dvě staletí dějin nezávislé Kolumbie.
Vládnoucí strana Centro Democrático, která je fakticky pod kontrolou svého zakladatele, vlivného oligarchy a exprezidenta Álvara Uribeho Veléze, nejdříve rozdmýchala „věčnou“ nespokojenost mezi venkovským a indiánským obyvatelstvem, a to systematickým porušováním mírových dohod s guerillou FARC-EP, podepsaných v roce 2016 předchozím prezidentem Juanem Manuelem Santosem. Venkovské a domorodé části Kolumbie byly totiž dekády se táhnoucím ozbrojeným konfliktem poznamenány nejvíce.
Duqueho vláda ale postupně ztratila i někdejší podporu střední městské třídy, zejména mezi staršími lidmi a studentstvem, když začala prosazovat ekonomické reformy, jako byla privatizace státního penzijního fondu, zvýšení důchodového věku či snížení minimální mzdy mladým lidem do 25 let. Patrně poprvé v dějinách této kulturně, etnicky a třídně diferencované země tak došlo k nebývalé mobilizaci solidarity napříč společenskými sektory a nakonec i k vyhlášení celonárodní stávky, která se táhla od listopadu 2019 prakticky až do začátku pandemie v březnu 2020, kdy byla přerušena lockdownem. Pandemická situace však socioekonomickou krizi jenom prohloubila a její nezvládnutý management ze strany vlády se stal poslední kapkou do poháru společenské trpělivosti.
Přímým spouštěčem letošních společenských bouří byla daňová reforma navrhnutá ministrem financí Albertem Carrasquillou, která uprostřed pandemické krize představovala pro velkou část Kolumbijců vrchol vládního cynismu. Reforma měla být snahou vyrovnat státní dluh, který se během pandemie ještě navýšil půjčkou od Světové banky za účelem řešení sanitární krize v zemi. Půjčkou se vláda snažila vypořádat s deficitem ve státním rozpočtu, který se vytvořil v důsledku předchozí daňové reformy z roku 2019. Pod heslem „uvolnění cesty k prosperitě“ tehdy nebývale snížila daně „produktivní části společnosti“ – v praxi těm nejbohatším v zemi. Letošní návrh daňové reformy byl ovšem koncipován tak, aby naopak vytáhl peníze ze středních a nízkopříjmových vrstev. Důvody výbuchu kolektivního vzteku jsou o to zřejmější, když přihlédneme ke korupčním skandálům členů vládní strany a takřka kouzelnickým způsobům využití oné pandemické půjčky – na své si přišly mocné firmy, zatímco na 20 milionů lidí upadlo do naprosté chudoby s průměrným měsíčním příjmem o hodnotě sotva sta amerických dolarů.
První demonstrace svolaná Národním stávkovým výborem na 28. dubna nicméně probíhala v klidu. Do ulic více než šesti set měst a obcí vyšly desítky tisíc lidí, náměstí se po ročním lockdownu naplnila hudbou a tancem, městské parky se staly prostorem kritického umění a nespočetných výrazů společenské kreativity. Jakmile se však začaly šířit informace o brutální policejní represi v některých městech, zaplavily ulice ještě větší davy. Po několika dnech intenzivních protestů sice vláda návrh nové daňové reformy stáhla a odvolala jeho autora ministra Carrasquillu, výbuch společenské nespokojenosti se ale již zastavit nepodařilo.
V první linii
Těžiště protestů se přeneslo především do chudých čtvrtí větších měst, jako jsou Cali, Pereira, Bogota a Medellín, kde se bezperspektivní mládež (tedy mladí lidé bez šance dostat se jak ke vzdělání, tak k důstojné práci) začala koncentrovat takzvaných puntos de resistencia, tedy v „bodech odporu“, které se staly místy spontánních kulturních akcí, politické osvěty a veřejných debat. Provázela je ale také mobilizace ekonomické solidarity, například v podobě „ollas comunitarias“ (doslova „komunitních hrnců“), tedy pouličních kuchyní a kolektivně sdíleného jídla. Indiánská organizace CRIC spolu s odbory nákladních dopravců zablokovala některé klíčové dopravní spojky v zemi a v celé řadě měst a obcí se vytvořily barikády na obranu před policejní represí. Ty totiž během prvních dvou týdnů protestů nabraly na intenzitě. Interamerická komise pro lidská práva ve své zprávě uvádí, že z 12 478 registrovaných protestních akcí, které proběhly od konce dubna do její návštěvy v první polovině června, mělo z 89 procent poklidný a nenásilný charakter. To nicméně nebránilo vládě v nebývale tvrdé reakci.
K 5. červnu Kolumbijské státní zastupitelství registrovalo 51 obětí na životech, ke kterým došlo od 28. dubna v kontextu letošních protestních akcí. Občanská společnost však uvádí mnohem vyšší čísla. Interamerická komise lidských práv například obdržela od lidskoprávních organizací sdružených v kampani Defender La Libertad informaci o 84 obětech na straně protestujících, z nichž převážnou část tvoří mladí lidé. Obzvláště znepokojující je ale množství pohřešovaných osob, hlášených v souvislosti s protesty. Úřad veřejné ochrany práv Interamerickou komisi lidských práv informoval, že obdržel informaci o 783 pohřešovaných osobách, z nichž 318 hlášení bylo skartováno jako duplikáty a dalších 196 osob bylo lokalizováno. Spousta těchto osob zmizela poté, co byla zatčena pořádkovými jednotkami v Kolumbii známými pod zkratkou ESMAD. Číslo se každopádně stále proměňuje s postupující dynamikou protestů. Některé osoby se objeví po několika dnech, často zraněné či zmlácené policií. Jindy jsou však nalezeny pouze ostatky – jako v případě Brahiana Gabriela Rojase, který byl viděn naposledy během střetu s ESMADem hned první den letošních protestů a jehož tělo bylo poté nalezeno v řece Cauca. Podobně byla nedávno nalezena těla dalších dvou mladíků, Duvana Felipeho Barrose Gómeze a Alquimedeze Santany, kteří byli podle svědectví svých přátel rovněž zatčeni policií během protestů.
Státní zástupce v tomto kontextu uvádí, že k 15. červnu bylo oficiálně pohřešováno pouze 84 osob. Ať se reálné počty zastaví kdekoliv, tato skutečnost zasévá mezi protestující hrůzu z policejní zvůle. Mezi demonstranty se tak stalo běžnou praxí, že se během svého zatčení snaží křičet do kamer a telefonů lidí kolem svoje jméno a číslo občanky. Bohužel se však množí i zprávy o přepadeních a únosech policií v chudých čtvrtích měst i mimo protestní akce. Protestující policii připisují i případ Santiaga Ochoy, mladíka z města Tuluá, který byl údajně členem první linie (tedy spontánně organizovaných skupin mladých lidí ve výše zmíněných „bodech odporu“, které dobrovolně brání demonstranty před útoky pořádkových jednotek). Po jeho zmizení 19. června byla na ulici v pohozené igelitové tašce nalezena jeho hlava. Úřady souvislost jeho zabití s policií samozřejmě kategoricky odmítají.
Stovky zraněných
Ačkoli kolumbijská vláda Interamerickou komisi lidských práv informovala o zranění 1106 občanů a 1253 případech zraněných členů policejních jednotek, CIDH ve své zprávě zmiňuje i údaje získané od různých občanských organizací, které hovoří o 1790 zraněných osobách. Zaznamenaná čísla na straně protestujících jsou však zjevně mnohem nižší než ve skutečnosti, neboť mnoho protestujících v případě zranění odmítá vyhledat lékařskou pomoc, často ze strachu z únosů, ke kterým údajně dochází i v nemocnicích. Lidskoprávní organizace dále uvádějí 82 případů osob s poškozeným či přímo vystřeleným okem a lidí, kteří přišli o zrak zcela.
CIDH rovněž uvedla, že v souvislosti s protesty bylo zatčeno přes tři tisíce osob a více než sedm tisíc jich bylo zadrženo pod právní formulí „přemístění z důvodů ochrany“. Lidskoprávní organizace Temblores v tomto kontextu hovoří o 2005 případech arbitrárního zatčení. Jsou tu zmíněny i případy mučení a týrání během výslechů; byly zaznamenány i případy mladých demonstrantů, kteří byli mučeni a donuceni k přiznání před kamerou, že se dopouštěli vandalismu a útoků na policii.
Zpráva CIDH rovněž mluví o policejním násilí s etnorasovým podtextem, zejména v regionu Valle del Cauca a v dalších regionech s větší koncentrací afrokolumbijského a indiánského obyvatelstva (pro představu: afrokolumbijské obyvatelstvo tvoří zhruba sedm procent celkové populace; původní indiánské obyvatelstvo sice tvoří necelá čtyři procenta obyvatel Kolumbie, jejich semiautonomní teritoria však pokrývají téměř třetinu celkové rozlohy státu). CIDH uvádí, že z 39 obětí na životech mezi protestujícími v městech Cali a Yumbo bylo 11 osob afrokolumbijského původu. Během zatýkání bylo lidskoprávními organizacemi zaznamenáno také 159 případů šikany a mučení příslušníků indiánského obyvatelstva; mezi protestujícími domorodého původu jsou rovněž registrována tři vážná zranění a dva případy z výše uvedených obětí na životech.
Úřad veřejné ochrany práv rovněž Interamerické komisi předal informace o 112 případech policejního násilí založeného na pohlaví – sexuálního zneužití či přímo znásilnění, z čehož se 99 případů týkalo žen a dalších 13 lidí z LGBT komunity. Jedním z nejmedializovanějších byl případ sedmnáctileté Alison Liseth S., která se podle pořízeného videozáznamu – ač sama dcerou policisty – dostala do rukou čtyř příslušníků pořádkové jednotky ESMAD (a to navíc mimo samotný rámec protestní akce). Následující den spáchala sebevraždu, přičemž informaci o svém znásilnění zanechala v dopise na rozloučenou.
Útoky na novináře a policejní sexuální násilí
CIDH informovala také o případech policejních útoků na novináře a metodách, kterými policie bránila především alternativním médiím ve výkonu práce. Jmenovitě uvádí fyzická napadení, vyhrožování, ničení a zabavování nahrávek a nahrávacích zařízení. Spousta novinářů byla nelegálně zatčena a jedna novinářka se dokonce stala obětí sexuálního zneužití ze strany policie. Co v zemi ovšem budí možná ještě větší pohoršení, jsou zprávy o policejních útocích na zdravotníky, poskytovatele první pomoci a členy zdravotnických misí operujících v místech konání protestních akcí.
V závěru zprávy CIDH upozorňuje, že do 4. června bylo v kontextu všech těchto incidentů zahájeno pouhých 31 vyšetřovacích procesů: 12 policistů bylo obviněno ze zabití a dalších 19 z ublížení na zdraví. Zde Interamerická komise upozorňuje na zásadní systémový problém věci – a sice že Kolumbie je jedinou zemí amerického kontinentu, kde policie spadá pod jurisdikci ministerstva obrany (a nikoli pod ministerstvo vnitra), pročež veškeré policejní postupy jsou posuzovány vojenskými, a nikoli civilními soudy, z čehož pak vyplývá ona zarážející míra beztrestnosti, která v této akční jihoamerické republice provází a charakterizuje veškeré policejní zásahy.
CIDH se ovšem rovněž zmiňuje o poškození veřejného a soukromého majetku nezúčastněných osob a odsoudila agresivní útoky ze strany některých protestujících. Uznává, že agresivní a žhářské útoky na některé veřejné a soukromé objekty byly často příčinou eskalace konfliktních situací. Zároveň však, podobně jako i celá řada organizátorů protestních akcí, CIDH upozorňuje, že často měly tyto incidenty vyvolat infiltrované osoby; podle mnoha svědectví kolikrát i ze strany samotné policie.
Interamerická komise lidských práv na závěr své zprávy předložila kolumbijské vládě čtyřicet doporučení pro nastolení podmínek dialogu a sociálního smíru. V reakci na tato doporučení nicméně prezident Duque prohlásil, že „nikdo nemůže žádné zemi doporučit, aby byla tolerantní vůči kriminalitě“. Kriminalizace protestů, zejména těch organizovaných mladými lidmi v chudých městských čtvrtích, se od samého počátku letošních bouří stala vládní strategií ospravedlňování represe. Tímto kolumbijský prezident prakticky i odmítl uznat všechny závažné informace usvědčující kolumbijskou vládu ze systematického porušování lidských práv a nezdá se ani, že by si uribistický establishment dělal přílišné obavy z případných mezinárodních politických či ekonomických následků.
Může uribismus přežít?
Možná k obavám ani nemá důvod. Současný kolumbijský režim je loajálním partnerem USA a strategickým spojencem NATO v regionu a informace o systematickém porušování lidských práv jsou ostatně v Kolumbii registrovány již léta, aniž by její vládu postihly jakékoli sankce. Jenom od roku 2016, tedy od podepsání mírové dohody s guerillou FARC-EP, bylo zavražděno přes devět set sociálních lídrů a environmentálních aktivistů, zejména z řad venkovských a indiánských komunit a více než dvě stě expartyzánů, přičemž k většině těchto vražd došlo od roku 2018, kdy Duque nastoupil do úřadu. Samotný exprezident Álvaro Uribe je v procesu vyšetřování skandálu, pro který se ve španělštině ujal název „falsos positivos“, kdy vychází najevo, že mezi lety 2002 a 2008, tedy během prvních šesti let jeho vlády, kolumbijská armáda zavraždila minimálně 6402 nevinných obyvatel venkova, aby vykázala cifry úspěchu v tehdy málo úspěšném boji s guerillou. Rodinné vazby a zájmová propojení celé řady členů vládní strany Centro Democrático, včetně současného prezidenta Ivana Duqueho, s narkomafiemi a paramilitaristickými skupinami v zemi rovněž není žádným tajemstvím.
Jaké šance má ale takovýto režim na přežití tváří v tvář takto intenzivní a masové sociální nespokojenosti, která se nyní rozšířila i do klíčových sektorů jeho někdejší podpory? Předně je potřeba říct, že uribismus nepředstavuje jen určitý politický režim či ideologický proud, je mnohem spíše aktuálním politickým výrazem postkoloniálního statu quo, tedy společenské a politické reality charakteristické pro celá dvě staletí dějin nezávislé Kolumbie. Představuje vládu tradiční oligarchie, která se jednak opírá o ozbrojené a represivní složky státu, paramilitaristické skupiny a nájemné zabijáky, v zásadní míře ale také o podporu obyvatel střední a vyšší městské třídy. Jak se ovšem zdá, o podporu značné části tohoto sektoru pomalu přichází. Klasická uribistická démonizace venkova a některých převážně venkovských regionů coby „semenišť guerilly a terorismu“, přestává v posledních letech fungovat. Probíhající revolta je především revoltou mladé generace, která vykazuje nebývalou schopnost mezisektorové komunikace a solidarity, což lze v kontextu kolumbijských sociálních hnutí považovat za historický mezník.
Je ovšem otázkou, nakolik bude tento kolektivně sdílený odpor ke stávajícímu režimu dostatečným předpokladem k artikulaci alternativní vize, která by byla akceptovatelná pro většinu kolumbijské společnosti napříč nejen různými sociokulturními realitami země, nýbrž i rozmanitými socioekonomickými zájmy jednotlivých regionů. Již nyní je zřejmé, že představy o „lepší budoucnosti“ i způsobech, jakými k ní dospět, se velmi liší. Zatímco někteří doufají v porážku uribismu v následujících volbách (v květnu 2022) a vítězství opozičního levicového hnutí Colombia Humana, kterému v posledních letech nebývale vzrostly preference, jiní naopak chovají nedůvěru v institucionalitu státu jako takovou a vyvíjejí různé iniciativy radikálně participativní organizace, jako jsou například takzvaná lidová shromáždění, v posledních týdnech svolávaná v chudých městských čtvrtích i na univerzitních kampusech.
Jedna věc je zřejmá: uribismus jakožto režim je v agónii. Jestli se ovšem spolu s ním otřese v základech i samotná mocenská struktura postkoloniálních elit, to bude záležet nejen na vytrvalosti samotných protestů, nýbrž především na schopnosti a vůli jednotlivých sektorů mnohačetně diferencované kolumbijské společnosti rozvinout takovou atmosféru kolektivní důvěry, solidarity a spolupráce, v které by se vytvořily podmínky pro dialog, jenž by mohl vést k radikálně novému společenskému paktu.
Autor je sociálněvědní badatel, cestovatel a průvodce v zemích Latinské Ameriky.