Foto Pixabay, CC0
Největší událost letošního Eura? Pro někoho gólové hody v osmifinálovém dvojzápase z minulého pondělí, pro jiné vyřazení mistrů světa z Francie i portugalských obhájců titulu evropského šampiona. Jiné diváky zase možná zvedla ze sedaček premiérová účast Finů mezi fotbalovou smetánkou nebo anglická výhra nad Německem na velkém turnaji po dlouhých pětapadesáti letech. A z českého pohledu vše překonává postup do čtvrtfinále po vyřazení favorizovaných Nizozemců. Tolik k dění na hřišti. Mimo fotbalový trávník se toho přihodilo možná ještě mnohem více.
Navzdory stále aktuální hrozbě šíření nákazy Euro zůstalo u modelu, kdy všechny týmy cestují po celé Evropě tam a zase zpátky.
Kritiku vyvolala samotná organizace turnaje, která zcela netradičně rozmístila šampionát do jedenácti měst v jedenácti státech. Jedním z nich je dokonce i ázerbájdžánské Baku, které ale geograficky patří do Asie. A právě tam Češi odehráli svůj čtvrtfinálový zápas. S myšlenkou rozložit celou organizaci do podoby značně chaotického systému přišel tehdejší šéf kontinentálního fotbalu Michel Platini. Svůj záměr obhajoval jako ideální oslavu šedesátého výročí existence Eura a také jako specifický druh rovnostářství, díky němuž se mohl turnaj uskutečnit v zemích, které by nikdy nemohly zvládnout pořadatelství celého šampionátu.
Paradoxně tím ale zvýhodnil ty země, které splnily náročná kritéria pro stadiony v podobě velkokapacitní moderní arény. Platini už u výsledku svého nápadu osobně ani nepřihlíží v lóži fotbalových činovníků. Za podezřelé finanční machinace v sídle FIFA s tehdejším šéfem Seppem Blatterem byl v roce 2015 potrestán etickou komisí a na post šéfa UEFA rezignoval.
Pandemie nikoho nerozházela
Na původním plánu ale příliš nezměnila ani koronavirová pandemie. Z loňského termínu se Euro posunulo alespoň na letošní rok. Navzdory stále aktuální hrozbě šíření nákazy zůstalo u modelu, kdy všechny týmy cestují po celé Evropě tam a zase zpátky. Ostatně skotský zdravotnický úřad již oznámil, že se veřejných aktivit spojených s Eurem zúčastnilo téměř dva tisíce koronavirem nakažených Skotů.
Ne všechny pořadatelské země navíc právě z těchto důvodů dovolily využít plné kapacity diváckých ochozů. Bezprecedentní bylo v tomto ohledu Maďarsko, které naplnilo šedesátitisícovou Puskás Arenu v Budapešti. Dokonce tím pomohlo vytvořit politický nátlak na britského premiéra Borise Johnsona, který z důvodu nárůstu šíření nemoci v Británii chtěl ještě více omezit počet diváků na semifinále a finále v londýnském Wembley. UEFA okamžitě reagovala výhrůžkou, že v takovém případě přesune vyvrcholení soutěže do Maďarska.
A právě Maďarsko, které se dlouhé roky těší z mnohamiliardových investic do fotbalu ze strany vlády Viktora Orbána, sehrálo v letošním Euru zásadní politickou roli. Po dvou zápasech tamní reprezentace doma v Budapešti, přišla kauza duhového stadionu v Mnichově. Tady měli Maďaři sehrát klíčový zápas o postup ze skupiny proti domácímu výběru Německa. A mnichovský starosta spolu s fotbalisty chtěl mnichovskou Allianz Arenu zbarvit do duhových barev. Důvod byl zcela politický, a to reakce na maďarský zákon o pedofilii, který komplikuje život LGBT komunitě v zemi. Právě červen je navíc měsícem na podporu sexuálních menšin, k němuž se hlásil i německý brankář Manuel Neuer duhovou kapitánskou páskou.
UEFA jako pronajímatel stadionu ale takovou akci předem zarazila jako nemístnou politizaci fotbalu. Nikoli ovšem kvůli tomu, že by duhové barvy považovala za politický symbol, ale protože se jednalo o politický akt ze strany mnichovské radnice. K tomu přidala i striktní zákaz duhových vlajek na stadionu. Nesouhlas s rozhodnutím šéfů evropského fotbalu vyjádřila řada jiných německých stadionů včetně toho olympijského v Berlíně – nasvícením v duhových barvách právě na dobu zápasu Německa s Maďarskem.
Zápas může odstartovat i občanskou válku
UEFA se kvůli svému rozhodnutí stala terčem zasloužené kritiky. Sama dlouhodobě podporuje iniciativy proti homofobii a rasismu na fotbalových stadionech, ať již v podobě dlouhodobých kampaní, ale i striktních represí vůči divákům, kteří se tímto způsobem projevují. A v tom selhala UEFA i podruhé, když rasistické bučení maďarských příznivců v hledišti při zápase s Francií nebo jejich homofobní a transfobní pochod městem nechala zcela bez povšimnutí. Mnohem silnější tak byla v tomto případě reakce nizozemského kapitána Georginia Wijnalduma, který před utkáním právě s Českou republikou na budapešťském stadionu pohrozil, že v případě jakýchkoli rasistických projevů okamžitě opouští hřiště. A podobně jako Neuer nastoupil s duhovou kapitánskou páskou na předloktí.
Nebyl to ale jediný politický zádrhel, který narušoval představu o Euru jako dobře namazané apolitické mašině na fotbalovou podívanou. Už před turnajem se objevovaly seznamy reprezentací, které (ne)budou klekat před zahájením zápasu na podporu boje proti rasismu. I když televizní divák by mohl podlehnout mylnému dojmu, že protestní klekání se na Euru neděje, ve skutečnosti sleduje režisérský um zneviditelňování reality střihem.
Ovšem pro mnohé byl šok, že to byli právě angličtí příznivci, kdo své hráče za klekání odsuzoval bučením a pískotem. Dlouhodobě se totiž vyzdvihuje anglická divácká kultura jako projev povznesenosti nad nízké a barbarské chování spojované s chuligánstvím. Pravda je, že se takový obraz naskytne jen v nejvyšší ligové soutěži Premier League, kde v důsledku drahých vstupenek a silných restrikcí, včetně hrozby doživotního zákazu návštěvy stadionu, vskutku nepanuje nenávistná atmosféra.
Návštěvníci totiž z drtivé většiny představují vyšší střední třídu, pro niž návštěva fotbalového zápasu symbolicky podtrhuje vysoký sociální status. V případě reprezentace Albionu je tomu ale jinak. Zájem národních fanoušků není nijak valný, proto jsou vstupenky mnohem dostupnější nebo jsou dokonce rozdávány zájemcům z periferních částí měst, země i společnosti. Jiný socioekonomický původ národních příznivců se projevuje i odlišnými projevy fanouškovství, které dává vzpomenout na drsná léta anglického fotbalu z let sedmdesátých a osmdesátých.
Ostatně nacionalismus je stěžejní záležitostí i letošního Eura. Před stadionem v Římě se objevil před zápasem s Tureckem banner, který zcela odmítal účast tohoto týmu na kontinentálním šampionátu, protože není evropskou zemí. A rakouský útočník Marko Arnautović byl potrestán jednozápasovou stopkou za to, že urážel při oslavě vlastní branky jednoho z hráčů Severní Makedonie. Rakouský hráč se srbskými kořeny na Ezgjana Alioskiho doslova volal: „Mr… tvoji albánskou matku“.
Nový díl podcastu Outsider se podívá na to, jakým způsobem se politika národní hrdosti a nenávisti otiskuje do fotbalového Eura, jak může být boj o nejlepší evropskou reprezentaci spojen s tím nejhorším z etnické nesnášenlivosti a jak dokázal jeden zápas zažehnout i občanskou válku v Jugoslávii.