Holocaust je součástí dějin a každý k němu můžeme mít vlastní vztah

Je zajímavé, jak lze manipulovat s jedním pojmem, i kolik se toho dá sdělit na základě jednoho slovního spojení bez potřeby blíže zjistit, co tím autor myslel. Bohužel ne překvapivé, protože zeptat se na obsah či význam by znamenalo diskutovat. A to se v prostředí kolem Židovského muzea v Praze již řadu let nesmí, a zejména ne o holocaustu nebo antisemitismu.

Nehodlám se nadále bát toho, kdy a v jaké souvislosti použiji správný nebo špatný výraz a zda vyhovím nevyjádřenému zadání někoho mocného v pozadí.

Ačkoli jsem nebyla tázána, využiji této příležitosti a pokusím se zde stručně shrnout své pojetí holocaustu (v žádném případě úplné ani definitivní). Je to vyjádření toho, jak dnes, 20. července 2021, po dvaceti letech práce v Institutu Terezínské iniciativy, holocaust vnímám. Vědomě nekomentuji ani nevyvracím jednotlivé body v článku pana Leo Pavláta, protože v debatě s ním nebudu pokračovat – nikdy v ní totiž nejde o konstruktivní diskusi, ale pouze o demagogický souboj vedený z pozice mocnějšího.

Nezakonzervovat holocaust

Holocaust je podle mého názoru zlomovým bodem dosavadních lidských dějin. Je významný z mnoha důvodů popsaných mnoha odborníky, přeživšími i umělci. Pro mě je tak významný proto, že nám ukazuje, jak vytrvalá a vynalézavá dokáže být lidská zášť, touha po pomstě a závist na jedné straně a lidská lhostejnost, povrchnost a malost na straně druhé. Jeho význam nespočívá v počtech obětí ani v technických parametrech plynových komor. Spočívá v ponížení a utrpení každého zavražděného, mučeného, vězněného, nuceně nasazeného. Spočívá více v počtech těch, kteří (se) jej dopustili, stejně jako ve snadnosti a nenápadnosti, s níž k tomu došlo. Spočívá v tom, že ukazuje, jak hluboké kořeny a dalekosáhlé důsledky má a že zasahuje do životů dalších a dalších generací. Pojem holocaust se svým komplikovaným příběhem umožňuje zahrnovat nejen oběti šoa, ale také oběti rasového pronásledování lidí nacisty označených za „Cikány“ (Romy, Sinty, „světské“) a dále mentálně a tělesně postižené, takzvané homosexuály a další, dnes možná ještě nepojmenované skupiny lidí.

Holocaust je tak významný, že je podle mého názoru krátkozraké a nesprávné uzavírat jej do definic, pouček, dogmat a snažit se tím o jeho zakonzervování. Zakonzervovat znamená uchovat. Je jistě třeba uchovat a dobře pečovat o to, co by mohlo podlehnout zkáze – dokumenty, materiály, fotografie, artefakty, nahrávky vzpomínek přímých svědků. Nemůžeme a nesmíme však zakonzervovat jejich kritické zkoumání, porovnávání a vysvětlování v nových perspektivách, významech a šířích. Je potřeba jej zkoumat znovu a znovu; i to, co je „dávno známé“, podrobit novým pohledům a zahrnout aktuální poznatky a metody z jiných oborů. Rozhodně jej nemůžeme „konzervovat“ jen pro jednu skupinu lidí, ať obětí nebo kohokoliv jiného. Holocaust je součástí dějin lidstva obecně a každý k němu můžeme mít vlastní vztah. Obavy z toho, že jej někdo nepochopí, zjednoduší nebo dokonce zneužije, jsou přirozené a pochopitelné a budou vždy přítomné.  Je na každém z nás, s jakou vážností a odpovědností k němu přistoupí. I v tom však musíme mít svobodu – svobodu jako vždy ohraničenou svobodou druhého člověka, ohleduplností a vzájemnou úctou.

Nehodlám se bát

Na závěr chci zopakovat, že jsem velice vděčná za to, že jsem mohla dvacet let pracovat v Institutu Terezínské iniciativy a devět let jej vést. Měla jsem možnost učit se od významných odborníků i od těch, kteří holocaust přežili a odhodlali se o něm podat svědectví. Jsem vděčná za to, že jsem mohla tvořit koncepci i náplň činnosti Institutu a pracovat společně s týmem výborných profesionálů a kolegů. Dnes však jsem již ráda, že mohu jít dál. Nehodlám se nadále bát toho, kdy a v jaké souvislosti použiji správný nebo špatný výraz a zda vyhovím nevyjádřenému zadání někoho mocného v pozadí. Nehodlám se už také stydět za svůj nevyhovující původ. Co mě mrzí, je, kolik lidí muselo a ještě bude muset postupy ponižování, zneužívání moci a demagogie snášet. I zde by ale mohl odkaz holocaustu pomoci.

Pro mě osobně nebyl a není holocaust jen historickým faktem, „příběhem“ nebo politickým či morálním apelem. Je pro mě hlavně odkazem lidí, kteří jej prožili ve všech možných rovinách a kteří nám – také prostřednictvím svých dětí a jejich dětí – zanechali vzkaz: „Nezapomeňte na nás a snažte se, aby se něco tak strašného už nikdy nestalo.“ A snažit se neznamená jen mluvit, ale také dělat a žít.

Autorka je odvolaná ředitelka Institutu Terezínské iniciativy.