Hra se slovem holokaust? Sledujeme střet dvou politik paměti

V polemice s nedávno odvolanou ředitelkou Institutu Terezínské iniciativy (ITI) Terezou Štěpkovou se Leo Pavlát, ředitel Židovského muzea v Praze a dlouhodobý kritik zaměření ITI na studium rasové perzekuce Romů, vymezil proti slovnímu spojení „konzervativní pojetí holokaustu“. Kritizuje Štěpkovou za nesprávné používání pojmu, ale i za naznačení toho, že existují různá pojetí holokaustu. Domnívám se, že jádro sporu neleží v terminologické přesnosti a neopírá se o odborné argumenty, ale o mocenské pozice. Sledujeme střet dvou politik paměti a s nimi spojených pojetí holokaustu. Ve své podstatě se tak nejedná o čistě odborný, ale především politický spor. V jeho jádru leží otázka: Mají mít oběti nacistické perzekuce Romů právo na zahrnutí mezi oběti holokaustu?

Politický, nikoliv vědecký spor

Pavlát možnost rozdílných koncepcí holokaustu nepřipouští. Jako na závaznou normu se přitom odvolává na praxi mezinárodní organizace International Holocaust Remembrance Alliance (IHRA). Ta rozlišuje mezi „holokaustem“, který používá pouze ve vztahu k židovským obětem, a „genocidou“ Romů. Tento způsob užívání pojmu však není ani tak výsledkem jednoznačného vědeckého konsensu, jako spíš politického kompromisu. Například definice antisemitismu z dílny IHRA se stala terčem kritiky, neboť umožňuje jako antisemitismus rámovat i legitimní kritiku politiky státu Izrael. Navzdory Pavlátovu přesvědčení neexistuje jednotná, závazná a zcela přesná definice pojmu holokaust. Holokaust není analytický, významově neutrální a hodnotově nezatížený pojem. Naopak, jedná se o populární termín, na nějž se během jeho dlouhé historie nabalila celá řada představ, obrazů i náboženských konotací. Domnívám se, že rozhodnutí o tom, na které skupiny se vztahuje používání tohoto pojmu, neurčují propracované teoretické koncepce, ale snaha o uznání ve veřejném prostoru. Význam slova „holokaust“ se neutváří v metodologických úvodech, ale v společenské diskusi.

O holokaustu v Česku stále víme jen málo. Místo hierarchizace obětí bychom se tak měli snažit o prohloubení výzkumu. Srovnávat perzekuci Židů a Romů přitom neznamená tvrdit, že se jednalo o zcela identické procesy.

Kořeny slova sahají až do antiky, k výrazu, který označoval jistý druh zápalné oběti. Po dlouhou dobu se jednalo o okrajově používané slůvko, ve smyslu „katastrofa“. Už během druhé světové války se toto slovo začalo používat pro označení nacistického pronásledování Židů. V prvních desetiletích po konci války byla genocida Židů v historické paměti evropských států (do jisté míry ale i v Izraeli) upozaďována. Koncept holokaustu se prosazoval jen obtížně, s větší intenzitou od konce šedesátých let. Současné používání pojmu zpopularizoval zejména spisovatel Elie Wiesel, sám přeživší koncentračního tábora v Osvětimi-Birkenau. Do obecného povědomí se tento výraz dostal spolu se seriálem Holocaust z roku 1978. Právě v sedmdesátých a osmdesátých letech se nacistická genocida Židů stala celospolečenským tématem, přinejmenším v západní Evropě, USA a Izraeli. Začalo se rozvíjet široké historické bádání, vzpomínková kultura, ale i popkulturní obrazy, které dodnes ovlivňují naše vnímání minulosti. Ustanovil se koncept holokaustu jako paradigmatické genocidy, která převyšuje, ale zároveň i symbolicky zastupuje všechny ostatní. Společenské uznání, které se podařilo vybojovat židovským přeživším, zároveň posloužilo jako základ pro artikulaci hlasu romských pamětníků.

Spor, který odvádí pozornost

Romano Rose, lidskoprávní aktivista a potomek romských přeživších, v roce 1980 zorganizoval v Dachau protestní hladovku, které se zúčastnili i někdejší romští vězni. Jednalo se o jeden z mnoha protestů, které vedly k uznání německých Romů a Sintů jako národnostní menšiny a k odškodnění jejich rasové perzekuce. Občanští aktivisté k prosazování lidských práv Romů i jejich nároku na uznání válečného utrpení využívali paralelu s rasovým pronásledováním Židů, výkladové vzorce i obrazy známé z paměťové kultury, v jejímž centru stály židovské oběti. Svůj boj za uznání tak zakládali na ustáleném obrazu holokaustu. Analogicky k termínu „antisemitismus“ tak vznikl problematický termín „anticiganismus“, analogicky k pojmu „šoa“ (značící specificky židovskou zkušenost) byl vytvořen nevhodný pojem „pojarmos“. V českém kontextu můžeme poukázat na úsilí Paula Polanského, který k mobilizaci proti vepřínu na místě bývalého koncentračního tábora v Letech využil analogii k Osvětimi. Nahlížení romské zkušenosti skrze výkladový vzorec utvořený na základě zkušenosti rasového pronásledování Židů přes všechny možné obtíže a odlišnosti posloužilo k prosazení hlasu romských pamětníků ve veřejném prostoru. Výzkum a komemorace rasového pronásledování Romů nicméně stále tvoří pouhý zlomek historiografie holokaustu a do značné míry je závislá na institucích věnujících se primárně židovské historii.

Otázka, zda mohou být Romové řazeni mezi oběti holokaustu, se stala terčem řady polemik. Romani Rose argumentoval proti izraelskému historikovi Yehudovi Bauerovi důrazem na sdílenou zkušenost romských a židovských vězňů nacistických koncentračních táborů. Bauer, pražský rodák a představitel tzv. intencionalistických historiků (na jeho autoritu se odvolává i Pavlát) kontroval poukazem na odlišnou organizaci perzekuce, důležitou roli antisemitismu v nacistické ideologii i unikátnost a nesouměřitelnost zkušenosti židovských obětí. Podle Bauera se sice Romové stali obětí genocidy, holokaust však představuje kvalitativně vyšší stupeň perzekuce a týká se pouze židovských obětí.

Oproti Baeuerovi prosazoval Henry Friedlander, sám přeživší tábora v Osvětimi, širší pojetí holokaustu, do kterého řadili kromě Romů také handicapované lidi, kteří byli první skupinou obětí masově vražděných použitím plynu. Americká historička Sybil Milton ukázala, že Bauerovy argumenty stojí hlavně na neznalosti historie perzekuce Romů. Milton namítala, že důraz na myšlenkový svět nacistických špiček i představa o jedinečnosti genocidy Židů zamlžují naše pochopení kořenů, průběhu i vývoje nacistického rasového pronásledování. Spor o to, kdo si může nárokovat status oběti holokaustu, je ve skutečnosti ahistorický a v důsledku spíše odvádí pozornost od poznání konkrétních mechanismů perzekuce.

Místo hierarchizace prohloubení výzkumu

V české historiografii a do značné míry i ve veřejném diskurzu je téma rasové perzekuce jak Židů, tak Romů naprosto okrajové. O holokaustu stále víme jen málo. Místo hierarchizace obětí bychom se tak měli snažit o prohloubení stávajícího výzkumu. Srovnávat perzekuci Židů a Romů přitom neznamená tvrdit, že se jednalo o zcela identické procesy. Naopak, teprve v komparaci se vyjeví jak podobnosti, tak rozdíly. Studium pronásledování Romů tak může mimo jiné objasnit i specifika rasové perzekuce Židů. Pod pojmem holokaustu se ostatně skrývá celá řada rozdílných procesů a zkušeností. Nacistické rasové pronásledování v různých zemích probíhalo různě, často i v závislosti na postojích místních elit, tvořila jej řada chaotických a někdy i protichůdných politik, nařízení a lokálních praxí. Neexistuje jednotná židovská nebo romská zkušenost. Nacistická perzekuce dopadala na lidi označované za „židy“ či „cikány“ různými způsoby. Pojem „holokaust“ tyto rozdíly zamlžuje, zároveň ale umožňuje vystihnout to podstatné: hloubku lidského utrpení i fakt, že v nacistické mapě Evropy nemělo být místo ani pro Židy, ani pro Romy.

Pojem holokaust je tak sice obtížně definovatelný a po odborné stránce značně problematický, ve veřejném diskursu ale představuje účinný nástroj pro uznání a artikulaci zkušenosti obětí. Kritiku Štěpkové a výzkumného zaměření ITI tak nelze chápat jako odbornou diskuzi, ale jako střet dvou pojetí politiky paměti. S odkazem na práci Pavla Barši je můžeme označit jako doslovnou a exemplární paměť. Obě strany sporu ostatně zdůrazňují potřebu kontextualizovat bádání o holokaustu a vztahovat jej k dnešní situaci. Podle Pavláta by ITI měl opustit výzkum perzekuce Romů a programově se věnovat „exterminační hrozbě Izraeli“ a potírání údajného levicového antisemitismu. V jeho pojetí historie je holokaust výlučně židovskou zkušeností a plyne z něj závazek hájit židovskou skupinovou identitu a podporovat zájmy izraelského establishmentu. Zaměření na romskou historii tak rozmělňuje výjimečné postavení Židů. Oproti tomu studium holokaustu v pojetí Štěpkové zavazuje k citlivosti k současným formám rasismu a stereotypizace, ať už jsou namířeny vůči kterékoliv skupině. Jako klíčový problém tak nevidí antisionismus, ale například přetrvávající rasismus vůči Romům nebo nenávist vůči uprchlíkům. Zahrnutí romských obětí do kategorie holokaustu tak nesnižuje jeho závažnost, v tomto pojetí se naopak jedná o logický krok.

Obě tato pojetí politiky paměti mají svou legitimitu. Prosazení jedné či druhé nestojí na odborné argumentaci, ale na politickém rozhodnutí a mocenském prosazování vlastní pozice. To je v případě odvolání Terezy Štěpkové více než patrné. Za sebe se domnívám, že úsilí o uznání historické křivdy není hra s nulovým součtem, ve které by jedna skupina vítězila na úkor druhé.

Autor je historik.