Maxpixel, Creative Commons (CC0)
Poprvé od roku 1977, který zároveň znamenal první vítězství Likudu v izraelských volbách, se součástí vládnoucí koalice stala arabská strana. Sjednocená arabská kandidátka (známá také pod hebrejským akronymem Ra’am) není pouze arabskou stranou, je dokonce stranou islamistickou. Jejími koaličními partnery jsou pravicové nacionalistické strany, jako je Jisrael bejtenu, Jemina a Nová naděje. První dva roky bude této vládě navíc předsedat premiér, jehož politická historie zahrnuje mimo jiné i post ředitele Rady židovských osad v Judsku, Samaří a Gaze.
Vstup Ra’am do vládní koalice byl na jedné straně oslavován jako historický průlom: „Otevírá se tu možnost návratu izraelské společnosti do normálu…. První konkrétní zeď mezi Židy a Araby, ta, kterou postavil izraelský parlament, byla zbořena,“ píše pro izraelský deník Jediot Achronot novinářka Merav Batito. V nacionalistických křídlech obou táborů – izraelském i palestinském – ale tato aliance vzbuzuje silné podezření. Jen těžko lze totiž uvěřit, že Naftali Benet, který vůdčí postavu Ra‘am Mansúra Abbáse nazval „podporovatelem terorismu“ (i když se za svá vyjádření později omluvil), bude s politickou větví Islámského hnutí v Izraeli směřovat v klíčových otázkách izraelsko-palestinského soužití ke kompromisu. Ve skutečnosti ale není situace (a spolu s ní i radikalismus Ra‘am) zdaleka tak černobílá.
Severní a jižní křídlo Islámského hnutí v Izraeli
Ra’am je politickou sekcí jižní větve Islámského hnutí v Izraeli. Ale už samotný fakt, že se tato strana rozhodla prosazovat své zájmy v oficiální aréně izraelského státu, naznačuje jisté směřování k umírněnosti, přestože i v tomto rozhodnutí je velká dávka pragmatismu. Vznik Ra‘am a jeho vstup do voleb v roce 1996, navíc v alianci s umírněnou středo-levou Arabskou demokratickou stranou, také způsobil rozštěpení Islámského hnutí v Izraeli na severní a jižní větev.
To, že Ra’am zcela upouští od národního boje Palestinců a že oporu nachází v náboženském konzervatismu, který stejně jako v židovském ultraortodoxním sektoru vede k uzavírání se vůči sekulární společnosti, příliš nadějí pro řešení konfliktu nepřináší.
Podle severní, radikálnější větve, vedené starostou Umm al-Fahm šajchem Ráadem Saláhem v severním cípu tzv. „trojúhelníku“ v Haifském distriktu (oblasti s vysokým zastoupením arabského obyvatelstva), je účast na volbách nepřípustná. Znamenala by totiž oficiální uznání legitimity státu Izrael, uznání vlády nemuslimské většiny a ctění všech zákonů státu Izrael, včetně zákona o národním státě. Svou popularitu si buduje podobně jako islamistická hnutí Muslimských bratrstev v jiných zemích – budováním široké sítě charitativních organizací a sociální infrastruktury, jako jsou školky, nemocnice, sportovní kluby či kulturní centra. Často tak vyplňuje vakuum, které izraelská vláda v notoricky zanedbávaném arabském sektoru zanechává.
Jižní větev izraelského islamismu, za jejíhož zakladatele je považován šajch Abdalláh Nimr Darvíš z Kafr Kasim na jihu „trojúhelníku“, naopak prosazuje změnu mírovými prostředky v rámci stávajícího zákonného rámce. Za základ budoucího uspořádání považuje dohody z Osla, které severní odnož neuznává. Roku 2007 dokonce šajch Abdalláh Nimr Darvíš odsoudil v reakci na projevy íránského prezidenta Mahmúda Ahmadínedžáda antisemitismus a prohlásil, že je zcela v rozporu s pravým duchem islámu. Zatímco politická reprezentace jižní větve v podobě Ra‘am se od roku 2016 účastnila voleb, severní větev byla za své napojení na Hamás a Muslimské bratrstvo roku 2015 v Izraeli postavena mimo zákon – a to i přesto, že se izraelská tajná služba Šin Bet proti tomuto kroku postavila. Pro napojení na Hamás a Muslimské bratrstvo nenašla přímé důkazy a tehdejší hlava Šin Bet Joram Kohen varoval před radikalizací a polarizací izraelské společnosti, jež by mohlo postavení severní odnože Islámského hnutí mimo zákon přinést.
Námluvy v arabském sektoru
Jižní křídlo reprezentované Ra‘am se mezitím pomalu začalo etablovat v politickém mainstreamu. Roku 2015 spolu s dalšími třemi arabskými stranami – Hadaš, Balad a Ta’al – utváří společnou kandidátku pod názvem Sjednocená kandidátka (Joint List), aby byli společně schopni překročit nově stanovenou hranici vstupu do parlamentu, která se roku 2014 zvýšila ze dvou na 3,25 procenta. Sjednocená kandidátka tehdy získala 13 křesel a stala se třetí nejsilnější stranou. O hlasy arabských voličů, kteří tvoří 20 procent populace Izraele, tak začínají bojovat i nejsilnější strany izraelské sionistické reprezentace. Benjamin Netanjahu, který v dubnových volbách roku 2019 nechal do volebních místností v arabských městech instalovat kamery, aby odradil arabské voliče od účasti na volbách a zpochybňoval platnost arabských hlasů, v lednu 2021 objíždí v rámci své předvolební kampaně města arabského trojúhelníku a láká nové voliče.
Svou protiarabskou rétoriku směrem k arabské reprezentaci ale opustil už v roce 2019, kdy začal vyjednávat s šéfem Ra‘am Mansúrem Abbásem o koalici Likudu a Ra‘am. Koalice s Ra‘am by mu vynesla čtyři křesla, zásadní pro sestavení koaliční většiny, a zároveň by se mu podařilo rozbít blok arabských stran sdružených ve Sjednocené kandidátce. Za čtyři křesla Ra’am sliboval Abbásovi navýšení rozpočtu a alokaci zdrojů pro řešení problémů, jako je kriminalita a krize bydlení v arabském sektoru. Tato koalice nakonec nikdy nevznikla. Netanjahuův plán byl v trochu jiném obsazení nakonec realizován v posledních volbách roku 2021. Ra‘am se pod vedením Mansúra Abbáse odtrhne od Sjednocené kandidátky a jeho čtyři křesla se stávají rozhodující pro vytvoření křehké vládní koalice.
Tento krok přináší Mansúrovi Abbásovi kritiku ze strany politické reprezentace a voličstva zbylých tří stran Sjednocené kandidátky, protože Abbás tříští arabskou reprezentaci v Knesetu. Ta totiž jako jeden blok získala v předchozích volbách rekordních patnáct křesel a stala se třetí nejsilnější stranou vůbec. Zároveň ale jeho politika vykazuje zcela konkrétní a hmatatelné výsledky pro arabský sektor. Z koaličních jednání s Naftali Benetem a Jairem Lapidem odchází se slibem dvojnásobného navýšení rozpočtu pětiletého plánu pro rozvoj arabského sektoru. Ten má nyní dosáhnout 35 miliard šekelů. Svou politiku pak Abbás obhajuje jako čistý pragmatismus. Nepatří ani k pravici ani k levici, jak vysvětluje v rozhovoru pro izraelský deník Ma‘ariv. Tváří v tvář pravicové koalici, která pravděpodobně zůstane u moci, je pouze pragmatický.
Ve svém projevu na provládním kanálu Arutz 20 pak k „pragmatismu a upuštění od nacionalismu“ vyzývá i izraelské Araby. Jakákoliv jiná témata, jako je otázka solidarity s Palestinci za zelenou linií, jsou zcela umlčena. Jediným Abbásovým gestem v tomto směru bylo přerušení koaličních vyjednávání v období otevřených bojů mezi Izraelem a Hamásem. Tato hra na obě strany je do značné míry příznačná pro dilemata Arabů s izraelským občanstvím v Izraeli. Na jedné straně se nechtějí vzdát výhod, které jim izraelské občanství v porovnání s Palestinci za zelenou linií nabízí. Jen těžko se ale mohou ztotožnit se státem, který sám sebe definuje jako židovský, což je oproti židovským občanům Izraele znevýhodňuje.
Ra‘am ve vládě. A co přijde dál?
Právě na toto dilema rétorika Ra’am nachází odpověď. Arabskou identitu své straně Abbás nedodává postojem ke konfliktu a proklamací solidarity s Palestinci za zelenou linií, ale náboženským konzervatismem. Ten ho zároveň sbližuje s pravicovými náboženskými židovskými stranami, zejména se stranou Šas, a odcizuje od sekulárních arabských stran Sjednocené kandidátky. Paralely mezi Ra‘am a Šasem vidí nejen analytici – Abbás sám sebe s hrdostí nazývá arabským Arjem Derim (Arje Deri je předsedou strany Šas). Průniky nenacházejí pouze v náboženském konzervatismu, jehož součástí je i netolerance k sexuálním menšinám, ale i v obdobném modelu fungování. Obě dvě strany hledají oporu v lidových masách, jejichž přízeň si získávají financováním vzdělávacích a sociálních institucí, jež kontrolují. Obě dvě byly založeny k obrazu svého duchovního vůdce a jsou podřízeny rozhodnutí náboženské rady.
Jako předobraz vize arabské společnosti v Izraeli, kterou Ra‘am nabízí, pak může sloužit Kafr Kasim, duchovní i politické centrum jižní odnože Islámského hnutí. Jeho radnici od osmdesátých let 20. století téměř nepřetržitě dominovali kandidáti Islámského hnutí. Město s pětadvacetitisícovou populací má své zákony a nezávislou polovojenskou organizaci Hašmira. Díky jejímu působení je tu poměrně nízká kriminalita, rozvinutá sociální infrastruktura a solidní životní úroveň. Hašmira ale kromě kriminality dohlíží i na počestnost žen. Finanční zdroje, které má radnice k dispozici, jsou alokovány skrze islámské hnutí. V liberální části arabské společnosti proto vzbuzuje vzestup Ra‘am obavy. „Cílem Islámského hnutí je na národní úrovni replikovat to, co se mu podařilo na úrovni komunální. Jinými slovy, replikovat model Kafr Kasim, převzít kontrolu nad arabským sektorem a ukázat, že tu je jen jedna ‚adresa‘, na kterou se mohou izraelští Arabové obrátit,“ uvádí pro deník Haaretz sociální aktivistka z města Kafr Kasim, která si nepřála být jmenována.
Vzestup Ra‘am je tak spíše než příznakem větší plurality, demokratičnosti a inkluzivnosti izraelské politické sféry jednou z odpovědí na vnitřní dilemata izraelských Arabů. Kombinace islamismu a pragmatismu ve vztahu k izraelskému státu totiž nabízí velmi jasně definovanou identitu, která s izraelským státem nemá nic společného, a zároveň se pohybuje v rámci jeho infrastruktury. To, že zcela upouští od národního boje Palestinců a že oporu nachází v náboženském konzervatismu, který stejně jako v židovském ultraortodoxním sektoru vede k uzavírání se vůči sekulární společnosti, příliš nadějí pro řešení konfliktu nepřináší. Zároveň ale nelze vyloučit, že právě jeho čirý pragmatismus, který postrádá či dočasně odkládá jakékoliv vize palestinského státu, povede k nalézání kompromisů s nacionalistickými židovskými stranami a může postupně vést k umírnění na všech stranách.
Autorka je antropoložka, věnuje se židovským studiím.