Jak mohli být tak slepí? Proč západní diplomaté hledali kompromis s nacismem?

Strach západních diplomatů z bolševické revoluce v Londýně nebo v Paříži byl podle britského historika Jonathana Haslama tak velký, že je vedl k nepřímé podpoře nacistických výbojných plánů.

Appeasement je v historické paměti synonymem zbabělosti zástupců evropských velmocí projevující se ochotou ustupovat před zjevným zlem nacismu. Vyhýbavé jednání vlád Británie a Francie, jehož ustáleným obrazem se stal střet testosteronem nabitých nacistů ve vysokých botách a uniformách s rachitickým Nevillem Chamberlainem nadšeně mávajícím po svém návratu z mnichovské konference listem papíru stvrzujícím jeho dohodu s Hitlerem, vyvolává cynický úsměšek či rovnou morální rozhořčení. Jak mohli být ti vysoce vzdělaní a kultivovaní diplomaté tak pošetilí? Vždyť od začátku třicátých let byl násilný a rasistický styl politiky Adolfa Hitlera a jeho NSDAP všeobecně znám. Italská invaze proti Habeši v roce 1935 či útoky německých letců proti civilním cílům během španělské občanské války také mohly leccos napovědět. A přesto byli diplomaté ochotni hledat kompromis? Českou národní hrdost navíc vždy uráželo to, co se stalo v noci z 29. na 30. září 1938 v Mnichově.

Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty.

Britský historik Jonathan Haslam ve své nové knize The Spectre of War: International Communism and the Origins of World War II (Přízrak války. Mezinárodní komunismus a kořeny druhé světové války) tento stereotypní obraz mezinárodní politiky třicátých let podrývá tím, že čtenáři představuje svět, v němž je mnoho nejasností, koalice jsou nestabilní a hrozby často nezřetelné. Haslam sděluje, že Mnichovská dohoda možná byla chybou v tom, že sňala z Wehrmachtu břímě války na dvou frontách hned v roce 1938, ale její příčinou nebyla zbabělá snaha s Hitlerem za každou cenu vyjít, nýbrž racionální kalkulace, která jednoduše nevyšla. Bylo by však nemístné vytvářet dojem, že právě Haslamova kniha je pionýrským počinem stírajícím stereotypy naznačené výše. Zvláště českému čtenáři doporučuji si při čtení Haslama vzít k ruce například Tesařův esej Mnichovský komplex, v němž se vypořádal s motivem zrady v české kolektivní paměti. Stojí za námahu též prostudovat dva roky starou knihu Emila Voráčka V zájmu velmoci, pojednávající o diplomatických vztazích Československa a Sovětského svazu. To umožní vztáhnout Haslamův výklad k československé realitě – protože právě problematiku SSSR a mezinárodního komunismu postavil Haslam do středu svého výkladu. Jak tedy dějiny první poloviny století popisuje?

Strach z války byl strachem z bolševismu

Haslam se shoduje s většinou současných historiků na názoru, že příčiny druhé světové války tkvěly v průběhu a důsledcích konfliktu z let 1914 až 1918. Evropská společnost prošla bezprecedentním násilím, které vyvolalo sociální nejistoty, a s výsledky zákopové války, jež zabila miliony mladých mužů, nebyl spokojený nakonec nikdo. Symbolem toho, že se starý liberální řád dlouhého 19. století otřásl, byla říjnová revoluce v Rusku. Poražené státy procházely neklidem, jehož nejvýraznějšími projevy byly komunistické pokusy o revoluci: Spartakovské povstání v Berlíně či Maďarská republika rad. Itálie zažila dva roky stávek a demonstrací. Konzervativci v západní Evropě si oddychli, když rudou lavinu utopili v krvi italští fašisté či německé Freikorpsy. Pro zastánce obnovy poválečné Evropy do systémového nastavení před rokem 1914 byla existence sovětského Ruska naprosto nepřijatelná, a proto se mocnosti Dohody pokusily neúspěšně intervenovat do ruské revoluce. Vznik Komunistické internacionály vyvolal oprávněné obavy z aktivit šířících bolševismus na Západ. Vítězné mocnosti reagovaly utvořením nezávislého Polska a sjednocením nových republik ve střední Evropě v Malou dohodu, jež měla sloužit jako hráz proti komunismu.

Ve dvacátých letech se situace mírně stabilizovala, nicméně Sovětský svaz britští konzervativci stále vnímali minimálně jako nevypočitatelnou sílu, mnohem spíše jako hrozbu. V Evropě vzniklo množství komunistických stran, které se snažily využít každého třídního či národnostního konfliktu k destabilizaci systému. Britskou elitu dráždila zejména činnost Kominterny spočívající v podpoře rozvratných aktivit v imperiálních državách. Diplomacie SSSR měla na druhou stranu jasnou prioritu dostat zemi z mezinárodní izolace a získat pro zbídačené hospodářství zahraniční investice.

Tento úkol rozhodně neusnadňovala snaha západoevropských komunistů napadat ostatní levicové strany, které se staly oporou nového evropského řádu. Právě sociální demokracii vnímala komunistická internacionála jako hlavního nepřítele, který brzdí revoluci. Zatímco například ovládnutí Itálie fašisty nevzbudilo mezinárodní zděšení, sovětské aktivity v různých částech světa naplno zaměstnávaly britskou rozvědku i tisk. V situaci „relativní stabilizace kapitalismu“, jak vedení Kominterny nazvalo druhou dekádu 20. století, se komunisté všemožně snažili najít nejslabší článek kapitalismu podporou evropských stávek či čínské revoluce.

Velká koalice proti Sovětům

S příchodem velké hospodářské krize obavy z bolševismu v řadách evropské elity vzrůstaly a někteří konzervativci pomrkávali po aktivním antikomunismu italských fašistů. Sovětský svaz však procházel Stalinovou druhou revolucí spočívající v masivní industrializaci a nucené kolektivizaci, která jej vyčerpala až na samu mez možností. Navíc po vstupu Japonska do Mandžuska v roce 1931 byly ohroženy jeho východní hranice a vznik silné evropské koalice velmocí proti bolševismu byl noční můrou sovětských komunistů od dob občanské války. Snažili se sice pro své revoluční cíle využít sociální problémy spojené s nezaměstnaností, ale zároveň nevyprovokovat silné sousedy k útoku.

S Haslamovou interpretací této na první pohled rozporuplné taktiky souvisí vysvětlení zarážejícího faktu, že se německá levice nebyla schopná sjednotit a čelit nacistům v jejich cestě k moci. Dodnes různé badatele fascinuje, s jakou intenzitou se vedení německých sociálních demokratů a německých komunistů napadalo ještě v předvečer nacistických razií v dělnických čtvrtích a poprav předáků obou stran. Haslam do problematiky vnesl rozměr Stalinovy kalkulace v oblasti mezinárodních vztahů: Churchill se snažil v roce 1930 přesvědčit německou i francouzskou vládu o nutnosti postavit velkou koalici sil proti Sovětům. V té době se Heinrich Brüning pokoušel dokázat Francii, že Německo potřebuje mít možnost bránit se proti bolševismu a tímto způsobem se snažil o německo-francouzské sblížení. Sociální demokraté podporovali tyto snahy, a proto Stalinovi a Kominterně dávalo smysl označit je za nejhorší nepřátele a oporu fašismu, jelikož za sblížením Francie a Německa viděli hrozící intervenci. Stalin nechtěl vládu nacistů, ale jejich sílu hodlal obratně využít k eliminaci sociální demokracie a izolaci Německa od zbytku Evropy, aby nebylo nebezpečné pro SSSR.

Po třech letech od nacistického převzetí moci v Německu se začaly mezinárodní problémy vyostřovat. Německo přistoupilo k remilitarizaci Porýní, Itálie vedla invazi do Etiopie a dlouhodobé napětí mezi španělskými konzervativci a republikány přerůstalo v občanskou válku. Komunistická internacionála a sovětská diplomacie přistoupily v obavě o bezpečnost Sovětského svazu k utváření spojenectví všech antifašistických sil s cílem izolovat silné Německo. Vláda lidové fronty, která vznikla ve Francii a ve Španělsku, však vyděsila konzervativce nejen v Británii, ale také v Polsku, které odmítlo, na rozdíl od Československa, spojenectví s Francií a SSSR proti nacismu.

Španělská občanská válka se stala prostorem, na němž fašistická aliance Německa a Itálie ukázala svou vojenskou sílu. Haslam však upozorňuje, že Sovětský svaz se orientoval spíše na podporu asijské lidové fronty vzniknuvší spojením Kuomintangu s čínskými komunisty proti Japoncům. Vojenský materiál, jenž tak chyběl španělským interbrigadistům, měl posílit čínský odpor, který zaměstnával Japonce a držel je dál od sovětských hranic. Britská elita, včetně královské rodiny sympatizovala spíše s frankisty a pád španělské republiky vítala. Německá agrese v přístupu k mezinárodním otázkám však narůstala.

Dohodnout se s každým kromě bolševiků

V roce 1938, kdy Němci anektovali Rakousko, britská diplomacie stále počítala s komunisty jako s hlavním agresorem. Politika appeasementu byla založena na přesvědčení, že se lze dohodnout s každým kromě bolševiků, kteří chtějí rozložit celou evropskou civilizaci. Lidé formátu Nevilla Chamberlaina v zásadě chápali německé, italské a japonské imperiální sklony, protože Britům byly tradičně vlastní. Dialog s nacisty, na který přistoupili, jim měl umožnit podílet se na vymezení nových sfér vlivu. Haslamův závěr zní, že Československo bylo obětováno nikoliv ze strachu před nacisty, ale před Sověty. V případě zahájení francouzského útoku proti Německu by totiž spustila sovětská armáda, přesně dle dohody, ofenzívu na pomoc Československu, které by po zatlačení Wehrmachtu obsadila, a tak by se uchytil komunismus ve střední Evropě. To Chamberlain považoval za naprosto nežádoucí.

Stalin však přemýšlel odlišně. Nabídl spolupráci Německu a na základě paktu Molotov-Ribbentrop získal pro SSSR východní Polsko a také svobodu zabrat Pobaltí a Finsko. Doufal ve dlouhou válku mezi nacistickým Německem a koalicí Francie a Británie, která by po čase přinesla opět revoluční situaci jako v roce 1918. Kominterna instruovala evropské komunisty, aby se soustředili na pacifistickou propagandu a kritikou válečného utrpení si získali sympatie dělnictva. Nicméně rychlé zhroucení Francie v létě 1940 bylo pro tento plán krutou ranou. Haslam svou interpretací vnitřního fungování Kremlu dokazuje, že Stalin spoléhal na odpor Anglie a nepočítal, že se proti SSSR Hitler obrátí, dokud ostrovy neovládne. V červnu 1941, kdy se do ukrajinských stepí valily německé tanky, byl o to více zděšen.

Plusy a limity Haslamova přístupu

Shrnutí hlavních tezí knihy nikoho nenechává na pochybách, jaký přístup k minulosti autor zastává. Celé dílo je klasickou ukázkou dějin mezinárodních vztahů, tedy dějin, které tvoří státníci, národní vůdci a elitní diplomaté. Jejich projekty jsou přijímány či odmítány veřejným míněním, jehož utváření není blíže tematizováno. O tom, jak prožívali popsané konflikty příslušníci neelitních vrstev, se nedozvíme vůbec nic. Jestliže Haslam tvrdí, že je nutné brát v potaz i třídní, nikoliv pouze nacionální dělící linie tehdejší Evropy, jde v jeho podání o zohlednění moci organizací mezinárodního komunismu ovlivňovat rozhodnutí mocných. Pokud se pouští na nejisté pole světonázorových představ hrdinů svého příběhu, vždy jde o analýzy myšlenek britských, většinou konzervativních, úředníků ministerstva zahraničí či státníků. Dlužno dodat, že právě britské reflexe mezinárodní situace jsou základem této práce – strach z války popisuje na příkladech ostrovní elity.

Podobně jako je přehlížen zážitek obyčejných aktérů, je upozaďován také faktor strukturálních tlaků. Jako by veškerá moc nad tím, jak aliance budou vypadat, měli pevně v rukou ti, kteří o nich vyjednávali. Na otázku, jestli bylo možné zabránit situaci takového rozložení sil do ideologických táborů, z níž byla jediným východiskem válka, Haslam odpovídá, že to rozhodně možné bylo. Vypuknutí války bylo osobní zodpovědností skupiny klíčových „policy makers“, jejichž agresivní chování či chybné strategie na mezinárodní scéně zavedly svět na pokraj záhuby. Obtíže světového hospodářského systému a z nich vyplývající sociální problémy utvářející poptávku po silných vůdcích, kteří vyřeší problémy dobově považované spíše za vnitropolitické, jsou v tomto vyprávění spíše dílčími faktory ovlivňujícími dění. Jakkoliv jsou nastíněná témata komplexní a spletitá, Haslam jako by předpokládal, že na ně jeho hrdinové mohli reagovat lépe a válce se třeba i vyhnout.

Vznikl by nacismus bez Hitlera?

Popsaná omezení vycházejí přímo z přístupu, který vyžaduje disciplína dějin mezinárodních vztahů. Prameny, z nichž rekonstruuje minulost, jsou většinou zápisy z jednání či osobní deníky zúčastněných osob. Takové materiály vznikají z přímého přesvědčení, že události mají jejich tvůrci pevně v rukou. Pochybnosti o tom, kam až sahala moc Nevilla Chamberlaina, Adolfa Hitlera, Josifa V. Stalina či Edvarda Beneše jako individuí jsou ovšem více než oprávněné. Nabízí se kontrafaktuální úvaha: pokud by Adolf Hitler padl v první světové válce, nevznikl by v Německu nacismus nebo jiný podobně fungující režim? Rozhodně existují velmi přesvědčivá vysvětlení, která tvrdí, že osud Evropy nebyl závislý na úzké skupince mocných jednotlivců.

Nicméně Haslamovu knihu lze považovat za vysoce kvalitní práci a jako taková může přinést vlastní vysvětlení určitých nejasných dějinných jevů, které se zapojí do palety argumentů, jejichž cizelování vede k možnosti přiblížit se dějinné pravdě. Jako příklad lze uvést již zmíněnou překvapivou tvrdošíjnost, s jakou lpěli němečtí komunisté na svém nepřátelství k sociálním demokratům tváří v tvář nástupu nacismu, který obě levicová uskupení smetl. Toto chování lze vysvětlit argumenty z oblasti ideologie, kdy podle revolučního marxismu měla dělnická třída směřovat neomylně k třídní válce, kdežto sociální demokracie svojí politikou šířila falešné vědomí a přesvědčovala dělníky, že kapitalismus je reformovatelný. Komunisté byli oproti tomu přesvědčení, že pád sociální demokracie je první podmínkou pro revoluci. Jiné vysvětlení lze najít v oblasti kolektivní paměti hnutí, jež si s sebou neslo traumatický zážitek z chování sociálně demokratické vlády vůči revolučním pokusům těsně po první světové válce. Pokud k těmto vysvětlením přidáme ještě Haslamovu interpretaci ohledně diplomatického kalkulu Kremlu, začínáme rozumět neústupnosti, s jakou byla tato taktika z Moskvy vyžadována i přes pochybnosti aktivistů ze střední Evropy.

Autor je historik.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace