Musíme mluvit o antisemitismu. I v propalestinském hnutí

Nedávná válka v Gaze a události v Jeruzalémě vedly nejenom k očekávatelnému nárůstu mediálního pokrytí regionu, demonstracím po celém světě a ostrým výměnám názorů na izraelsko-palestinský konflikt na sociálních sítích. Na pozadí násilí v Izraeli a Palestině došlo v Evropě a severní Americe také k sérii antisemitských incidentů, jejichž pachatelé využívali propalestinský diskurs a symboliku. Tyto skutečnosti nutí levicová hnutí k podrobnějšímu a opatrnějšímu promýšlení toho, jak kritizovat izraelský režim a jeho politiky, a zároveň brát obavy židovských spoluobčanů a spoluobčanek ohledně antisemitských útoků vážně.

Nárůst antisemitského násilí

Od vypuknutí nepokojů v Jeruzalémě, které byly zapříčiněny rozhodnutím Izraele vystěhovat palestinské rodiny ze čtvrti Šejch Džarah, a následně přerostly až ve válku mezi Izraelem a Hamásem ovládajícím pásmo Gazy, jsme byli svědky řady vysoce znepokojujících antisemitských útoků. Na Floridě bylo židovské rodině na ulici vyhrožováno znásilněním. V New Yorku byl židovský muž napaden tak brutálně, že musel být hospitalizován. Londýnskou čtvrtí projel konvoj aut, která byla ozdobena palestinskými vlajkami a ze kterých byla vyřvávána antisemitská hesla. Na propalestinských protestech se objevily plakáty obviňující Židy z vraždy Ježíše. Řada expertů tvrdí, že se přitom nejedná o ojedinělé incidenty, které by přitáhly disproporční pozornost médií. Podle zpráv organizace Anti-Defamation League došlo během války v Gaze k nárůstu antisemitských útoků o 75 procent. Ačkoliv tato čísla byla zpochybněna jako příliš vysoká (jelikož se do nich měly počítat i kritiky Izraele a další události bez rasistického podtextu), nebo naopak příliš nízká (jelikož údajně nezahrnují veškeré antisemitské incidenty), velká část židovských komunit v západních zemích měla (a stále má) obavy o svoji bezpečnost.

Podle většiny interpretací pocházeli donedávna pachatelé antisemitských útoků v naprosté většině z řad pravicových extremistů. Situace v posledních týdnech je ale jiná.

Nárůst antisemitismu přitom není záležitostí pár týdnů v květnu a červnu tohoto roku, naopak kulminuje dlouhodobý trend několika posledních let. A rozhodně se nejedná pouze o verbální urážky. Ve statistikách státních úřadů a lidskoprávních organizací jsou zahrnuty i útoky, které se nepochybně dostanou do budoucích učebnic dokumentujících protižidovskou nenávist. V Německu v saském Halle se na podzim 2019 během nejdůležitějšího židovského svátku Jom kipur pokusil pachatel vystřílet synagogu. V USA došlo o rok dříve k nejhoršímu útoku na židovské cíle v historii země, během něhož útočník zavraždil jedenáct věřících v synagoze Tree of Life v Pittsburghu. A většina z nás má ještě v paměti obrazy protrumpovského pochodu v Charlottesville z roku 2017, kde se otevřeně skandovaloo „Židé nás nenahradí“ (a došlo k vraždě levicové aktivistky nežidovského původu). Ve světle těchto skutečností není pak divu, že Američané židovského původu v nedávno zveřejněném výzkumu agentury Pew (který je založený na datech sesbíraných před válkou v Gaze) vyjádřili značné obavy stran antisemitismu. Tři čtvrtiny z nich se domnívají, že v USA je dnes antisemitismus rozšířenější než před pěti lety, a více než polovina z nich se nyní cítí méně bezpečně než v roce 2016.

Podle většiny interpretací pocházeli donedávna pachatelé antisemitských útoků v naprosté většině z řad pravicových extremistů. Situace v posledních týdnech je ale jiná. Jak podotýká mimo jiné novinář Zack Beauchamp na serveru Vox, řada pachatelů při útocích explicitně používala palestinské symboly a propalestinskou rétoriku, například slogan „Free Palestine“, případně nosili palestinské šátky. Což je odlišuje od předchozích útočníků, jejichž politická agenda spočívala v udržení nadvlády bílého muže. To rozhodně neznamená, že celé propalestinské hnutí je obecně možné popsat jako antisemitské. Řada aktivistů a aktivistek, stejně jako Palestinek a Palestinců, antisemitské útoky odsoudily jakožto projevy rasové nenávisti. Ale skutečnost, že pro mnoho pachatelů nedávných antisemitských útoků je podle všeho nepřijatelná představa židovského státu spíše než multirasové společnosti, znamená, že levice nemůže předstírat, že se jí a jejího politického angažmá antisemitismus netýká.

Propalestinský aktivismus v době vzrůstajícího antisemitismu

Nic z výše uvedeného neznamená, že i velmi tvrdá kritika Izraele nemůže být legitimní a absolutně bez jakýchkoliv antisemitských podtónů – musí ale zůstat v rovině státních politik. Klíčové je zde rozlišení mezi Izraelem jakožto suverénním státem a osobami židovského původu, které za jeho akce nenesou žádnou zodpovědnost. Netvrdím, že mezi levicovými aktivisty a aktivistkami k tomuto zaměňování v dnešní době nějak masově dochází. Nicméně v současné situaci je nutné klást na tyto rozdíly zásadní důraz – a to mimo jiné i proto, že nemalá část veřejnosti není schopná rozlišit mezi „Židy“ jakožto etnickou či náboženskou menšinou a „židovským“ státem, Izraelem.

V tomto duchu je nutné kategoricky odmítnout názory, že za nárůst antisemitismu mohou politiky izraelského státu vůči Palestincům, a to nejen proto, že nemalá řada osob židovského původu Izrael tvrdě odsuzuje. Omlouvat útoky na osoby židovského původu nebo víry poukazováním na porušování lidských práv Palestinců ze strany Izraele je totiž samo o sobě vysoce problematické v okamžiku, kdy jsou všichni Židé a Židovky ztotožněni s izraelským státem a činěni zodpovědnými za jeho kroky. Odtud už je jen kousek k označení těchto spoluobčanů za pátou kolonu, která ve skutečnosti slouží cizím zájmům. Ne náhodou na nedávné demonstraci na podporu Palestiny v Praze jedna z mluvčích – Češka židovského původu – promluvila o tom, jak jí bylo během poslední války v Gaze sděleno: „Vy, Židé, jste se ale vybarvili, teď tyranizujete jiné.“

Vést tuto diskusi je samozřejmě extrémně obtížné politicky i emočně. A to nejen proto, že obvinění z antisemitismu jsou cynicky využívána izraelskými představiteli a jejich spojenci v jiných zemích, kdy je z protižidovské nenávisti obviněn každý, kdo poukáže na systematická porušování lidských práv palestinského obyvatelstva. Jak poukázal historik sionistického hnutí Joshua Shanes, pro řadu lidí židovského původu v Izraeli i v diaspoře je dnes sionismus jakožto politická identita podpůrce Izraele klíčovým aspektem jejich identifikace s židovským národem – což vede k tomu, že kritika Izraele je dotyčnými vnímána jako útok na Židy obecně. Stejně tak jazyk velmi podobný tomu, který legitimně kritizuje izraelské politiky spočívající v privilegování židovského etnika nad ostatní skupiny obyvatel, by byl antisemitský, pokud by byl použit v jiném kontextu. Například je projevem rasismu stěžovat si na to, že se „Židé“ masově stěhují do určité čtvrti New Yorku nebo Londýna; v případě východního Jeruzaléma, kde je palestinské obyvatelstvo násilně vytlačováno izraelsko-židovskými osadníky za podpory státních orgánů, se oproti tomu jedná o popis politických praktik.

Kromě trvání na rozlišení mezi izraelskými politikami a židovským etnikem není možné dehumanizovat Izraelce a Izraelky. Příměry k hmyzu a krysám jsou odporné, ať už se jedná o obyvatele Gazy nebo Tel Avivu. Ve stejném duchu je nutné jasně odmítnout volání po fyzickém zničení Izraele a výzvu, aby Izraelci a Izraelky židovského původu odešli z Palestiny „tam, odkud přišli“ (čímž jsou většinou myšlena již neexistující a zničená ghetta a židovské čtvrti v Polsku, Rusku, Iráku a dalších zemích).

Dobrou orientaci v těchto otázkách může poskytnout nedávno zveřejněná Jeruzalémská deklarace vypracovaná řadou odborníků a odbornic věnujících se antisemitismu, židovským dějinám a Státu Izrael. Ta vznikla v reakci na kontroverzní a problematickou definici International Holocaust Remembrance Alliance (IHRA), která v řadě bodů ztotožňuje kritiku Izraele s antisemitismem. Jeruzalémská deklarace uznává, že v některých případech může k tomuto překryvu dojít, ale důkladně ukazuje, že obecně i velmi ostré odsouzení Izraele a jeho politik není projevem protižidovských názorů.

Různé typy rasismu… a solidarity

V neposlední řadě nás rasistické útoky vůči osobám židovského původu nutí brát vážně myšlenku a praxi Izraele jakožto útočiště osob židovského původu před pronásledováním. Izraelské právo návratu, umožňující těmto osobám nabýt izraelského občanství, je často kritizováno kvůli nemožnosti dosáhnout téhož v případě palestinských uprchlíků. To by ale nemělo zastírat skutečnost, že historie židovského národa je (mimo jiné) historií pronásledování, pogromů a masových vražd. Idea Izraele jakožto záruky proti opakování této historie je sice často cynicky využívána izraelskými politiky, to ji ale nezbavuje autentičnosti a důležitosti, co se týče pohledu a zkušeností židovských menšin v diaspoře.

A thread on discourse about Israel:

I often start talks about Israel & antisemitism and where the line is by noting that Israel is a country. Now, this should be an obvious statement, given that Israel is a member of the UN, but it's important to say for a few reasons. (1/16)

— Rabbi Jill Jacobs (@rabbijilljacobs) June 22, 2021

Opět, tento postoj jakkoliv neomlouvá upřednostňování jedné skupiny obyvatel před ostatními ze strany izraelských úřadů a státního aparátu. Rabínka a šéfka lidskoprávní organizace T’ruah Jill Jacobs v tomto ohledu výstižně upozorňuje, že je nutné rozlišovat mezi „Eretz Yisrael“ („zemí izraelskou“), duchovním a historickým domovem židovského národa, a „Medinat Yisrael“, moderním izraelským státem, pro který je závazné mezinárodní právo a lidskoprávní normy. Jak dále vysvětluje například americko-židovský novinář a profesor Peter Beinhart, ačkoliv za současné politické konstelace tato představa vypadá značně utopicky, existují možná politická uspořádání, která by zajistila jak ochranu židovské diaspoře v případě nouze, tak respektování lidských práv a politických nároků Palestinců. Dlouhodobé porušování lidských práv Palestinců a Palestinek a disproporční počet palestinských obětí v Gaze v porovnání s těmi izraelskými jednoduše nesmí překrývat zcela reálné a oprávněné obavy občanů a občanek ostatních zemí, kteří se identifikují s židovskou etnicitou nebo vyznáním. Je proto nutné hlásit se k politickým programům a cílům, které mají za cíl rovnoprávnost palestinského a židovského obyvatelstva v prostoru mezi Středozemním mořem a řekou Jordán, a uznat vazby obou skupin na toto území.

V každodenní politické a aktivistické praxi je nakonec nutné se rozhodně postavit proti jakýmkoliv projevům rasismu – a to musí bezpodmínečně platit i pro útoky proti těm členům a členkám postižené menšiny, kteří zastávají politické názory, se kterými zásadně nesouhlasíme. Odpověď na antisemitské útoky v Evropě, Americe a dalších částech světa by měla být řízena stejnými principy jako odpor proti izraelským diskriminačním politikám: jasným odmítnutím násilí na jedné skupině obyvatel kvůli jejich původu.

Autor je výzkumný pracovník Institutu Maxe Plancka pro sociální antropologii v Halle.